Teď si dáme Deli?

(Vysvětlení pro mladší ročníky: Kdysi dávno byla reklama na tyčinky Deli, z níž si nepamatuju naprosto nic než to, že obsahovala dialog "A co teď?" "Teď si dáme Deli." Je to vážně už pěkná řádka let, ale tý hlášky jsem se nikdy nezbavila a s její pomocí odpovídám prakticky vždycky, když mi někdo výše zmíněnou otázku položí. Prostě si nemůžu pomoct Jen objasňuju, kdyby to snad někdo neznal...)

Pravidelní čtenáři už, hádám, tuší, že tohle bude zase jeden z těch všemi milovaných ufňukaných článků, v nichž si budu vylévat srdíčko nad tím, že nemám ani tucha, co chci a mám s tímhle blogem vlastně dělat. No, bingo. Aspoň víte, že případně můžete rovnou přestat číst.

Pro ty, co snad nepřestali (najde se vůbec někdo takovej?) si dáme tradiční opáčko. Tenhle blog jde, mírně řečeno, do kytek. Hádám, že toho jsme si všimli všichni. Osobně jsem strávila hromadu času čekáním na zázrak, na to, jestli to začne mě a/nebo čtenáře zase bavit. Zázrak se zatím nestal, a já začínám upřímně pochybovat o tom, že k němu v budoucnu ještě dojde. Ale tak... Třeba jo. Protože já neříkám, že to balím, jen říkám... Já ani nevím, co vlastně říkám.

Zkrátka mě dávno přešlo to správný blogovací nadšení, a asi je to vidět. Víte, vždycky jsem se snažila vymýšlet novinky, dávat sem věci, co by mohly čtenáře zajímat. Potíž je v tom, že každá věc, kterou jsem kdy vymyslela, vždycky prostě tak nějak... vyšuměla. S každou další novinkou to probíhalo stejně - na začátku nadšení čtenářů a ohlasy, spousta komentářů, spousta zhlédnutí. Pak o něco míň. A nakonec už to vlastně ani nikoho nezajímalo.

Příkladem za všechny budiž třeba knižní a filmové tipy. Když jsem s nimi přišla, vždycky se k nim vyjádřilo několik lidí, články měly vysoko přes stovku zobrazení, což je u mně vážně, vážně hodně. A pak to nějak vyprchalo a já jsem ráda, když má ten tip po dvou dnech čtyřicet zobrazení. Když se k tomu objeví aspoň jeden komentář, jsem už v sedmým nebi. Pro zajímavost, poslední tip má přesně 41 přečtení. (Což bude konečný počet Zeměplošských knih a je to jen kousek od odpovědi na Základní otázku Života, Vesmíru a vůbec, mimochodem, ale to mě nijak neutěšuje.) To není zrovna povzbuzení k dalšímu psaní.

Ve středu dopoledne na víc jak týden odjíždím do Krkonoš. Nemám ani jediný článek, co by za tu dobu mohl vyjít, a nemám naprosto žádnou vůli něco psát. Mám rozpracovanou povídku, ale nechce se mi ji dokončovat, protože... proč? Aby zase byla vesele ignorována?

Tak se vás rovnou ptám, co vlastně od tohohle blogu ještě čekáte? Vážně. Chtěla bych vědět, kde dělám chybu. Je to tím, že poslední dobou málo aktualizuju? Nebo tím, že nepřidávám tolik povídek? (Mezi řečí, ty neměly komentáře snad nikdy.) Poslední dobou jsou populární snad jen Zamyšlení. Je to tím, že tu dlouho nebyla? Nebo je to ta jediná věc, kterou chcete číst a k níž se můžete vyjádřit? Mám se vykašlat na tipy, protože o ně nestojíte? Mám vymyslet něco naprosto jiného? Řekněte, co vám tu chybí, jen do toho. Protože mně už prostě nápady došly...