Kapitola čtyři: Hrdina a jeho meč

Tak schválně, kdo si ještě vzpomíná na tuhle blbinku, co jsem kdysi dávno, pradávno rozjela? Halur, mladý hrdina, co se vydává pomstít smrt své rodiny... No, pokud si nevzpomínáte (a ani bych se vám nedivila), tak si pokojně přečtěte předcházející kapitoly, protože mně se po neskutečně dlouhé době podařilo sepsat novou. A pokud to vyjde, v brzké budoucnosti dám dohromady ještě minimálně jednu. Možná i dvě. Nebo se mi to třeba podaří dopsat komplet. Staly se už i divnější věci, no ne?

No dobře, možná ne... :D

Meče. Ach ano, ty meče. Zcela nezbytné doplňky každého řádného hrdiny.

Je jedno, že za normálních okolností udatný rek dává přednost luku, dýce, otráveným šipkám, případně jakési obskurní starověké zbrani nalezené v polorozpadlém chrámu. Pokud nemá meč, může se jít klouzat.

Tedy, o tom byl aspoň Halur přesvědčen, když se na svou výpravu vydával. Proto s sebou vzal ten jeden z posledních otcových výtvorů, no ne? Protože bez meče by byl jen… hloupý kluk, bezcílně se toulající světem.

Obě jeho společnice by nejspíš poznamenaly, že to je i s mečem, jen má větší pravděpodobnost, že sám sobě ublíží. Ale on z toho takhle měl mnohem lepší pocit.

Přirozeně, že s výjimkou toho úplně prvního fiaska s bandity se vlastně nikdy nedostal k tomu, aby svou zbraň použil. Dalo by se říci, že většinu času se mu ten zatracený krám jen kýval u pasu a omlacoval mu stehno. A ano, byly chvíle, kdy ho měl sto chutí popadnout a zahodit do nejbližšího křoví, potoka či obilného pole. Ale ty se vyskytovaly jen zřídka.

Pětkrát, maximálně šestkrát denně, no vážně.

Dýka, dýka zněla přímo skvěle. Jakožto hrdinovi-začátečníkovi by mu nepochybně stačila. A zručný bojovník se přesile zajisté ubrání i s ní.

Nebo možná luk a šípy.

Sekera?

„Halure, já fakt nevím, jak ti to říct něžně...“

„Něžně?!“ vytřeštila Gildra na svou partnerku oči. „Tomu idiotovi bych nesvěřila ani naostřený kus klacíku, protože by si s ním vzápětí vypíchl oko, natožpak dýku!“

„Ale… můj meč...“ kousl se mladíček do rtu.

„Ten co ti necháváme výhradně pod podmínkou, že se ho nikdy nepokusíš vytasit?“ pozvedla brunetka oči.

„Gil. No tak,“ řekla smířlivě Seija. „Hale, Gil se jen snaží říct, že, no… Že jsi možná malinko nepřipravenej na používání ostrejch zbraní.“

Halur se vztyčil do své plné výše, která měla k impozantnosti blízko asi jako Bohyně k heterosexualitě. „Mé spolubojovnice. Možná jsem poněkud nezkušený...“

„Poněkud?!“ zajíkla se Gildra.

„...ale mám v sobě vášeň a nadšení. A jsem si jistý, že mám boj v krvi a že se správným vedením si potřebné schopnosti rychle osvojím.“

„Ty musíš mít v krvi spíš litry pálenky, pokud něco takového vůbec vypustíš-“

„Gil. Pšt. Co jsme si včera říkaly?“

„Že na něj nebudeme zlé, abychom nezranily jeho nebohou křehkou dušičku? Na to jsem svůj názor vyjádřila jasně.“

„Jo, já vím, poslala jsi mě do prdele.“

„Přesně tak. A pošlu tě tam znovu, pokud tě jen napadne navrhnout, že bychom ho mohly začít trénovat, aby nebyl nebezpečný především sám sobě, až ten meč bude někdy náhodou muset použít.“

„Pozdě, už mě to napadlo.“

„Ehm...“ odkašlal si Halur. „Víte, už zase se tu cítím poněkud nevítaný.“

„Dveře jsou tamhle,“ zavrčela Gildra. Svá slova doplnila gestem pravé ruky.

Halur zmateným pohledem sledoval její natažený prst. „Ne, tam je strom.“

„Samozřejmě, že je tam strom. Táboříme na zasrané mýtině. Všude kolem jsou stromy. Mluvila jsem obrazně.“

„Ach. Jistě.“

Gildra zavřela oči, zhluboka se nadechla a začala mumlat modlitbu k Bohyni. Než Halur přestal poslouchat, zaslechl jen slova „...dej mi sílu, abych ho neoběsila na jeho vlastních střevech a nenarvala mu meč do...“

„Gil. Gil, no tak,“ šťouchla do milenky Seija. „Jsi moc zlá. A přitom seš tak skvělá učitelka. A Bohyně tě řece nabádá k tomu, abys pomáhala bližním...“

„A kdo pomůže mně, hm?“

„Gil. Gilinko...“

„Ne. Ani omylem. Já bych si nakopávání jeho prdele až moc užívala.“

„No, to je taky dobře, ne? Halur by měl jistotu, že se jeho výcviku budeš věnovat s veškerým možným nadšením.“

„Co? Tak moment!“ polkl dotyčný.

„A já jsem tady ta zlá, ano?“ pozvedla Gildra obočí. „Další argumenty máš?“

Seija se na okamžik zamyslela, načež se naklonila ke své partnerce a chvíli jí cosi šeptala do ucha.

Soudě dle brunetčina výrazu nabyl Halur ošklivého dojmu, že se večer zase bude pokoušet nacpat do uší kusy vlastní přikrývky.

Pokud se tedy večera vůbec dožije.

Protože když černovláska došeptala, Gildra se usmála a kývla.

Večera se dožil, ale skutečně si přál, aby tomu bylo jinak.

Ze svého výcviku si nepamatoval prakticky nic. Což je, přiznejme si, u výcviku poněkud nežádoucí. Vybavoval si začátek, a pak už jen mlhavé záblesky.

Ach, ano, a bolest. Příšernou, odpornou, neodbytnou bolest.

Začátek… No, ten spočíval v tom, že mu Gildra bez ceremonií vrazila do ruky osekanou větev.

„Moment, moment,“ ohradil se. „My nebudeme užívat meče?“

„Promiň, koloušku, ale vážně nehodlám riskovat, že někomu z nás omylem usekneš nějakou potřebnou část těla. Přišívání prstů mi nikdy nešlo.“

„Tobě nešlo v léčitelství víc věcí, Gil,“ konstatovala ze svého pařezem tvořeného sedadla Seija.

„Poznámka o prdeli stále platí, drahá.“

„Ale jak můžeme nepoužívat meče? Nemůžeme je třeba omotat hadry? Nebo použít cvičné dřevěné meče?“

„Můžeme. Máš ho v ruce.“

„Ale...“

„Vyřezávat se ti s ním nebudu. Věř mi, než tohle skončí, budeš rád, že máš v ruce jen klacek, a ne kus železa.“

„A-ale...“

Halur polkl, když Gildra protočila svou vlastní větev a zaujala postoj.

„Lekce jedna,“ řekla. „Když bojuješ, bojuj a nežvaň. Pokecat si pak můžeš s protivníkovou mrtvolou.“

„No, o tom by se dalo pomelizovat, protože-“

„O tom by se dalo co?“ zamrkala Gildra.

„Polemizovat, lásko, polemizovat.“

„Jo. To,“ kývl Halur. „Mrtvola ti přece… Au!“

„Lekce dvě, dávej pozor. Neustále.“

„A-ano, madam,“ pípl Halur.

„Dobře. Takže postoj. Za prvé...“

No, a pak to začalo jít hodně rychle z kopce.

„Postoj!“ zaznělo asi třicetkrát. Vždy doprovázené ranou klackem do nohou.

„Zvedni to pořádně!“ slyšel podobně často, načež obvykle dostal přes unavené ruce.

„Neodkrývej se!“ bylo poněkud méně obvyklé slůvko, avšak zásadně následované ranou do jakékoli části těla, kterou právě nevědomky vystavil soupeřovu úderu. Do žeber, zad, v jednom případě i přes zadek.

Řekl by, že měl tělo samou modřinu, ale to by lhal. Jeho tělo byla jedna velká modřina. A i ta modřina začínala mít modřiny.

Když po době, která se zdála jako věčnost (ač ve skutečnosti to nebylo ani dvacet minut) padl do trávy, měl pocit, že i dýchání je moc namáhavé. Všechny svaly v těle ho bolely, třásl se jako osika a lapal po dechu, zatímco Gildra pokojně brala do ruky skutečný meč a vyzývala Seiju, ať ji jde trochu unavit.

Jediné, co ho na jeho stavu blízkém bezvědomí těšilo, byl fakt, že přikrývku si do uší cpát zcela zaručeně nebude. Ani kdyby si to snad chtěly rozdat těsně vedle něj. Spánek k němu totiž přijde rychle a ochotně.

Tedy, buď spánek, nebo smrt.

Ani jednomu se nijak zvlášť bránit nehodlal.

„Připraven na další výcvik?“

Halur rozlepil ztěžklá víčka a v přívalu jasného slunečního světla nespokojeně zamrkal.

„Je… ráno?“ zachraptěl.

„Skoro poledne,“ konstatovala Gildra. „Ale nechaly jsme tě spát. To jsme hodné, viď?“

„Moc,“ souhlasil Halur, neboť se obával, že když souhlasit nebude, bude toho litovat. „Můžu pokračovat?“

„Můžeš. Ve výcviku,“ ušklíbla se brunetka.

„Já… Já nemyslím, že to bude možné,“ konstatoval Halur, když se pokusil zvednout ruku a promnout si oči. Bolest. Bolest. Bolest. „Obávám se, že jsem poněkud… neschopen...“

„A něco nového mi řekneš?“

Halur zakňučel.

„Poslyš, Gil...“

„Seijo!“ křikla vyděšeně brunetka. „On umírá! Právě mi řekl jménem!“

„Tak bys ho možná měla nechat dokončit myšlenku, aby to vůbec stihnul,“ ušklíbla se Seija a vzhlédla od pravidelné kontroly šípů. „Halurku, copak máme poslouchat?“

„Já… Já si plně uvědomuji, že protivník se nebude ptát na to, jestli mě bolí celé tělo,“ vypravil ze sebe Hal a s velkým fyzickým i psychickým vypětím se přiměl aspoň posadit. „Ale vy nejste protivníci. Troufám si dokonce říci, že jsme přátelé. A ve jménu našeho přátelství a ve jménu Bohyně samotné vás žádám, nemohl bych si dnes vzít den volna?“

Gildra se zadívala na mladíkovo zubožené tělo. Očividně se jen stěží držel ve vzpřímené pozici. Ve spánku se mu vyhrnul rukáv až k předloktí a odhalil kůži hrající odstíny modré, zelené a fialové. Byl to žalostný pohled. Vážně, skoro by jí ho bylo líto.

Ale jen skoro.

„Ne. Nemohl,“ řekla.

Halurovi v klíně přistála větev.

Jeho fyzický stav ovšem musel mít na Gildru aspoň nepatrný vliv. Buď to, nebo se sama rozhodla částečně upustit od svého sadismu z předchozího dne.

Halur si tedy aspoň netroufal doufat, že by menší množství ran snad schytával díky tomu, že se nějakým způsobem zlepšil. Právě naopak. Cítil se ještě mnohem hloupější a pomalejší než kdy dřív.

Proč mu tohle někdo neřekl dřív? Proč ho někdo nevaroval?

„Proč hrdinské eposy nikdy nemluví o tom, jak je ta zatracená práce fyzicky náročná?“

Seija odtrhla oči od blankytné oblohy, na kterou vleže zírala, a zadívala se na dobitého mladíka.

„Protože se čeká, že si to domyslíš. Chápeš, putování světem, bitky s nepřáteli, udržovat svaly naolejované, aby se správně leskly, dá taky práci...“

„Prosím, nepodstrkuj mu nápady,“ vzdychla Gildra.

Halur se na ni odmítal podívat. Věděl, že právě stahuje z kůže Seijou uloveného králíka k obědu.

„Ale v legendách všechno vypadá tak… snadno. I s tím pitomým mečem umí všichni hned!“

„Ach, ano, kéž by život byl legenda,“ zasnila se Seija. „Pokud tě to potěší, když jsem poprvý vzala do ruky meč, byla jsem naprosto nepoužitelná. Málem jsem si usekla prsty. Pamatuju, jak matka po otci házela vítězoslavný pohledy. Byl to jeho nápad, že se mám naučit s mečem. Ona chtěla, abych trávila dny vyšíváním. Ale víš, co jsem udělala?“

„No, vyšívat jsem tě ještě nikdy neviděl.“

„Správně. Protože jsem zatnula zuby, zabrala a prostě se smířila s tím, že zlepšování mě bude něco stát. A teď? No, neříkám, že s tím těžkým krámem umím líp než třeba Gil, ale když se na mě někdo vrhne, tak se v pohodě ubráním.“

„A s lukem a šípy jsi taky byla nepoužitelná?“

„Pro klid tvojí duše řekněme, že ano,“ zaculila se. „Každopádně… Víš, pokud je toho na tebe snad všechno moc, můžeš se na to hrdinství vykašlat. S Gil tě zavedeme do tvojí rodný vesnice-“

„Navrhuješ, abych se vzdal?!“ vytřeštil Halur oči a i navzdory silné bolesti svalů (i těch, o jejichž existenci dosud neměl tušení) vyskočil na nohy. „Zapomněla jsi, že na této výpravě jsem proto, abych pomstil smrt svých rodičů? Jejich duše nedojdou pokoje, dokud jejich vrazi nezemřou mou vlastní rukou… Ach, Bohyně!“

Poslední slova se nevztahovala ke zbytku jeho projevu, nýbrž k pohledu na to, jak Gildra pečlivě kuchá králíka.

„Jo,“ kývla Seija, když se mladý hrdina odpotácel vyzvracet do křoví. „Tak doufejme, že se ti je povede zabít, aniž bys prolil krev.“

„Jestli z tohohle kluka někdy bude hrdina,“ vzdychla Gildra, „tak z tebe bude královna.“

„Nevyhrožuj,“ zasmála se Seija.

Poté se vrátila k pozorování oblohy a Gildra ke své práci.

Halur se svalil do trávy opodál.

„Novou družinu,“ zamumlal. „Vážně potřebuju novou družinu.“