Máma

Abych se přiznala, tahle povídka tu dneska měla bejt podstatně dřív. Pak mě pořád něco rušilo od jejího napsání, sekala jsem se, brouzdala po netu... Zkrátka, dopadlo to, jak to dopadlo, a je tu až teď.

Tak co bych k ní řekla? No, předně asi to, že mi ležela v hlavě už pár týdnů, ale až dneska dozrála do téhle podoby. Je to zase jednou lesbická povídka a tentokrát na jedno z kontroverznějších témat. Abych tak řekla, hlavním impulsem pro její napsání byl OBRÁZEK z 'Pochodu pro rodinu', co jsem dneska našla na Novinkách. Pokud to nevíte, šlo o pochod odpůrců dnešní Prague Pride. Jo, trochu jsem nad tím pozvedla obočí. A pak se dala do psaní. Tohle je výsledek. Hádám, že tušíte, o čem bude...

Položila jsem na stolek dva hrnky a sedla si na gauč, přímo vedle Terezy, čtyřicetileté tmavovlasé ženy s modrozelenýma očima.
„Tak jo,“ zamumlala jsem. „Mrně si hraje. Teplotu už naštěstí nemá. Byt je uklizenej, prádlo v pračce. Teď chci aspoň půl hodiny pauzu, než se vrhnu na vaření večeře.“
„A vážně nechceš, abych uvařila já?“ nadhodila. „Víš, drahoušku, já to taky umím.“
„Jo, ale tenhle týden jsem hlavní máma já,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to bude v pohodě. Fakt.“
Opřela jsem se a zavřela oči. Vzápětí jsem ucítila jemné pohlazení po vlasech.
„Vidím, jak to bude v pohodě. Usneš nad hrncem,“ zahihňala se. „Měla jsi tenhle týden moc práce. Vařím já.“
„Ale...“
„Vařím JÁ,“ zopakovala nekompromisně. „Ale kdybys mi to snad chtěla oplatit, příští čtvrtek se asi budu muset zdržet v práci, takže...“
„Chápu. Zastoupím tě.“
„Hodná holka.“
Na rtech jsem ucítila něžný polibek.
Odkašlání mě přimělo otevřít oči. Zamrkala jsem a zaměřila pozornost na svoji drahou polovičku. Ta jen zavrtěla hlavou a kývla směrem ke dveřím. Otočila jsem se a spatřila sedmnáctiletého mladíka, shodou okolností (a genetiky) také tmavovlasého a s modrozelenýma očima.
„Martine,“ usmála jsem se. „Jsi tu dlouho?“
„Jen chviličku,“ odvětil. „Mami, Trojko, můžu s váma mluvit?“
„Mami?“ zamračila se Tereza. „Ne 'Jedničko'? Koho jsi zbouchnul, mladíku?“
„Nikoho. Přísahám!“ vyhrkl a pozvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem a prostředníčkem. „A vlastně vůbec nejde o mě.“
„Tak o co?“ zeptala jsem se. „A sedni si, prosím tebe.“
„Ano, madam,“ zasalutoval a svezl se na křeslo. „A jde o mrně. A-“
„Co? Snad jí zas není hůř?“ kousla jsem se do rtu a napřímila se. Za rameno mě chytila ruka.
„Seď,“ řekla Tereza. „Teď jsi u ní byla. Marti, co je s mrnětem?“
„Kdybys mě nechala mluvit, Trojko,“ pronesl Martin a nápadně mi v tu chvíli připomínal svoji matku, „říkal jsem, že jde o mrně A o babi číslo tři.“
„Co? Co s tím má co dělat moje máma?“ zamrkala jsem.
„Hádám, že si vzpomínáš, že tu dneska mrně hlídala, než jsi přišla domů,“ olízl si Martin rty. „No, já přišel o něco dřív. A jen tak mezi náma, a teď nechci nikoho znepokojovat... Něco jsem slyšel.“
„Miláčku, přidej na tempu, buď tak hodnej,“ zavrčela Tereza. „Slyšel?“
„Promiň, Trojko,“ zadíval se na mě omluvně. „Ale mám pocit, že tvoje máma má tak trochu problém s tím, aby se... srovnala se situací.“
„Co?“ nakrčila jsem obočí. „Ne, to není možný. Máma je v pohodě. Teda, jasně, byl to pro ni šok, když jsem najednou začala bejt i na holky, když jsem se rozvedla a tak, ale už se vzpamatovala, byla nám na svatbě, všechno, tak jak-“
„Lásko, blábolíš,“ přerušila mě Tereza. „Nech Martina mluvit, ano?“
„Díky, mami. Já neříkám, že není srovnaná s váma dvěma,“ konstatoval Martin. „Ale pokud jde o moji milovanou čtyřletou nevlastní sestřičku...“
„Martine...“ pronesla pomalu a výhrůžně Tereza.
„Slyšel jsem, jak se jí vyptává na to, kdo se jí ve školce líbí,“ řekl spěšně Martin. „A měla jsem pocit, že z ní chce vytáhnout, jestli to NÁHODOU nejsou nějaký holky. Víte, jestli jí jako... nedáváte špatnej příklad. Jestli se neopičí, nebo tak.“
 S Terezou jsme si vyměnily zděšené pohledy.
„Zopakuj to,“ vydechla ona.
„Ani mě nehne,“ zavrtěl hlavou.
„Co jí na to řekla malá?“ otočila jsem se na Martina. „Prosím, řekni, že neprohlásila, že se jí líbí Péťa a Míla, ale chtěla by si vzít Míšu. Nebo prosím, řekni, že moje máma pochopila, že jsou to všechno ve skutečnosti kluci!“
„Ne, řekla, že se jí líbí Honzík, ale chtěla by si vzít Kryštofa,“ odvětil Martin.
„Uf,“ oddychla jsem si.
„Uf?“ zasmála se Tereza. „Lásko, nechci ti do toho kecat, ale podle toho, jakou rychlostí naše mrně mění objekty zájmu, mi přijde, že je nejspíš gay.“
„Zatraceně,“ kousla jsem se do rtu.
„A mimochodem, to, že se mi líbí Péťa a Míla, jsem babi číslo tři řekl já,“ zašklebil se Martin. „Ale je to kec. Všichni vím, že mám rád jen Míšu.“
„Díkybohu v tvým případě jsou to všechno holky,“ poznamenala Tereza.
„Příklady táhnou,“ zazubil se Martin. „Ale mohly byste to babi někdy vysvětlit, ano? Jen tak... pro jistotu.“
„Neboj. Hned jí volám,“ frkla jsem. „Stejně si s ní musím promluvit.“
„Jak je libo,“ pokrčil rameny. „No, jen jen vám to všechno chtěl říct. A teď, když mě omluvíte, jdu ven.“
„Kam?“ zbystřila Tereza.
„Před chvílí mi volala Dvojka. Potřebuje pomoct s nějakou skříňkou, tak by ocenila, abych přiložil k dílu svoje mužný ruce. Asi ji všechny lesby v okolí poslaly do háje.“
„Dá ti večeři?“ zeptala se Tereza.
„Ptal jsem se, ještě to není jistý. Možná bude mít rande s potenciální Čtyřkou,“ odpověděl. „Brnknu ti, jo?“
„Nejpozdějc za hodinu,“ upozornila ho. „Jestli zavoláš pozdějc, budeš mít leda míchaný vajíčka.“
„Áno, madam,“ zasalutoval opět Martin. „Hádám, že každopádně budu nejpozdějc v osm doma.“
„Hodnej kluk,“ usmála se Tereza.
„Tak ahoj, Jedničko,“ sklonil se a políbil ji na tvář. Vzápětí vtiskl stejný polibek i mně. „Ahoj, Trojko. A nech Jedničku uvařit, jasno? A natáhni se na chvíli, vypadáš utahaně.“
„Padej už,“ ušklíbla jsem se a mírně ho nohou postrčila.
„Dámy,“ kývl hlavou na pozdrav a vyšel z pokoje.
„A pozdravuj!“ křikla za ním Tereza. „A kdyžtak přeju hodně štěstí na rande!“
„Vyřídím, maminko!“ odpověděl Martin.
Za chvíli jsem slyšela bouchnutí dveří.
Chtěla jsem se zvednout z gauče, ale zase mě zastavila ruka na rameni.
„Ano?“ otočila jsem hlavu na Terezu. „Ráda bych šla zavolat tý mámě. Tohle naší dceři prostě nemůže dělat.“
„Naší dceři je to naprosto jedno. Je malá,“ usmála se Tereza. „Kašli na to. Tvoje máma se srovná. Moje byla úplně stejná. Horší, protože Martin tátu nikdy neměl, kdežto mrně se se svým vídá, takže má správnej příklad. Víš, kolikrát jsem poslouchala, že není správný, aby měl kluk dvě mámy? Kolikrát jsem slyšela, jak ho to ovlivní a že bude určitě randit s klukama? Máma mě miluje, máma nemá nic proti tomu, že jsem lesba, ale o tomhle stejně nemohla přestat žvanit.“
„Co ji umlčelo?“ zamračila jsem se. „Teda... chápeš. Teď už to nedělá, takže...“
„Když bylo Martinovi čerstvejch patnáct, neohlášeně se u nás zastavila na návštěvu. A její ubohej zmatenej vnouček jí značně nezmateně představil jistou Vandu. Rozcuchanou a s cucflekem na krku, nutno dodat.“
„Ach. Chudák babi číslo jedna.“
„Jo, chudák,“ zasmála se Tereza, zvedla ze stolku můj hrnek kávy a podala mi ho. „Babi číslo tři se srovná, neboj. Přinejhorším tak za... jedenáct, dvanáct, třináct let.“
„Díky. Teď jsi mě velice uklidnila,“ ušklíbla jsem se a upila. „Zkontrolovala bys mrně, lásko? Jsem tak utahaná...“
„Jasně,“ pohladila mě po tváři a krátce políbila. „A zjistím víc o tom Honzíkovi a Kryštofovi.“
„Jsi zlatá,“ usmála jsem se. „Fakt zlatá. Miluju tě.“
„Já tebe taky. Však víš,“ mrkla a zvedla se z gauče. „Tak si dej pěkně nohy nahoru a vypij si kafe. Dneska jsem tu za hlavní mámu já.“