úterý 13. srpna 2013

Vy Múzy...

Popostrčila jsem po stolku hrnek ledové kávy.
„No tak, buď hodnej,“ oslovila jsem prázdno v místnosti. „Podívej, kafíčko...“
Odpovědí mi bylo jen ticho.
Posunula jsem dopředu malý talířek.
„A hele, perníček...“ zkusila jsem. „A pekla jsem ho sama!“
„Pch,“ ozvalo se mi vedle ucha. „Vážně myslíš, že ti skočím na tak laciný triky?“

Když jsem otočila hlavu, nikdo tam už nebyl.
„No, nemyslím,“ kousla jsem se do rtu. „Spíš doufám.“
„Pch,“ zaznělo mi vedle druhého ucha. „Pch, pch, PCH.“
A než jsem se tam stihla podívat, zase byl pryč.
„No tak, Múzáčku,“ vzdychla jsem. „Buď hodnej kluk.“
„A ty jsi snad byla hodná holka?“
Zase jsem otočila hlavu za jeho hlasem, a tentokrát tam byl. Seděl přímo proti mně a v ruce držel kus perníku.
„Nebyla jsem TAK zlá.“
„Ne?“ přimhouřil oči. „Byla jsi mrcha, drahoušku. Obrovská mrcha. Nabízela jsi mě jako nějakou věc. Chtěla jsi mě půjčovat jako knížku. Aby bylo jasno, já NEJSEM knížka. Já jsem osoba, co je za ně zodpovědná.“
„JÁ jsem osoba, co je za ně zodpovědná,“ konstatovala jsem.
„Áno?“ pozvedl obočí a očima přejel pohoštění na malém stolku. „Tak proto je tu tohle všechno a ty máš na tváři výraz odkopnutýho štěněte?“
„Ehm...“ odkašlala jsem si.
„Správně. JÁ jsem za ně zodpovědnej,“ ušklíbl se sebevědomě. „Takže... Něco bys mi ráda pověděla?“
„Vy Múzy jste strašný mrchy, když se urazíte, co?“ zabručela jsem.
„Drahá, budu předstírat, že tohle jsem neslyšel,“ konstatoval. „TAKŽE...“
„Takže,“ olízla jsem si rty. „Nejde mi bez tebe pořádně psát a všechno, co napíšu, stojí za houby.“
„Ano, to vím,“ přikývl.
„Mám hromadu nápadů, který se ukážou bejt k ničemu, když se je pokusím napsat.“
„Mhm...“ zavrněl.
„Napíšu stránku a zase ji smáznu, protože mám pocit, že to nikam nevede.“
„Ach, ano, to je vážně hrůza, že?“
„Nemůžu se soustředit. Neudržim pozornost. A v hlavě mi nedokáže naskočit ani jedinej pořádnej dialog, i když se fakt snažím.“
„Nezapomeň na to, že pro inspiraci sleduješ teplej seriál, ale ani to k ničemu nevede. Což je docela divný, obvykle to pomáhá, co?“
Tentokrát jsem to byla já, kdo výhrůžně mhouřil oči.
„Celou dobu jsi tady, co, ty zmetku? Jsi tady, jen se neukazuješ a nevedeš mě, je to tak?“
„Mno... Tak trochu. Ale řekla jsi to sama, my Múzy jsme strašný mrchy, když se urazíme,“ našpulil rty. „Ještě něco mi chceš říct?“
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
„Potřebuju svýho Múzu,“ zamumlala jsem a zadívala se na něj. „Prosím?“
„Hm, nech mě chvíli...“ zamyslel se. Pak natáhl ruku a zvedl hrnek s kávou. „Fajn. Ale už mě nebudeš nabízet jako nějaký obnošený tričko!“
„Spolehni se,“ usmála jsem se.
„Hodná holka,“ mrkl. „Tak na co čekáš? Vem si svý kafe. Jde se makat. Ach, a na ten seriál pro dnešek už zapomeň. Tohle bude mnohem zajímavější, drahoušku.“
„Neříkej mi-“
„Drahoušku,“ zakřenil se. „A nezačínej bejt moc drzá, protože já můžu zase... Puf! Zmizet.“
„Ne! Proboha, jen to ne!“ vytřeštila jsem oči.
„Tak zvedni zadek a přesuň ho k počítači,“ řekl. „Hned se ti budu věnovat. Máš toho hodně co dohánět, DRAHOUŠKU...“

7 komentářů:

  1. Můzy jsou vrtkavá stvoření. :D Pamatuji si, že ta moje jednou zmizela na celý týden... A když se vrátila, namaloval jsem jedny z nejskvostnějších prací, jaké jsem kdy udělal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby ten můj hajzlík zmizel na týden, mám pocit, že bych na konci tý doby zešílela... =D

      Vymazat
  2. Moje Múza mizí každou chvíli. :D Obzvláště ta blogová. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, jsou to všechno zmetci... =D

      Vymazat
  3. Ta moje Múza teď momentálně stávkuje, takže jsem na ní pěkně naštvaná.
    Ale s tvým Múzou to taky nemáš snadný. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, to vážně nemám, no. =D Ale aspoň nestávkuje zase tak často... =D

      Vymazat
  4. Moja múza na písanie mizne vždy a keď sa vráti, ani sa neuráči ospravedlniť alebo niečo podobné :D Potom vyzerám, že som tá najväčšia mrcha ja :D

    OdpovědětVymazat