Ty absolutně nemožné věci

Za posledních pár měsíců ve škole jsem se něco poměrně důležitého naučila. Znáte to, jak někdy narazíte na věc, úkol, cokoliv, co prostě musíte (ve výjimečných případech i chcete) udělat, ale máte pocit, že to nikdy, v žádném případě, ani za milion let prostě nezvládnete, i kdybyste se třeba na hlavu stavěli? Něco absolutně nemožného, něco, o čem víte, že to zkrátka neumíte, nevyznáte se v tom, nemáte s tím zkušenosti?

Příklad ze života: předmět Dějiny umění. Musím přiznat, že pokud jde o umění, jsem zoufale nevzdělaná, přiznávám to. Nechodím na výstavy, neznám malíře a fotografy, zkrátka nepoznám umělecké dílo, ani když mi ho přerazíte o hlavu. Moje znalosti zahrnují daVinciho, Picassa a Vincenta van Gogha, čímž tak zhruba končí. (A ano, posledního jsem náhodou znala i předtím, než jsem ho viděla v Doctorovi, kdyby se někdo ptal.) No dobře, možná ještě pár jmen mi něco řekne, ale sama od sebe si na ně nejspíš nevzpomenu.

A v předmětu Dějiny umění se po mně najednou chtělo, abych šla na výstavu (a já to myslím vážně, předtím jsem byla maximálně tak na Tutanchamonovi, což není právě umělecká výstava) a udělala o ní prezentaci. Abych popsala díla. Popsala uspořádání výstavy. Popsala, co se mi líbilo a nelíbilo.

Už jen JÍT na výstavu pro mě bylo neskutečně obtížné. Vlastně spíš najít takovou expozici, která bude splňovat kritéria. No, ono se sice nakonec ukázalo, že to zase tak žhavé nebude, jelikož učitelka brala tak nějak všechno (asi pochopila, že nemá smysl po nás chtít víc), ale na začátku to prostě byl vcelku stres. A vypracovat tu prezentaci? No bloody way. Já a popis prostor, osvětlení... Když tomu vůbec nerozumím?

No, a tak jsem na tu výstavu teda šla. A dělala jsem si poznámky. Dalo to na tři stránky malého Oxford bloku (což je o něco větší rozměr než A6, a ještě to má užší řádky než většina sešitů). Doma jsem to sepsala a pak hodila do prezentace. Prostě jen tak. Jediným zádrhelem bylo to, že jsem si zároveň hrála hry na facebooku, takže to šlo o něco pomaleji. S ničím z toho, s čím jsem čekala, že budu mít problémy, jsem problémy neměla. Moje práce sice rozhodně nebyla podle teorie dějin umění, ale dohromady jsem to dala, a dokonce s tou prací byla i celkem spokojená.

A víte co? Tak to funguje vždycky.

Když po vás chtějí naučit se nazpaměť zhruba dvouminutovou ukázku z knížky a přednést to. Nebo napsat imaginární projev na promoci. Nebo naopak rozebrat nějaký projev (dobře, tam mi dost pomohlo, že jsem si vybrala RDJ, ale...). Nebo se nedejbože naučit konečně poznat příslovce. Dokonce dokážete i přepsat text z staročeštiny. Vážně.

A jasně, že to nefunguje jen se školou. Můžete si myslet, že nikdy v životě nenapíšete recenzi, a najednou je píšete. Můžete si myslet, že neuběhnete ani pětistovku, a pak zničehonic běháte pár kilometrů. Můžete si myslet, že se nenaučíte anglicky, a vtom zjistíte, že v angličtině bez problémů čtete.

Dobře, obvykle se k tomu cíli nedostanete zrovna rychle, přece jen to chce čas a snahu, ale... Jde to. A vy si uvědomíte, že to vlastně není ani tak těžké, jak jste si původně mysleli. Protože hádám, že už jste slyšeli, že cvičení dělá mistra? A stejně tak jste nejspíš slyšeli, že když na to přijde, nejdůležitější je začít. Když totiž začnete, obvykle zjistíte, že pokračovat už je mnohem jednodušší.

I s tím údajně nemožným totiž musel někdy někdo začít, aby dokázal, že to zdaleka tak nemožné není. Tak se do toho prostě vrhněte. Po hlavě. Nezapomínejte na to, co kdysi řekl jeden moudrý muž.

A co vy víte. Třeba se jednou touhle radou budu řídit natolik, abych se pokusila napsat nějakou tu fantasy...