Panebože, CO CHCEŠ?!

Skoro se tomu ani nechce věřit, ale skutečně je to teprve deset dní, co jsem na tenhle blog něco napsala naposledy, a hle! Další článek! A co víc, tentokrát je to dokonce povídka. No, spíš taková minipovídečka. Ale na druhou stranu, jsou to Patrik s Lukym. To by vás mohlo aspoň trochu potěšit, ne? Námět, co mi tak nějak vklouznul do hlavy, tak jsem ho tak nějak prostě zpracovala... A teď jen doufám, že se vám bude aspoň malililililinko líbit...

„Věříš, že se docela nudím, Páťo?“

„Mhm...“

„Docela dost.“

„Ano, pochopil jsem.“

„Páťo...“

„Kušuj.“

„Paťulilinku?“

„A nedá si pokoj a nedá.“

„Paťulililililili-“

„Panebože, CO CHCEŠ?!“

„No, pro začátek by na mě můj manžel mohl být přestat tak neskutečně ošklivý.“

„Lukáši...“

„Mhm?“

„Uvědomuješ si, že ležíš na křesle, nohy máš přes zadní opěrku a hlava ti visí dolů ze sedáku?“

„Mhm...“

„Není to trochu nepohodlný?“

„Ani ne.“

„Proč já tě jen nechal, aby sis do toho kafe nalil rum...“

„To netuším, Paťoušku.“

„A proč jsem tě nechal ty kafe vypít čtyři za čtyři hodiny?“

„Ani to netuším, Paťoťoušku.“

„Myslím, že by sis měl jít lehnout, lásko.“

„Ležím. Teda... technicky vzato sedím. I když trochu obráceně.“

„Bože, za co mě trestáš...“

„Za tvou opovrženíhodnou homosexualitu, lásko.“

„Ach. Vidíš, to mě vůbec nenapadlo.“

„Mhm, od toho máš mě, abych ti to připomínal. Každičkou noc. Jsi odporný sodomita a shoříš v pekle.“

„Jediný, co mě utěšuje, je to, že ty budeš hořet se mnou.“

„Ts. Řeklo se dokud nás smrt nerozdělí.“

„Jestli si myslíš, že se z toho tak snadno vyvlíkneš, tak jsi na velkým omylu, Lukášku.“

„Teď se cítím... Vyhrožovaně?“

„To nebude to slovo, co jsi hledal, ne.“

„Mhm... Počkej, myslel jsem... Auvajs.“

„Jo jo, zlom si vaz nebo udělej otřes mozku, vždyť mně to může bejt jedno... Promiň, máš závěť napsanou na mě, viď?“

„Patri, mám nebezpečný dojem, že ležím na zemi.“

„To nebude dojem.“

„Aha. To hodně vysvětluje.“

„Taky si myslím, lásko.“

„Mhm, Patričku...“

„Už zase začínáš?“

„Ještě jsem nepřestal.“

„Co chceš, Lukáši?“

„Já se NUDÍM, Patriku.“

„A co já s tím? Pusť si porno.“

„To se mi nechce.“

„Pusť si film.“

„To se mi chce ještě míň.“

„Jdi si dát studenou sprchu, abys vystřízlivěl.“

„No tak to už vůbec ne.“

„V tom případě... Co si myslíš, že děláš?“

„Sedám si vedle tebe na gauč.“

„Lukáši, já pracuju.“

„Já vím.“

„Na to máme pravidlo, vzpomínáš? Když pracuju, nekoukáš mi přes rameno.“

„Těžko ti můžu koukat přes rameno, když si o tvoje rameno opírám hlavu, nejmilovanější.“

„To má logiku, ale ty víš, že to znamená, že mi nemáš zírat na monitor!“

„Nezírám ti na monitor. Mám zavřený oči.“

„Přísaháš?“

„Přísahám.“

„Na Alice Coopera?“

„...“

„Lukáši?“

„Víš, že tam máš napsáno 'košily'?“

„LUKÁŠI!“

„To bude asi pěkně nepohodlná košile. Víš, když je tak tvrdá.“

„Víš co, lásko? Změnil jsem názor na to 'dokud nás smrt nerozdělí'. Přece jen se z toho vyvlíkneš tak snadno. A velice, velice BRZY!“

„Mám dojem, že mi teď vyhrožuješ. A mám dojem, že ani tentokrát to není jen dojem.“

„Jak jen jsi to poznal, Lukášku...“