Need for Speed

Zdravíčko. Tohle jste nečekali, co? No, já taky ne. Je tu zase jednou po době jedna povídka. Je značne mizerná, nebo aspoň mně tak připadá. Rozhodně to není to, co jsem chtěla. No, tak to dopadá, když vyjdete ze cviku a marně se do něj snažíte zase dostat. I když si říkám, jestli to vůbec má ještě cenu. Ehm, depresivní kecy stranou. Prostě si užijte čtení, třeba se vám to bude zamlouvat... :)

Papírová vlaštovka mě zasáhla přímo doprostřed čela. Vzdychla jsem a zvedla hlavu od knížky.
„Poslouchám,“ řekla jsem.
Blonďák v křesle jen ukázal na vlaštovku.
„Svůj názor už jsem vyjádřil dostatečně.“
Na křídlech vlaštovky bylo velkými písmeny napsáno jediné slovo.
NUDA.
„Chápu,“ kývla jsem. „A co já s tím?“
„Vím já? Zabav mě,“ pokrčil rameny.
„A proč bych to, proboha, dělala?“
„Protože je to tvoje povinnost jakožto mojí starší sestry.“
„A to jsi zase sebral kde?“ frkla jsem.
„Máma říkala, že se máš postarat o to, abych, ehm...“ odkašlal si. „Jak jen to bylo? Abych zapomněl na svoje úchylné choutky, ano.“
„No a?“ pozvedla jsem obočí. „MNĚ je jedno, co a kam si rád necháváš strkat.“
„Máma se bude moc a moc zlobit,“ zamrkal nevinně.
„Co přesně po mně chceš?“ vzdychla jsem. „Jestli se nudíš, vezmi si knížku a čti si, prokrista!“
„Dovol?“ vytřeštil oči. „Ty mě snad chceš zabít!“
Zavřela jsem oči a tiše napočítala do deseti. Nepomohlo to. Pořád jsem měla chuť přetáhnout ho kompletní Vojnou a mírem.
„Opakuju, Jakube. Co po mně chceš?“
„Ehm...“ Otevřela jsem oči a viděla, jak se červená a nenápadně si hraje se svým mobilem.
„Ach,“ pochopila jsem. „Nech mě hádat. Že ty by sis mohl domluvit rande, co?“
„Mhm,“ přikývl.
„Stojí za to?“ zeptala jsem se.
„Rozhodně.“
„Popis osoby?“ naklonila jsem hlavu.
„Tmavší vlasy po ramena, zelený oči, nebezpečně vysokej, štíhlej, ale má i pár svalů. Má rád filmy a je vcelku inteligentní, trochu pokroucenej smysl pro humor, a co jsem slyšel o jeho, ehm, výbavě...“
„Dobře, dobře, tady můžeš přestat,“ zarazila jsem ho. „Víš, že je ti teprve sedmnáct, pročež rozhodně nevíš, co chceš, a i když si myslíš, že s ním chceš provádět všechny ty úchylárny, tak ve skutečnosti toužíš jen po počestné dívce, se kterou budeš moct založit rodinu?“
„Ano,“ kývl. „Ale než mi to dojde, můžu dělat ty úchylárny?“
„Rozhodně ne. Neslyšel jsi mámu?“
„Máma tu teď není.“
„Proto tě hlídám já,“ ušklíbla jsem se. „Takže do čtyř doma a kdyby něco, tak sis většinu dne hrál Need for Speed.“
„Ale máma se z práce vrací-“
„Chceš to riskovat?“
Vyskočil z křesla, prakticky doběhl ke mně a vlepil mi pusu na čelo.
„Jsi nejlepší, víš o tom?“
„Mhm,“ kývla jsem. „Taky očekávám patřičný úplatek.“

Před obličejem se mi zakývala láhev vaječného koňaku.
Zvedla jsem hlavu a pozvedla obočí, když jsem uviděla Jakubův zcela nevinný výraz.
„Mám se ptát, kde jsi to sebral, když je ti teprve sedmnáct?“
„Mně jo. Jemu ne,“ pokrčil rameny. „A tobě taky. On to koupil, já to nepiju, všechno je v pořádku a zcela legální. Pokud vím, nikdo neříká, že pod osmnáct se nesmíš dotknout lahve...“
„Hm...“ přikývla jsem zamyšleně. „Já čekala, že přineseš čokoládu. Chceš mi tímhle něco naznačit?“
„Že bych si zítra rád hrál Need for Speed.“
„Hm...“
„Hm?“
„V pořádku. Hrej si. Hlavně si dávej pozor, aby ses nemusel vdávat, bráško...“
„Ha. Ha. Ha.“
„No, moc se nesměj. A mimochodem, očekávám, že dostanu i tu čokoládu!“
Vzdychl a položil mi lahev na hrudník.
„No jo pořád. Přála by sis nějakou konkrétní?“

„A co jsi dělal dneska celej den, Jakube?“ zeptala se asi po týdnu máma, zatímco vytahovala z tašky už asi šestý jogurt a podávala ho bráchovi, který stál před otevřenou lednicí.
„Hrál Need for Speed,“ řekl zcela klidně Jakub.
„Už zase?“ zamračila se máma.
„Co naděláš. Prostě mě to baví,“ pokrčil rameny.
„A nemůžeš místo toho dělat něco užitečnějšího? Třeba si číst?“
„Pst. Mami...“ řekla jsem. „Myslím, že čtení není zrovna ta nejužitečnější činnost.“
„A ty o tom něco víš, co?“ frkla. „Ležíš v tom pořád. Co jsi dneska dělala ty?“
„Uvařila oběd?“ pokrčila jsem rameny.
To radši nekomentovala.
„A vůbec, Jakube,“ vzdychla. „Myslím, že bys měl to hraní omezit. Přece si nechceš namoct zápěstí, nebo tak něco.“
Stálo mě to hodně sebekontroly, abych se nerozřehtala nahlas. Ale když brácha došel ke mně a naklonil se až k mému uchu...
„Pche,“ zamumlal. „Kdybych NEHRÁL, tak si namůžu zápěstí.“
V tu chvíli jsem už ovšem vyprskla smíchy.
„Moc se nesměj!“ okřikla mě máma. „Za pár dní vám prázdniny končí. Jen počkej, však nebudete mít čas na čtení a nějaký... hraní.“
„JEMU prázdniny končí,“ podotkla jsem. „Já mám ještě skoro měsíc.“
„Mrcho,“ zabručel.
„Tobě to jenom prospěje!“ ozvala se máma. „Budeš mít zábavu, nebudeš vymýšlet blbosti.“
„Mám vůbec poznamenávat-“
„Ne, Jakube, nepoznamenávej,“ zavrčela máma. „Běž si hrát.“
„Ehm, ne, díky. Teď se mi zrovna nechce. Ono to není tak zábavný, hrát bez někoho druhýho. Myslím... po internetu. Samozřejmě.“
„Tak si běž číst!“
„Ty mě taky chceš zabít?!“ vytřeštil oči.
„Bože, přísahám, já nevím, jak ten kluk hodlá s tímhle přístupem odmaturovat...“

„Jakube?“
Pootevřel oči.
„Hm?“ konstatoval věcně. „Kolik je?“
„Sedm.“
„Sedm? Vždyť je sobota! Hoří, nebo co?“
„Skoro,“ kývla jsem.
„A to to nezvládneš uhasit sama?“
„Věř mi, snažila jsem se o to celej večer.“
Jakub se posadil tak prudce, že jsem mu jen tak tak uhnula z cesty.
„Co se děje?“ vydechl.
„Zapomněl ses odhlásit z Facebooku, když sis šel včera lehnout. A bohužel, po tobě jsem nešla na počítač já.“
„A kurva. Kurva, kurva, kurva.“
„Líp bych to neřekla.“
„Takže máma našla...“
„Zprávy, kde si domlouváš další, ehm, herní schůzku.“
„Jak je možný, že jsem ještě naživu?“
„Protože jsem mámu přesvědčila, že bude lepší, když si s tebou promluví ráno.“
„Aha. Jasně,“ přikývl. „A proč jsem teď vzhůru?“
„Protože máma není.“
„Jo, to je přesně to, o čem...“ začal, ale pak se mu v očích najednou objevilo pochopení. „Ach.“
„Vstaň, obleč se a zmiz,“ řekla jsem.
„Zbláznila ses? Máma přece bude vědět, že-“
„Jo, já vím. Já to nějak zvládnu.“
„Ale to přece-“
„Povídám ti, aby ses oblíknul a zmizel,“ zavrčela jsem. „Běž. Bude to v pohodě, když hned teď vypadneš. Ano?“
„A-ano, prosím.“
„Fajn. Někam se ukliď. Třeba i k tomu svýmu, když budeš muset. Já ti zavolám, až to vyžehlím.“
„A myslíš, že to bude ještě dneska? Nebo bych si s sebou měl radši vzít pyžamo a kartáček na zuby?“
Vzdychla jsem.
„No, hádám, že tím nic nezkazíš...“