Jsem závislá na vybírání poštovní schránky

V minulosti se to neprojevovalo. To jsem prostě jen prošla okolo, vyzvedla poštu, letmo prošla, jestli v ní není něco pro mě (nebylo) a položila dopisy na stůl/bar/jiný rovný a momentálně volný povrch.

Pak jsem začala s Postcrossingem... a všechno se změnilo.

(Pokud vás snad fenomén Postcrossingu minul, proveďte trochu googlení, určitě rychle najdete, co potřebujete vědět. Ve stručnosti jde o to, že posíláte pohledy cizím lidem do celého světa, načež vám na oplátku přijdou pohledy od úplně jiných cizích lidí z celého světa. Je to vážně boží, věřte mi.)

Postcrossing jsem dělala hlavně na jaře a v létě. Pak jsem musela přestat, jednak kvůli nedostatku financí, druhak tak trochu kvůli nedostatku času. (Ale spíš těch financí, přiznávám.) Ale dokud jsem ho dělala, bavilo mě to vážně hodně. Bavilo mě psaní pohledů, posílání pohledů, bavila mě myšlenka na to, že někomu, kdo je stovky, tisíce kilometrů daleko, udělá ten pohled radost.

(Dost možná i proto tak miluju psaní. Dělá radost lidem, co jsem nikdy neviděla, co nejspíš ani nikdy neuvidím, a od kterých mě povětšinou dělí docela velká vzdálenost. Není to boží představa?)

Ale ze všeho nejvíc mě bavilo běhat každé ráno (tedy, v době, kdy jsem pohledy očekávala) do schránky a zkoumat, jestli ten den něco dorazilo. Když dorazilo, vždycky jsem s těmi pohledy spěchala domů, abych si je mohla přečíst. Když ne, odcházela jsem značně zklamaná.

Zkrátka, měla jsem vážně ráda, když na mě ve schránce něco čekalo.

Pak jsem s Postcrossingem skončila, respektive to posílání pohledů na nějakou chvíli přerušila. Jak jsem říkala, bylo to nejdřív kvůli penězům, pak při škole i kvůli nedostatku času. I když, když o tom teď tak přemýšlím, jestli budu mít v pondělí po zkoušce čas, dost možná si zaskočím na poštu, utratím stovku za čtyři známky a pošlu si čtyři pohledy. Jo, to je docela fajn nápad...

Ehm, zpátky k tématu.

Když mi přestaly chodit pohledy, přestala jsem schránku vybírat s takovou chutí. Většinou jsem to pořád dělala, protože jsem zkrátka buď byla celý den doma, nebo dorazila domů jako první, ale neměla jsem z toho radost. No, a pak jsem si zase (říkám zase, protože jsem to koneckonců dělávala už dřív) začala objednávat drobnosti z ebaye.

Znáte to. Náušnice za dvacku. Náhrdelník tak za dvacku. Prstýnek za dvacku. Malý notýsek (na poznámky týkající se psaní). Roztomilé propisky. Diář. Prostě tomu neodolám. Ale co, když je to za pár šupů, že ano? (A v Česku stojí úplně stejný prsten pětkrát tolik, i když pochází ze stejného zdroje.)

No, a teď zase chodím do schránky ráda. Ne, nebojte, rozhodně toho neobjednávám tolik, aby mi něco přicházelo každý den. Většinou nepřijde víc než jedna nebo dvě věci týdně, někdy ani to ne. Vlastně za věci na ebayi utratím týdně ani ne polovinu toho, co jsem v minulém semestru týdně utratila za kafe. Ale když něco přijde, udělá mi to radost. (Moje úchylka na lacinou bižuterii na tom nese značnou vinu, přiznávám.) A hned mám ten den lepší náladu.

Takže ano, jsem naprosto závislá na vybírání poštovní schránky. Baví mě to a nesmírně si to užívám. Je to taková moje malá a nenápadná osobní úchylka. Zcela neškodná. Rozhodně lepší než běhat si do trafiky pro cigarety a kouřit je z okna, no ne?

A teď mě omluvte. Musím jít do schránky. Čekám totiž novou peněženku. Ta moje se totiž už tak trochu rozpadá. A té červené prostě nešlo odolat...

A co vy? Máte taky nějakou drobnou úchylku, co vám dělá radost? Jen se pochlubte...