„Ty jsi fakt Múza k nezaplacení, víš to?“

„Ehm, no... Díky?“
„Jsi prostě neskutečnej.“
„To jeden vždycky rád slyší.“
„Neuvěřitelnej...“
„Zase mě nepřechval.“
„...blb.“

Naklonil hlavu a našpulil rty.
„Hm,“ pronesl. „Měl jsem vědět, že je to všechno ironie, co?“
„Možná dokonce i sarkasmus.“
„Hm,“ zopakoval. „Víš, jak jsi zmiňovala to 'k nezaplacení'? Myslím, že ti předložím účet.“
„Účet za co, proboha?“ zamrkala jsem.
„Za své služby Múzy, samozřejmě,“ ušklíbl se.
„Odkdy Múzy potřebujou, aby jim jejich spisovatelé platili?“
„Od okamžiku, kdy začnou mít blbý kecy.“
„Ach. Jistě,“ pokývala jsem.
„Krom toho, ty si nemáš co stěžovat. Naopak, měla bys mi být nesmírně VDĚČNÁ. Koneckonců, jen díky mně jsi dneska dokončila další knížku.“
„Díky tobě? Ne, díky tomu, že ti přeskočilo a přinutil jsi mě, abych Buzeranta rozsekla na dva díly!“
„Tohle znělo trošku divně, nemyslíš?“
„Ehm...“
„No, pořád lepší, než kdybys řekla, že jsi ho přefikla, uznávám...“
„Idiote!“ frkla jsem, zvedla poblíž ležící polštářek a hodila ho po něm. Múza zmizel jen těsně předtím, než ho polštářek mohl zasáhnout.
Vzápětí se zjevil vedle mě. Múza, ne polštářek.
„Hele, musíš uznat, že moje argumenty pro rozdělení byly perfektní,“ konstatoval. „Už takhle to začínalo bejt docela dlouhý, a to jsi byla dějově jen něco málo za půlkou. Kdybys to dopsala v týhle podobě, nikdo by to nedočetl. A přece bys to nechtěla zkracovat, aby to vypadalo uspěchaně. PLUS, z hlediska celkový kompozice máš vyvrcholení, měla jsi skoro i závěr, zkrátka by bylo ujetý-“
„Zkrátka by bylo ujetý použít po tom období klidu, který jsem stejně plánovala, začít zase rozjíždět úplně jinou zápletku. Jo, já vím.“
„To je dobře, že víš,“ pokýval a položil mi ruku na rameno. „Zkrátka, v tomhle díle se už všechno vyřešilo. Prozatím. Dvě stovky normostran jsou docela fajn. Odvyprávěla jsi základní příběh. Další komplikace, jakkoliv plánovaný, si nech na jindy.“
„Ale měla to celý bejt jedna-“
„Broučku? Tohle neznamená, že se ti to nějak vymklo z ruky, prostě jen potřebuješ obsáhnout vážně hodně děje, a zabere to víc místa, než jsi počítala. Jako autor musíš vědět, kdy je lepší jedno vyprávění skončit a začít nový. Věř mi. Copak jsem tě už někdy zklamal?“
„Chcete seznam, pane?“ ušklíbla jsem se.
Vzápětí mi na temeni hlavy přistál menší výchovný pohlavek.
„Co jsme si povídali o citování Trpaslíka?“ frkl Múza.
„Že si to mám schovat pro lidi, který to zajímá?“
„Velice správně,“ přikývl. „A ještě jednou se ptám, už jsem tě někdy zklamal?“
„Správná odpověď je 'ne', viď?“
„Přirozeně.“
„V tom případě ne, Múzáčku, nezklamal,“ zamumlala jsem.
„Fajn. Hodná holka,“ pohladil mě po vlasech. „Tak se s tím smiř. Dopsala jsi knížku. Gratuluju.“
„A-ale... Co teď?“ kousla jsem se do rtu.
„Co teď?“ pozvedl obočí. „No, teď půjdeš upíct tu bábovku, ať mi máš co nabídnout ke kafi.“
„A... A pak?“
„Pak...“ Na jeho tváři se objevil děsivý úsměv. „Pak se samozřejmě vrhneme na ten druhej díl.“