„Patriku...“
„Mhm?“
„Zrzounečku můj...“
„Co chceš?“
„No, v prvé řadě bys na mě moh
přestat bejt tak neskutečně protivnej.“
„Kdo je protivnej? Já nejsem
protivnej. Jen se tě ptám, co chceš.“
„A proč myslíš, že bych měl něco
chtít?“
„Protože, Lukášku, když začneš
se zrzounečkem, tak obvykle něco chceš. Naposledy to bylo uvařit
kafe, který by nejspíš většinu lidí zabilo, ale s tebou tak
nějak ani nehlo.“
„Ano, bohužel mě ani neprobralo.
Vzlyk.“
„To jako ani trochu?“
„To jako ani trochu.“
„Ehm, Luky, a už jsi přemýšlel o
tom, že by sis dal třeba... Trochu oddych?“
„Přemýšlel? Ano.“
„A došel jsi k tomu, že...“
„Že si to momentálně nemůžu
dovolit.“
„Víš, a řekl ti už někdo, že
Vánoce jsou svátky klidu a míru, kdy máš bejt v pohodě,
nestresovat se a užívat si času, co trávíš se svojí rodinou?“
„Moje rodina je to, co mě stresuje!
To kvůli nim jsem dneska vstával v sedm ráno!“
„Ehm, jo, já vím, lásko. Pokud si
vzpomínáš, vstával jsem taky.“
„Hm... Ne. Ne, na to si nevzpomínám.“
„Ne?“
„Ne. Já si vzpomínám na to, že
jsi mě poslal do háje, otočil ses ke mně zády a přikryl si
hlavu mým polštářem.“
„No, to možná-“
„A ve finále jsem tě já vytáhnul
z postele ve čtvrt na osm.“
„Když to řekneš takhle-“
„Když už jsme měli bejt čtvrt
hodiny na cestě.“
„Ty jsi příšernej detailista,
Lukáši. Tvoje máma se na nás přece ani trochu nezlobila, že
jsme přijeli pozdě.“
„Samozřejmě, že se nezlobila.“
„Tak v čem-“
„Tobě totiž moje máma odpustí
absolutně všechno, víš? Kdybys jí nepřivezl dárek, odpustí ti
to a ještě ti naloží porci salátu navíc. Kdežto kdybych přijel
pozdě já sám, jsem bez oběda, a kdybych nepřivezl dárek, tak mě
dost pravděpodobně vydědí.“
„Ale prosím tě. Zase nepřeháněj.“
„Kéž bych přeháněl...“
„No, jak chceš. Já si stejně
myslím, že se zbytečně moc stresuješ. No tak, užívej si
trochu. Vezmi si vanilkovej rohlíček. Nebo kousek lineckýho. Chceš
další kafe? Upozorňuju, že až v noci nebudeš moct usnout, JÁ
ti společnost dělat nebudu, máš ruku.“
„Pche. A kam se podělo 'v dobrým i
ve zlým', no?“
„Lásko, jestli se předávkuješ
kofeinem, je to čistě jen tvoje vina a můj slib se na to
nevztahuje. Krom toho si nejsem jistej, že to tam vůbec bylo.“
„A pak kdo je detailista.“
„Chceš to kafe?“
„No... Nejsem si tak docela jistej.
Možná bych radši neměl.“
„Možná ne.“
„Ale na druhou stranu...“
„Na druhou stranu ti stejně tak můžu
udělat horkou čokoládu.“
„To taky zní jako plán.“
„Fajn. Udělám ti horkou čokoládu,
donesu ti cukroví... Ty si můžeš hodit nohy nahoru a konečně si
trochu zarelaxovat, co ty na to? Myslím, že na to máš nejvyšší
čas.“
„Ale já přece nemůžu.“
„Lukáši...“
„Nemůžu. Zejtra jedeme k vašim. To
jsem předtím chtěl, a ty jsi t úplně zamluvil! Potřebuju ty
dárky, co pro ně máme, ale netuším, kam jsi je zahrabal! Jak tě
znám, náhodou je na jaře najdeme ve skříni, jako minule to
tričko pro mě. Musíme je zabalit-“
„Já vím, lásko. A udělám to.“
„A musím-“
„Ať chceš říct cokoliv, udělám
to.“
„A taky musím-“
„LUKÁŠI!“
„Hodím si nohy nahoru, vypiju si
čokoládu a sním cukroví a budu koukat na pohádky a relaxovat,
zatímco ty budeš kmitat kolem mě. Spokojenej?“
„Absolutně.“
„Ale... Nedostaneš se tak do stresu
ty, Patri?“
„Já? Ale kdepak. Já jsem naprosto
stresuvzdornej.“
„Určitě?“
„Mhm. Umím totiž mnohem líp
relaxovat.“
„Dobře. Moc dobře...“
„Krom toho, já dobře vím, kde ty
dárky jsou.“
„Perfektní, lásko.“
„Aspoň doufám.“
„PAT-“
„Klid. Já je najdu. Mám na to času
dost a dost, jasno? Mojí mámě je jedno, kdy přijedeme.“
„Řeklo se na oběd.“
„Já vím, já vím. Ale bez obav.
Moje drahá maminka to bere jen jako čistě orientační informaci.
Když trefíme DEN, můžeme přijet kdykoliv.“
„Ale-“
„Nohy nahoru, Lukáši!“
„Jen pro upřesnění, tím myslíš
na stolek nebo na opěrku gauče?“
„To je mi jedno, prostě si dej nohy
nahoru.“
„No jo, ale když si je dám na
stolek, tak neuvidím na pohádky.“
„V tom případě pro tebe mám
dobrou zprávu. Letos stejně dávají kulový.“
„Ach. Sakra.“
„Mhm.“
„Tak proto se tak hrneš do toho
balení?“
„Možná tak trochu.“
„Hm... Patri?“
„Copak bys rád, lásko?“
„Co bys řekl na to, kdybych našel
nějaký hezký vánoční porno?“
„Řekl bych, že to balení dárků
by vlastně klidně mohlo ještě počkat.“
„Že jo? Říkal jsem si něco
podobnýho o tý čokoládě.“
„Jo, bez tý se rozhodně obejdeš.
Myslím, že ti ukážu jednu ještě trochu jinou relaxační
techniku.“
„Vážně? Teda, Patri, já umírám
zvědavostí. Vůbec netuším, co by to mohlo bejt...“
tak mě napadlo že těm dvěma bych odpustila i kdyby se nestrefili na den ale na rok , děkuji nejlepší slavení je s hezounkem a se zrzounečkem nikdy nezklamou
OdpovědětVymazattak mě napadlo že těm dvěma bych odpustila i kdyby se nestrefili na den ale na rok , děkuji nejlepší slavení je s hezounkem a se zrzounečkem nikdy nezklamou
OdpovědětVymazatI think I love you :D
OdpovědětVymazatNedokážeš si představit, jak mi tohle zvedlo náladu. Jen se na mě všichni okolo koukají jako na idiota, protože se zase strašně culím. Ach jo...
OdpovědětVymazat