Láska si žádá oběti

Ha. A teď jste zase jednou v šoku, nemám pravdu? Ale jo, vidíte dobře, moc dobře. Vážně jsem to já, vážně jsem napsala něco na tenhle blog (no, vlastně na libovolnej blog, vlastně jsem napsala, no, cokoliv, což je skoro zázrak). Sice je to jen taková mikropovídečka, ale bohužel, momentálně se asi bohužel na nic lepšího nezmůžu. Je to škoda, ale je to tak. Bohužel prostě nějak nemám nápady, ani čas, ani náladu na psaní. Ale když teď jeden přišel, tak jsem teda něco sesmolila, aby se neřeklo... :)

„Víš, když jsme řekly, že se spolu sestěhujeme...“ odkašlala jsem si.

„Mhm?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od hromady krabic, která ji obklopovala.

„Konkrétně že já se nastěhuju k tobě...“

„Hm?“ zamračila se a ještě stále si z úst nevyndala notýsek, který držela mezi zuby.

„No, a ty ses zatvářila vyděšeně a zeptala ses, jestli to znamená, že budu chtít místo ve skříni...“

„Chmpf,“ odvětila.

„Já vážně myslela, že si děláš legraci.“

„Vfl s, z mm stn,“ oznámila mi.

„Mmhmfp?“ pozvedla jsem obočí.

Konečně vyplivla notýsek, zjevně především proto, aby se mohla patřičně ušklíbnout.

„Věděla jsi, že mám šatnu,“ řekla. „Byla jsi v ní. Opakovaně. A tady na tý židli... No, na tý jsi taky byla. Taky opakovaně.“

„No jo, ale vždycky jsem si říkala, že jen tak nějak... vypadá přeplněně. Víš, že se to prostě jen tváří.“

„No, bohužel pro mě... Netváří.“ Vzdychla a zvedla dvě boty, o nichž bych přísahala, že pochází ze stejného páru, kdyby obě nebyly levé. „Který nechat a který vyřadit?“

„Já nevím. Mně přijdou naprosto totožný,“ pokrčila jsem rameny.

„No to teda ne. Tyhle jsou semišový, tohle je kůže, a ty kožený mají přinejmenším o centimetr vyšší podpatek!“

„Ach. Ehm...“

„Jasně. Semiš je příšerně nepraktickej, máš pravdu,“ kývla a uložila obě boty do krabic k jejím sestřičkám. „Takže tyhle prodat... A tyhle nechat. Tak, další pár...“

„To jsou dvoje naprosto stejný lodičky,“ povzdychla jsem si.

„No to teda ne. Tyhle jsou tyrkysový, tyhle jsou petrolejový!“ zamračila se. „Vážně, lásko, proč já se s tebou zahazuju?“

„Na to se někdy taky sama sebe ptám,“ kývla jsem. „Fakt ty boty nejsou stejný?“

„Ne. Ale jsem ráda, že si to myslíš, protože to znamená, že ti nebudu muset v šatně vyklízet ani zdaleka tolik místa, jako jsem myslela.“

„Upřímně, v tom botníku máš už teď víc místa, než potřebuju.“

„Vážně?“ zamrkala. „Takže tyrkysový A petrolejový, sláva, nedokázala bych se s jedním párem rozloučit. Takže teď... Přejdeme k tričkům.“

„Miláčku, už jsem ti někdy řekla, že máš asi trochu problém?“

„Opakovaně,“ odvětila, zatímco do notýsku čmárala jakési podivné značky. „No co, kvůli tobě musím kupovat novou knihovnu, takže mi nemáš co vyčítat. Krom toho, kvůli tobě se vzdávám svýho oblečení. Části oblečení. Jestli to není důkaz lásky, tak už nevím co!“

„Já vím, že je,“ usmála jsem se. „A věř mi, že si toho moc vážím.“

„To bych ti taky radila,“ ušklíbla se a vstala ze země. „Kolik místa potřebuješ na trička?“

„No, já nevím... tak na jeden komínek?“ pokrčila jsem rameny.

Sjela mě pohledem od hlavy dolů a zase zpátky.

„Jeden komínek,“-zopakovala. „Ve smyslu... Jeden komínek.“

„Ehm, ano?“ kousla jsem se do rtu.

„Kalhoty?“

„Troje?“

„Sukně?“

„Myslím, že jedna asi někde... Ne, počkat, to jsou ty moje jedny šaty. Pak asi tři mikiny a dva svetry... No co, víš, že toho moc nemám.“

„V tom případě,“ řekla a otevřela první část své obří skříně, „bude stačit uvolnit jednu polici, viď?“

Vytřeštila jsem oči na přímo neuvěřitelné množství triček, tílek, svetříků a dalších kusů oděvu, které má drahá polovička zjevně pokládala za nepostradatelné. A to byly jen ty složené věci. Raději jsem ani nemyslela na další dvě třetiny skříně, v nichž se nacházelo oblečení uchovávané na ramínkách.

„A jak přesně že chceš tu jednu polici uvolnit?“

„No,“ povzdychla si. „To kdybych tak tušila. Ale to víš, láska si žádá oběti...“