Díl dvanáctý – Na to, co už máš, NEHRAB

Měli byste vědět, že když píšete knížku, budete mít občas nutkání ji po sobě číst. Ať už to bude z touhy vrátit se k nějaké scéně a prostě si ji oživit, nebo z čistě pragmatické nutnosti najít určitý drobný detailek, na který potřebujete navázat a který jste si, zatraceně, měli napsat, jak jsem vám ostatně už jednou radila. (I když v tomhle ohledu vážně kážu vodu a piju víno, jelikož já tyhle detaily hledám v jednom kuse.)

Zkrátka, je jedno, proč si svoje (vele)dílo pročítáte, podstatné je, že je vysoce pravděpodobné, že to, co budete číst, se vám nebude moc zamlouvat. Podivný slovosled, ještě podivnější vyjádření, tohle nehraje, tohle byste každopádně napsali jinak, tenhle dialog je... No, znáte to. A co budete chtít, zcela přirozeně, udělat, když ty vady na kráse své knížky spatříte? Ano, správně, neprodleně je opravit.

To je přesně ten okamžik, kdy vám před očima musí zasvítit obrovská neonová cedule s nápisem STOP.

Mám pro vás jednu informaci. Jsme, vy i já, spisovatelé. Je v naší přirozenosti, že se nám na našich dílech něco nepozdává. Spíš je zvláštní, když se nám na nich všechno zdá v naprostém pořádku, jelikož to zpravidla zavání pořádným průšvihem. Takže si nemyslete, že jste jediní, kdo si rve vlasy kvůli nesmyslným větám a pitomým dialogům, protože rozhodně nejste. Děláme to všichni.

Když píšete, musíte pochopit jednu věc. První verze nikdy není verze definitivní. Jistě, může být u krátké povídky (jestli něco chcete vědět, většinu povídek po sobě stěží přečtu, než jdou na blog, někdy ani to ne, o úpravách nemůže být řeč), ale pokud jde o knížku, tak prostě nebude. Pokud tedy nejste naprostý génius, což nejste. Kdyby ano, nejspíš nečtete článek někoho, kdo je na tom hůř než vy. Nicméně, pokud píšete knížku, ani druhá verze není definitivní. Dost možná ani ta desátá nebude. Vždycky, opakuji, VŽDYCKY se vynoří nějaká věta, která bude chtít vyšperkovat. Dialog, kterému půjde přidat na uvěřitelnosti. Slovo, které se bude dát vyškrtnout. Prostě to tak je.

Ale od toho, abyste tohle všechno udělali, máte dost času, až budete mít hotovo a necháte celou knížku trochu odležet. Máte první revizi. Druhou revizi. Osmnáctou revizi. Můžete opravovat do zblbnutí, ale dělejte to teprve po dopsání. Během psaní se nechte unášet našeptáváním Múzy a kašlete na to, že to, co vám přes prsty proudí do klávesnice, se nedá publikovat, protože to stejně publikovat nebudete. Dost možná to ani nikdo neuvidí, snad krom neodbytných alfa readerů, kterým maximálně věříte, že na vás neprásknou, co za neschopného pisálka ve skutečnosti jste a kolik práce jste asi měli na finální verzi.

Proč to říkám? Protože jsou mezi námi tací, co se prostě nedokáží nechat unést. Ti, co se budou znova a znova, pořád, neustále vracet k tomu, co už napsali a opravovat a upravovat a vyšperkovávat, i když to bude znamenat, že jim za hodinu, kterou si slíbili psát, přibude do pokračování příběhu maximálně tak stovka znaků (poté, co jich z předchozích částí dvě stovky vyřadili pro jejich nízkou úroveň). Víte, jak skončíte, když budete následovat jejich příkladu? Propadnete depresím z toho, že vaše psaní za nic nestojí (to z těch věčných nespokojených úprav), a toho, že vám to stejně nejde dost rychle (to kvůli tomu času, který opravami zabijete). A víte, kde skončí vaše knížka?

Velice správně. V koši. Ať už tom reálném, nebo tom virtuálním.

Je to jako byste se rozhodli, že postavíte dům, a hned na začátku strávili věčnost leštěním oken. Co o to, naleštěná okna jsou moc hezká, ale jsou vám jaksi k ničemu, když k nim nemáte zbytek domu. Podobně užitečná vám je perfektně nablýskaná první kapitola, ke které jaksi postrádáte kapitolu druhou, protože jste se k ní ještě nedostali. A jen tak nedostanete, pokud konečně nepřestanete řešit ten dialog na druhé straně, jasno?

Když píšete, prostě jen pište. Stavte dům pěkně od základů. Budujte, slepujte, řešte, aby držel pohromadě, ne to, jakou barvu budou mít stěny v obýváku. Okna vyleštíte, až budete ten dům chtít někomu ukázat.

A právě o tom leštění, neboli revizích, si něco povíme příště. Kdy? No, to se uvidí. Každopádně až poté, co provedu první pokus o nablýskání svojí Upířiny. Aspoň vám budu moct předat vážně čerstvou zkušenost...