Světlo na konci...

Jak jste pochopili z nedávného (no, relativně dávného) gify ilustrovaného článku, poslední dobou prostě nestíhám. Nevím, co dělat dřív, práce jako by mi spíš přibývalo, prostě je to k ničemu. Třeba celý pondělí jsem strávila učením se na zkoušku. Tu jsem teda dala, ale neměla jsem daleko k rozkošné bílé košilce s rukávy, co se zavazujou na zádech. Pak referát, referát, seminárka... Teď bych zrovna měla na jedný taky makat, ale místo toho vám sem házím povídku, an kterou jsem si výjimečně udělala čas. Je ještě na minulý TT, 'Světlo na konci lednice', který mě zaujalo, ale prostě jsem na něj neměla čas nic napsat. Tak to teď napravuju. Je to jen docela krátký a docela beze smyslu, ale lepší než nic, ne? Ne?

„Tak já nevím.“
Zmateně jsem se otočila a zadívala se na ni. Z vlasů jí odkapávala voda. Zjevně byl důvod, proč mi před malou chvílí, když se za ní zavřely dveře, neodpověděla na pozdrav.
„Co nevíš?“ zeptala jsem se.
„Co bude lepší? Provaz? Pistole? Skočit z okna?“
„Pistoli nemáme. A tomu lustru bych moc nevěřila, když přijde na věšení se.“
„Můžu se jít oběsit do lesa,“ konstatovala.
„To víš, a nějakou babku, co tam půjde sbírat houby, klepne pepka.“
„Je květen. V květnu houby nerostou.“
„Ne?“ zamračila jsem se. „Já nevím, houby nesbírám. Ještě vím, jak vypadá muchomůrka. Na obrázku. Ale tím končím.“
„Fajn. tak já si skočím z toho okna.“
„A spadneš na babku, co tam půjde sbírat... No dobře, nebudeme to rozpitvávat. Každopádně, víš, že bydlíme ve druhým patře, viď?“
„Skočím si šipku.“
„A pod oknama máme keře.“
„Skočím šipku tak daleko, abych přeskočila keře.“
„Taky můžeš jít do koupelny, vlízt si do vany, pustit depresivní hudbu a podřezat si žíly.“
„Nemáme vanu.“
„Ano, to je trochu problém...“ ušklíbla jsem se. „Tak co se děje? Teda, krom toho, že sis zcela očividně zapomněla deštník.“
„Ale nic. Znáš to. Miliony drobnejch věcí, co se kumulujou... a kumulujou... a kumulujou...“
„Padej od toho okna!“
„Ach jo. Tak nic,“ vzdychla a vyrazila do kuchyně. „Ráno jsem si málem zlomila nohu, když jsem uklouzla při lezení ze sprchy. Nevzala jsem si náušnice. Zapomněla si dát deodorant. Neměla čas koupit jinej. Musela poprosit protivnou kolegyni. Spálila si kafem jazyk. Roztrhla si před důležitou schůzkou punčocháče. Stoupla podpatkem do mřížky před vchodem a odřela si ho. Vybil se mi mobil. Pak jsem si spálila jazyk ještě jednou. Vysypala se mi kabelka. Jo, a pak jsem to taky dostala asi o čtyři dny dřív. A pak-“
„Dobře, dobře. Rozumím. A já ti chtěla nabídnout, že tě rozptýlím orálním sexem. Ale jistě pochopíš, že...“
„Jistě,“ frkla a otevřela dveře lednice. „A o to víc mě to štve. Hm...“
„Chceš rozptýlit masáží zad?“
„Neměla bys mi nabízet hřejivou berušku na bolavý bříško?“
„Ale no tak, obě víme, že žádný křeče nemíváš...“ zvedla jsem oči v sloup. „Taky můžu nabídnout masáž nohou.“
„Masáž ega by mi prospěla víc. Protože, mezi náma, tu schůzku jsem zvorala.“
„To se ti ani nedivím. Po takovým dni...“
„Ta schůzka byla v deset dopoledne!“
„Hups.“
„Jo. Hups. Líp bych to neřekla.“
„A vidím, že jsi nakonec taky pěkně zmokla.“
Když se otočila zpátky ke mně, měla v jedné ruce kus plísňového sýra a ve druhé nakousnutý kuřecí řízek od předchozího dne.
„Jo. To zmokla. A?“ zahuhňala za usilovného žvýkání. „Upřímně, to už snad ani nevnímám. Nějaká průtrž mračen je po tom všem nepodstatnej detail.“
„A zkaženej žaludek bude taky?“ pozvedla jsem významně obočí.
„Dneska? Ano,“ přikývla rozhodně. „Hele, nech mě. Po tomhle jsem toužila celej den.“
„Vidíš, a já bych řekla, že jsi musela toužit po mně.“
„No, to víš, je důležitý najít svoje světlo na konci...“
„Tunelu?“ napověděla jsem jí, když mi došlo, že je příliš zaujatá ukusováním ze sýru.
„Lednice,“ odvětila téměř nesrozumitelně.
„Víš, myslím, že z tohohle budu radši vinit hormony. Jo. Hormony, nic jinýho za to nemůže,“ zašklebila jsem se. „Rozhodně nejsi nena...papaný prasátko.“
Její oči se začaly stáčet k blízké kuchyňské skříňce.
„Puding,“ konstatovala po chvíli. „Dala bych si puding.“
„Tak si ho uvař?“ navrhla jsem.
„Lásko... Dala bych si puding,“ zakručela.
„Já bych si zase ráda četla. Víš, každej máme něco.“
„Slibuju, že tě nechám číst. Ani nepípnu. Ale dala bych si puding. Čokoládovej puding. A vanilkovej puding. A jahodovej puding. Umíš třívrstvej puding? Že umíš?“
„Zlepší to tvůj den?“
„Určitě!“ kývla horlivě. „A když o tom tak přemejšlím, trocha višňovýho džusu by byla perfektní na zapití toho všeho...“
„Víš, kdybys to zrovna neměla a kdybych byla chlap, asi jsem docela nervózní,“ ušklíbla jsem se, když jsem se zvedala z gauče.
Moje drahá polovička nevnímala. Právě opět hledala své světlo na konci lednice.
(Shodou okolností se višňový džus vedle onoho světla dokonce i nacházel. Stejně jako jogurt s příchutí vaječného likéru. Ani ten v lednici dlouho nezůstal.)
A já si pomalu začínala říkat, jestli nám v hodinách sexuální výchovy učitelka zcela zásadním způsobem nelhala...