Heh. Tuhle úplně bezpředmětnou minipovídku sem házím už asi dva dny. Den mi trvalo, než jsem se vůbec obtěžovala ji zkopírovat z editoru, a další, než jsem se obtěžovala napsat k ní úvod. Tomu se říká pracovní morálka. No, ono taky není moc o co stát, když se na to podíváte, ale... Lepší než to nekonečný mlčení, ne? :D
„Ehm.“
„Ani slovo!“
Zrzka přelétla pohledem
kupičky knížek, které pokrývaly většinu vodorovných ploch v
obývacím pokoji (tedy kromě polic v knihovně, což bylo to jediné
místo, kde by logicky být
měly, no ne?), a nakonec její oči zakotvily na její krátkovlasé
přítelkyni, která klečela uprostřed toho božího dopuštění a
mračila se na dotyčné prázdné police.
„Ehm,“
zopakovala.
„Říkám
ani slovo!“
„Slovo.“
„Přísahám,
někdy mě neskutečně štveš.“
„Promiň,
ale nám tady... vybuchla bomba, nebo tak něco?“
„Kdyby
vybuchla bomba, byly by ty knížky tak úhledně uspořádaný?“
dotázala se krátkovláska.
„Úhledně?“
„Jen
malá reorganizace knihovny, stačí?“
„Malá.“
„No,
možná trochu větší.“
„V
tý knihovně nezůstala jediná
knížka!“
„Trochu
mnohem větší?“
„Nech
mě hádat. Přišlo ti dalších pět knížek a ty jsi je neměla
kam dát?“
„Teda,
lásko... Jak jsi tohle uhodla? Mohla bys mi prosím podat kus papíru
a tužku?“
„Kus
papíru a... Na co, proboha?“
„Na
co asi? Potřebuju si udělat nákres!“
„Nákres?“
„Jo,
a taky budu potřebovat novou knihovnu.“
„Vždyť
jsme novou kupovali před čtvrt rokem!“
„Na
moji obhajobu, ty sis taky koupila minimálně deset novejch knížek.“
„Koupila
jsem si čtyři. Ne, počkej... Pět.“
„No
vidíš to! A ta poslední police byla docela malá.“
Zrzka
zvedla oči v sloup a podala své milované sešit a propisku.
„Bude
tohle veličenstvu stačit?“
„Absolutně.
Děkuji.“
„Nech
mě hádat,“ naklonila zrzka hlavu. „Teď se mám vypařit a
rozhodně tě nemám rušit během reorganizace, pravda?“
„Ty
jsi tak geniální, drahá.“
„No
fajn. Kdybys mě hledala, budu si v ložnici číst. Sice nevím co,
ale... Hele, tuhle knížku jsem ještě neviděla. To vypadá-“
„Ani na to nemysli.
Za prvý mi v tom uděláš bordel a za druhý jsem to ještě ani
sama nečetla. Takže to nech ležet,
nebo dostaneš na prdel.“
„A-ano,
madam. Samozřejmě, madam.“
„Hodná
holčička. A teď plav a nenarušuj mi soustředění.“
„Ts.
Ty jsi na mě normálně jako na cizí.“
„Hele,
čím dýl tu budeš oxidovat, tím dýl tu bude tenhle bordel.“
„Ha!
Takže uznáváš, že je to bordel!“
„Možná.
Ale mně nebude vadit, když tady bude do zítřka. Nebo třeba do
příštího tejdne.“
„No
jo, no jo, vždyť už jdu. Není potřeba hned přistupovat k tak
radikálním výhrůžkám.“
„Ehm,
a... Lásko?“
„Ano,
než půjdu, uvařím ti ještě kafe.“
„Já
to říkám pořád, že ty jsi prostě nejlepší...“
Jako ze života! Myslím, že s problémem přeplněné knihovny se dřív nebo později bude potýkat každý knihomol... a ne jednou. :-)
OdpovědětVymazatJo. Tohle mě asi taky za pár dnů čeká. Jen nemám nikoho, kdo by mi uvařil to kafe. (Nechceš se stavit?)
OdpovědětVymazatJinak tohle bylo povčerejšku fakt povzbuzující. Díky :)