Nikdy nedodržuji plány

Ano, tohle bude jeden z těch mých značně egoistických článků, ve kterých se ale máte určitou šanci najít i vy osobně. Protože já doufám, že nejsem jediný člověk, co má tu nemožnou vlastnost, že se nikdy, za žádných okolností, nedokáže držet žádného plánu, a to včetně toho, který si sám určil a důkladně promyslel, i kdyby mělo jít jen o to, v kolik hodin vyrazí na autobus.

Prosím, že to taky znáte? To, když si řeknete 'dneska si jdu lehnout kolem jedenácté', načež do postele leháte přinejlepším v jednu v noci a v duchu počítáte, kolik toho ještě můžete napsat, a vyčítáte si, že jste na internetu zase hledal kraviny a na tumblru slintali nad Tomem Hiddlestonem. To, že si řeknete 'dneska se budu učit dvě hodiny', načež hodinu z toho času strávíte vykecáváním se po ICQ, vařením čaje a přesvědčováním koček, že když půjdou ven dobrovolně, tak dostanou nažrat, i když obvykle jim granule sypete až za dvě hodiny. Že si naplánujete postavu jako naprosto dokonalého parchanta, ironického, až to bolí...

A vyklube se vám z něj sice pořád parchant, co je ironický, až to bolí, ale tak nějak stojí na straně kladných hrdinů, což tak docela v plánu nebylo, ehm.

Ne, prostě se neumím držet plánů. Vlastně se dá říct, že jakýkoliv předem vymyšlený psací plán začnu během pár stránek brát spíš jako sadu přátelských doporučení mého drahého Múzy, doporučení, kterých by se sice možná dalo držet, ale v čem by pak byla ta zábava?

Nepochybuju o tom, že jsem vám tu mnohokrát radila, ať před psaním (a potažmo dál při něm) větších věcí plánujete. Ať si dáte dohromady pár informací o postavách, letmo shrnete děj, zapíšete si aspoň pár klíčových událostí... Abyste věděli, co a jak, až se k tomu dostanete. Ne, že bych tuhle svoji radu teď chtěla popírat, pro většinu lidí totiž funguje docela slušně... To jen pro mě je libovolný takový pokus dobrý leda tak na to, abych si zapamatovala, jakou barvu očí a vlasů postavy mají.

A někdy ani na to ne, ehm.

Vážně, stalo se mi to už stokrát. Ne u povídek, ty většinou napíšu tak rychle, že nemám čas změnit plány. Ale u knížek a delších věcí se mi to děje neustále. Měním konec, měním průběh další kapitoly, měním následující scénu. Co na tom, že se příběh v tu chvíli podobá původnímu plánu asi tak, jako černá bílé a Patrik své prudérní a pobožné sousedce o patro níž? Mezi námi, většinou jsou ty změny stejně k lepšímu. Nebo se mi to možná jen zdá, protože si na konci už dávno nepamatuju, jak jsem to chtěla napsat původně.

Když píšu (a i když nepíšu, prostě když mám něco rozpracovaného), můj mozek neustále pracuje. Neustále a bez přestání vymýšlí nové scénáře, nové možnosti, jak pokračovat a jak to celé skončit. Když jsem do příběhu vážně zabraná, přemýšlím o něm skoro pořád. Při vaření kávy, ve sprše, v posteli před usnutím. A co pět, deset minut mám nějakou jinou, novou verzi. Mírně změněný dialog, radikálně změněný dialog, ještě radikálněji změněné události... Pak se to jednou zastaví. Řeknu si, že je to perfektní.

A když zasednu k počítači (ten den, nebo třeba až za pár měsíců, když je to scéna z konce knížky), stejně nakonec napíšu něco naprosto jiného. Víte, někdy mám pocit, že můj Múza je těžce schizofrenní.

Jenže víte co? Mě vážně neskutečně BAVÍ takhle pracovat. Baví mě vytvářet v hlavě alternativní dějové linky, baví mě naprosto přetvořit konec, baví mě, když se z postavy najednou vyklube někdo úplně jiný, ale přitom mám pocit, že přesně taková ta postava měla od začátku být. Mám ráda, když se příběh píše víceméně za mě. A když je to Múza, kdo určuje děj, ne papír nebo sešit s podrobným rozpisem událostí. Protože s tím papírem mám pocit, že píšu jen proto, abych se dostala k další přesně naplánované události, a to tak nějak... není ono.

Jediný případ, kdy jsem se v životě vážně držela (aspoň z větší části) původního hrubého plánu byli Patrik s Lukášem. A i to jen proto, že jsem o těch tématech nechávala hlasovat a měla jsem v plánu určité předem dané fáze vztahu, se kterými mám pak taky jistý plán, takže... No, nemít tohle, nepřejte si vědět, co by se tam dělo. Já to radši taky vědět nechci.

Tak co? Jsem sama, kdo se nerad nechává omezovat vlastními plány? Jsem sama, kdo se radši nechává unášet a užívá si spontánní psaní? Jsem sama, kdo po pár ne zrovna vydařených pokusech upřímně kašle na nejrozšířenější spisovatelské rady a prostě si jede podle svého, protože mu to tak přijde mnohem přirozenější?

Prosím, řekněte, že nejsem sama...

P.S. Tenhle článek jsem plánovala napsat a zveřejnit už někdy brzo večer. Teď je ani ne za hodinku půlnoc. Místo dodržování plánu jsem si totiž spokojeně hrála Sims. Ale hlavně, že mě to baví, no ne?