Vánoční stres

No jo, já vím, já vím, ono je vlastně už skoro po Vánocích, ale co se dá dělat. Poslední dobou jsem prostě neměla vůbec čas na psaní, a to jsem tenhle nápad nosila v hlavě pěknejch pár dní. Jen nebylo kdy ho sesmolit. Až dneska večer jsem se konečně aspoň na chvíli zastavila, no, a tady je výsledek toho zastavení. S kým jiným byste chtěli prožít Vánoce než s Patrikem a Lukym, že ano... ;)

„Patriku...“

„Mhm?“

„Zrzounečku můj...“

„Co chceš?“

„No, v prvé řadě bys na mě moh přestat bejt tak neskutečně protivnej.“

„Kdo je protivnej? Já nejsem protivnej. Jen se tě ptám, co chceš.“

„A proč myslíš, že bych měl něco chtít?“

„Protože, Lukášku, když začneš se zrzounečkem, tak obvykle něco chceš. Naposledy to bylo uvařit kafe, který by nejspíš většinu lidí zabilo, ale s tebou tak nějak ani nehlo.“

„Ano, bohužel mě ani neprobralo. Vzlyk.“

„To jako ani trochu?“

„To jako ani trochu.“

„Ehm, Luky, a už jsi přemýšlel o tom, že by sis dal třeba... Trochu oddych?“

„Přemýšlel? Ano.“

„A došel jsi k tomu, že...“

„Že si to momentálně nemůžu dovolit.“

„Víš, a řekl ti už někdo, že Vánoce jsou svátky klidu a míru, kdy máš bejt v pohodě, nestresovat se a užívat si času, co trávíš se svojí rodinou?“

„Moje rodina je to, co mě stresuje! To kvůli nim jsem dneska vstával v sedm ráno!“

„Ehm, jo, já vím, lásko. Pokud si vzpomínáš, vstával jsem taky.“

„Hm... Ne. Ne, na to si nevzpomínám.“

„Ne?“

„Ne. Já si vzpomínám na to, že jsi mě poslal do háje, otočil ses ke mně zády a přikryl si hlavu mým polštářem.“

„No, to možná-“

„A ve finále jsem tě já vytáhnul z postele ve čtvrt na osm.“

„Když to řekneš takhle-“

„Když už jsme měli bejt čtvrt hodiny na cestě.“

„Ty jsi příšernej detailista, Lukáši. Tvoje máma se na nás přece ani trochu nezlobila, že jsme přijeli pozdě.“

„Samozřejmě, že se nezlobila.“

„Tak v čem-“

„Tobě totiž moje máma odpustí absolutně všechno, víš? Kdybys jí nepřivezl dárek, odpustí ti to a ještě ti naloží porci salátu navíc. Kdežto kdybych přijel pozdě já sám, jsem bez oběda, a kdybych nepřivezl dárek, tak mě dost pravděpodobně vydědí.“

„Ale prosím tě. Zase nepřeháněj.“

„Kéž bych přeháněl...“

„No, jak chceš. Já si stejně myslím, že se zbytečně moc stresuješ. No tak, užívej si trochu. Vezmi si vanilkovej rohlíček. Nebo kousek lineckýho. Chceš další kafe? Upozorňuju, že až v noci nebudeš moct usnout, JÁ ti společnost dělat nebudu, máš ruku.“

„Pche. A kam se podělo 'v dobrým i ve zlým', no?“

„Lásko, jestli se předávkuješ kofeinem, je to čistě jen tvoje vina a můj slib se na to nevztahuje. Krom toho si nejsem jistej, že to tam vůbec bylo.“

„A pak kdo je detailista.“

„Chceš to kafe?“

„No... Nejsem si tak docela jistej. Možná bych radši neměl.“

„Možná ne.“

„Ale na druhou stranu...“

„Na druhou stranu ti stejně tak můžu udělat horkou čokoládu.“

„To taky zní jako plán.“

„Fajn. Udělám ti horkou čokoládu, donesu ti cukroví... Ty si můžeš hodit nohy nahoru a konečně si trochu zarelaxovat, co ty na to? Myslím, že na to máš nejvyšší čas.“

„Ale já přece nemůžu.“

„Lukáši...“

„Nemůžu. Zejtra jedeme k vašim. To jsem předtím chtěl, a ty jsi t úplně zamluvil! Potřebuju ty dárky, co pro ně máme, ale netuším, kam jsi je zahrabal! Jak tě znám, náhodou je na jaře najdeme ve skříni, jako minule to tričko pro mě. Musíme je zabalit-“

„Já vím, lásko. A udělám to.“

„A musím-“

„Ať chceš říct cokoliv, udělám to.“

„A taky musím-“

„LUKÁŠI!“

„Hodím si nohy nahoru, vypiju si čokoládu a sním cukroví a budu koukat na pohádky a relaxovat, zatímco ty budeš kmitat kolem mě. Spokojenej?“

„Absolutně.“

„Ale... Nedostaneš se tak do stresu ty, Patri?“

„Já? Ale kdepak. Já jsem naprosto stresuvzdornej.“

„Určitě?“

„Mhm. Umím totiž mnohem líp relaxovat.“

„Dobře. Moc dobře...“

„Krom toho, já dobře vím, kde ty dárky jsou.“

„Perfektní, lásko.“

„Aspoň doufám.“

„PAT-“

„Klid. Já je najdu. Mám na to času dost a dost, jasno? Mojí mámě je jedno, kdy přijedeme.“

„Řeklo se na oběd.“

„Já vím, já vím. Ale bez obav. Moje drahá maminka to bere jen jako čistě orientační informaci. Když trefíme DEN, můžeme přijet kdykoliv.“

„Ale-“

„Nohy nahoru, Lukáši!“

„Jen pro upřesnění, tím myslíš na stolek nebo na opěrku gauče?“

„To je mi jedno, prostě si dej nohy nahoru.“

„No jo, ale když si je dám na stolek, tak neuvidím na pohádky.“

„V tom případě pro tebe mám dobrou zprávu. Letos stejně dávají kulový.“

„Ach. Sakra.“

„Mhm.“

„Tak proto se tak hrneš do toho balení?“

„Možná tak trochu.“

„Hm... Patri?“

„Copak bys rád, lásko?“

„Co bys řekl na to, kdybych našel nějaký hezký vánoční porno?“

„Řekl bych, že to balení dárků by vlastně klidně mohlo ještě počkat.“

„Že jo? Říkal jsem si něco podobnýho o tý čokoládě.“

„Jo, bez tý se rozhodně obejdeš. Myslím, že ti ukážu jednu ještě trochu jinou relaxační techniku.“

„Vážně? Teda, Patri, já umírám zvědavostí. Vůbec netuším, co by to mohlo bejt...“