Na baterky

A takhle to dopadne, když řeknu, že budu mít zase čas na psaní. =D No nic, čas by byl, co mi chybí, a to zcela zásadním způsobem, je motivace a nápady. Mám dojem, že můj mozek se zatím snaží vstřebat fakt, že ano, zase je trochu času, ano, můžeš myslet na něco jinýho než na seminárku o kulturní organizaci... No, uvidíme, snad se nějaký pořádný nápady brzo dostaví. V mezičase se 'rozjíždím' něčím nenáročným, čili Patrikem a Lukym na téma 'Člověk na baterky'...

„Baterky.“
„Hm? Už zase ti došly? Patriku, vážně, já ti budu muset pořídit nabíjecí...“
„Ha. Ha. Ha. Lukášku.“
„To byl ironický smích?“
„Ale vůbec. Kde jsi na to přišel?“
„No, to víš, přece jen už tě po těch letech trochu znám... Tak vážně, Patri, došly?“
„Ne. A mimochodem, MÁM nabíjecí. Koupil jsi mi je k Vánocům.“
„Vidíš, tak na co si stěžuješ?“
„Jen jsem tak uvažoval, Luky.“
„A nemůžeš to dělat potichu? Snažím se si číst.“
„Co kdyby...“
„Ale ne. Tohle bude zas jedna z těch hlubokejch filosofickejch debat, co? Jdu si uvařit kafe.“
„Lukáši, ty mě vůbec nebereš vážně! Cítím se tak... tak...“
„Nebraný vážně?“
„Idiote.“
„Pozor na jazyk, zrzounku, nebo dneska v noci budeš muset ty baterky vybíjet.“
„Pokud na mě budeš ještě chvíli tak ošklivej, tak to budu dělat s radostí.“
„Ale, ty moje rozkošná malá drama queen... V pohodě, klidně na mě mluv, zatímco si budu vařit kafe. Co jsi vymyslel s baterkama?“
„Co?“
„...“
„Jo tak. Baterky!“
„Bože můj, za co jsi mě potrestal takovým manželem...“
„Hej! Manžel je tady, slyší tě a mohl by si to vzít osobně!“
„S tím jsem skoro i počítal, věříš? A doufal jsem, že mě potrestáš tím, že se se mnou o tu hlubokou filosofickou myšlenku nepodělíš.“
„To by se ti líbilo, co?“
„No, ano. Ani nevíš jak.“
„Nic nebude. Tak poslouchej.“
„Špunty do uší. Někde určitě máme špunty do uší.“
„Lukáši!“
„Baterky, lásko.“
„Ty jsi v prvý řadě PŘÍTEL na baterky.“
„Ne, přítele na baterky máš v šuplíku. Několik. Před chvílí jsme o tom mluvili, vzpomínáš?“
„Přemýšlel jsem.“
„Zásadní chyba.“
„LUKÁŠI!“
„Ano, drahá?“
„Ty mě dneska fakt chceš vytočit. Sakra, neusmívej se tak!“
„Já se neusmívám. Já se snažím nesmát.“
„Prostě jsem PŘEMÝŠLEL, drahoušku, jakkoliv se ti to zdá nepravděpodobný. A napadlo mě... jaký by to asi bylo, kdyby lidi byli na baterky? Ne tak na baterky, jako jsi ty, ale... vážně na baterky.“
„Přijde na to. Kam by se ty baterky měly strkat?“
„Přísahám, až se sem s tím kafem vrátíš, tak ti ho vyleju na hlavu.“
„Myslím, že v tom případě zůstanu tady. No, a na co jsi přišel, miláčku? Krom toho, že výměna baterek by byla velice zábavná?“
„No, když už, tak je pravděpodobnější, že by v sobě lidi měli baterii, která by se nabíjela. Nějak. Nemyslíš?“
„Jó, nabíjení! Předpokládám, že když se lidé chtějí dobít, dělají to podobně jako roboti. Takže jsem objevil to, co pokládám za nabíjecí kabel, jenže z nějakého podivného důvodu nemá standardní tříkolíkovou koncovku...“
„Nepoužívej na mě citace z Trpaslíka!“
„No, upřímně, myslím, že když už by lidi vážně měli bejt na baterky, tak to spíš bude ve stylu Tonyho Starka. Víš, jedna baterka, která se nevybíjí, pokud teda nechceš lítat po městě v sexy kovovým oblečku...“
„Hm. To je zajímavá myšlenka.“
„Ale vážně, Patri, na co přesně by to, no... bytí na baterky mělo bejt?“
„No, já nevím. Člověk by nemusel spát. Nebo tolik spát. Nemusel by jíst. Prostě by mohl fungovat, udělat třeba víc práce, nebo si prostě jen užívat života, nezabejvat se nepodstatnejma věcma, který prostě jen potřebuje k životu...“
„Takže by to vlastně bylo celkem na baterky.“
„No...“
„Jen si to vezmi. Nespat. Nejíst. Fakt jako robot.“
„Nikdo neříká, že bys NEMOHL spát. Jen bys to nepotřeboval.“
„Ale když bych to nepotřeboval, proč bych to dělal?“
„No, když se to tak vezme, sex taky nepotřebuješ, ale to neznamená, že se mu nevěnuješ.“
„Pravda.“
„A představ si, že bys na ten sex měl VÍC času, Luky.“
„V tom případě by mi ale musel fungovat na baterky. Protože jinak zcela upřímně nevím, jak bych ho postavil.“
„No, o to už bych se postaral já...“
„Přirozeně.“
„Tak si představ, že bys měl víc času na čtení. Na koukání na filmy. Na seriály. Protože bys prostě nemusel zabíjet čas třeba tím spaním.“
„A nebyla by to pak docela nuda?“
„Nuda?“
„Jo. Nuda. Víš, já nevím, prostě... mi to tak přijde, Patri. Že kdybych mohl všechno a nemusel se ohlížet na to, co potřebuje moje tělo, tak by mě to všechno začalo za chvíli příšerně štvát. Protože z toho, co je pro mě teď dobíjení baterek, by se stal jen způsob, jak zabít volnej čas.“
„Hm... Vidíš. Takhle jsem o tom neuvažoval.“
„To bude tím, že máš mnohonásobně víc volnýho času než já.“
„No dovol? Já nemám volnej čas. Já tu tvrdě pracuju. Ehm, většinu času. Aspoň občas...“
„A když zrovna nepracuješ?“
„Moc dobře víš, že se jen tak flákám, hezounku.“
„A vymejšlíš pitomý filosofický teorie.“
„Právě jsem ti chtěl říct, že už se nezlobím a můžeš jít sem za mnou, ale teď ti říkám, nedělej to. Jinak fakt skončíš s kafem ve vlasech.“
„Přece bys mě nepřipravil o můj dobíječ baterek!“
„Chceš to riskovat?“
„Hm... Když o tom tak přemejšlím, na kuchyňský lince se sedí přímo skvěle. Na co člověk potřebuješ gauč? Hele, nemohl bys přepnout televizi na nějakej smysluplnější pořad? Mám dojem, že dávaj Simpsonovy...“