2 – Soused

Bože můj, vážně, proč jsem tyhle dva maniaky nedala dohromady někdy dřív? Mnohem dřív? Jasně, krom toho, že jsem měla jasně danej plán, kterej jsem v žádnym případě nechtěla porušit. Ale... Jo, teď jsem u toho, čeho jsem se nemohla dočkat. Teď je s nima teprve pořádná sranda. Když jsou spolu. Baví vás to číst tolik, jako mě to baví psát?

Ehm, chápu, mám mlčet a nechat si svoje nadšení pro sebe. Tak jo. Měla bych vám asi oznámit, že na přespříště jste si odhlasovali téma Krev. V hlavě mám hned několik možností, jak to zpracovat, takže ještě uvidíme, která vyhraje. Jako obvykle můžete i tentokrát hlasovat o přespříští téma. Schválně, co z toho tentokrát vyleze. Poslední dobou je to docela zábava...

Tak jo, konec keců. Pěkně si užijte kapitolu...

„Patri, kotě, jsem doma!“
„Sláva! Jak dopadl pohovor?“
„Jak myslíš?“
„Ach, Luky, už zase? To mě mrzí...“
„To nic. V pohodě. Když se můžu vrátit ke svýmu zrzounkovi, je všechno v pořádku.“
„Lukášku...“
„Můžu si přisednout, lásko?“
„No jasně. Nemohl jsem se tě dočkat.“
„Paťulko, výraz v tvých očích se mi nezamlouvá.“
„Nezamlouvá se ti správně. Lukášku...“
„Ehm, počkej chvilku, zrzounku, ano? Vydrž. Teď jsem přišel. Můžu si chvilku... oddychnout?“
„Oddychnout? Když ses včera vrátil z nákupu, a podotýkám, že jsi od supermarketu až sem táhl dvě velký tašky, tak jsi mě popadl, když jsem zrovna vycházel z koupelny, hodil tašky na zem, opřel si mě o zeď...“
„Psychicky... oddychnout?“
„Co se na tom pohovoru zase dělo, Lukáši?“
„Neříkej mi Lukáši tímhle tónem.“
„LUKÁŠI...“
„Dobře, tím předchozím to bylo lepší.“
„To je smutný. Ten už se nevrátí. Takže co se dělo?“
„Ale nic. Běžný blbý poznámky. Běžný divný pohledy. Klasika. Jen mě to vždycky na chvíli přežvejkne, to nic. Nevšímej si toho, zrzounku.“
„Hm.“
„Hm?“
„Hm...“
„Co si mě tak prohlížíš?“
„Luky, už jsi někdy uvažoval o tom, že bys zkusil hledat i něco jinýho než místo sekretářky?“
„Už jsem ti říkal, že to je jediný, pro co mám pořádnou kvalifikaci.“
„Ne, že by ti k něčemu byla.“
„!!!“
„Luky, nemyslím to špatně. Říkám pravdu.“
„Tak jo. Můžeme změnit téma, zrzounku? Prosím. Klidně tuhle diskusi povedu pozdějc, zejtra, pozejtří... Ale teď na ni nemám náladu, ano?“
„Fajn. O čem se chceš bavit?“
„Nevím. O čem ty?“
„Hm, třeba o tom, že... Hm? Co to máš v kapse?“
„Cože?“
„Máš v kapse nějakej... papírek. Uch, sakra... Nemůžeš si sednout nějak jinak? Nemůžu ho dostat ven. A varuju tě, jestli teď budeš mít blbou poznámku, že ho těžko dostanu ven kapsou, tak tě praštím.“
„Tou rukou, co máš v mojí kapse?“
„Jo, přesně tou. Tak kruci... Proč přesně sis na pohovor bral tyhle těsný kalhoty?“
„Hele, nezdá se ti, že jsi nějak zvědavej? Není to NÁHODOU moje věc, co nosím v kapsách?“
„Co je tvoje, je i moje. Takže... Uf, vzdávám se. Tohle se nedá.“
„Fakt ne? Hm, to je divný, že ty tvoje šikovný prstíky něco nedokážou.“
„Ty se tím bavíš!“
„Ale kdepak, to se ti jen něco zdá.“
„...“
„Ehm... Patri?“
„Copak máš v kapse?“
„Tvůj výraz mě...“
„Copak to má v kapšišce, milášku?“
„...děsí.“
„Lukášku, milášku...“
„Rád bych tě jen upozornil, že 'glum, glum' není sexy.“
„A říkat ti 'milášku' ano?“
„Hm... docela jo.“
„Tak copak máš v tý svý zatracený kapšišce?“
„Hádej, Paťulko.“
„Hádat?“
„Máš tři pokusy.“
„To jako vážně?“
„Jo, Patri.“
„No, jak myslíš. Nákupní seznam?“
„Absolutně vedle.“
„Číslo na našeho novýho sexy teplýho souseda?“
„Ne-e.“
„Nadvakrát přeloženou jízdenku na metro?“
„Víš, že nejezdím na jízdenky, protože mám... Počkej, co to bylo o tom sousedovi?!“
„Já ti to neřekl?“
„No... NE?“
„Sakra. Máme novýho souseda. Potkal jsem ho, když jsem se ráno vracel domů, když jsem tě šel vyprovodit na metro. Šel jsem nahoru po schodech a v patře pod náma zrovna on vystupoval z výtahu. Přistěhoval se z... Nevím, já ho neposlouchal. To je jedno. Každopádně, je teplej. A pěknej. Ne, že by mě to extra zajímalo, neboj.“
„A bydlí v patře pod náma?“
„Áno. Přímo proti té milé paní.“
„Ta musí myslet, že nastal soudnej den, co?“
„Hm, ne, zatím ještě ne. To až se to o něm dozví. Chudák, poslední dobou zažívá takový šoky. Nejdřív nás přistihla, jak se líbáme dole u schránek, a teď tohle...“
„Patriku?“
„Ano, lásko?“
„Jen tak ze zvědavosti... Tobě ten novej soused svoje číslo dal, že jsi hádal zrovna to?“
„No... Ano.“
„A jen tak z větší zvědavosti... Kde je to číslo?“
„Tak málo mi věříš, Luky?“
„Neřekl jsem, že ti nevěřím.“
„Vážně myslíš, že bych měl potřebu zahejbat? Máš pocit, že nejsem uspokojenej, když jsme to za poslední tejden dělali sedmkrát v posteli, třikrát ve sprše, dvakrát na gauči, dva... ne, třikrát na kuchyňský lince a jednou v předsíni? Jsem víc než uspokojenej.“
„Bože můj, ty si vedeš statistiku, nebo co?“
„Jen v hlavě.“
„A... Fakt jsme to dělali tolikrát?“
„Áno, lásko.“
„Do prdele.“
„Áno, lásko.“
„Tím pádem si to číslo na souseda klidně nech.“
„Prosím tě. Dávno je v koši.“
„Ale nemusel jsi-“
„Luky, kolikrát mám říkat, že nechci jinýho chlapa? Můj tmavovlasej hezounek s uhrančivejma očima mi bohatě stačí.“
„Aha, tak ty máš ještě někoho... Au!“
„Co kdybysme se vrátili k tomu, co má můj milášek v kapšišce?“
„Furt jsi zvědavej? Fajn, jak chceš. Mám tam... Tak. Prosím.“
„To je pětistovka.“
„Postřeh, kotě.“
„Ty jsi byl vybrat z bankomatu?“
„Ne, byl jsem na kafi se ségrou. Ségra mi dala tisícovku s tím, že mi ji posílá máma, když jsem se teda rozhodl zůstat tady, i když nemám práci. Je to trapný, ano, ale kdybych si ji NEVZAL, přijede mi ji nacpat máma osobně, a nechci vědět, KAM by mi ji vlastně nacpala. Takže bylo lepší si ji vzít. A stejně je z větší části pro tebe, když skoro všechno platíš, takže...“
„Ehm... Říkal jsi tisícovku. Tohle je pětistovka.“
„Já vím, lásko. Cestou domů jsem se ještě... Někde stavil. Vidíš tu tašku tamhle na stole?“
„Kterou... Ach.“
„Mám dojem, že tak trochu víš, odkud je.“
„Velice dobře. Luky...“
„Ano, kotě?“
„Copak to má v taštišce, milášku?“
„Chtěl bys to vědět?“
„Kurva, moc dobře víš, že jo.“
„Tak ji vezmi... A pojď do ložnice.“
„Do prdele.“
„Za chvíli, zrzounku...“