Díl třináctý – Hlavně nezmrvit konec

I když si plně uvědomuji, že původně jsem vám slíbila, že vám v seriálu 'Píšeme knížku' přinesu díl týkající se revizí, mám tu nakonec něco kapku jiného. Přiznávám bez mučení, že v tom slibu jsem se kapku unáhlila. Ano, díl o revizích sice bude, ale až příště. Kdybych se totiž nebyla líná podívat do zápisníku, kde mám náměty pěkně sesumírované, všimla bych si, že je tu ještě jedna otázka, které se před revizemi musím věnovat. Otázka adekvátních závěrů.

Někdo z vás možná žije v představě, že na konci zase tolik nezáleží. Když máte kvalitní a smysluplný příběh, vážně se menší zaškobrtnutí na konci neztratí? Ne, neztratí. Abych parafrázovala svou oblíbenou Jillian Michaels: „Když to na konci zkazíte, na ničem předtím už nezáleží.“

Podívejte se na to z pohledu čtenáře. Čtenáře, který se celou knížku poměrně dobře baví, občas vám možná trochu nadává, strachuje se o postavy, směje se... Vaše knížka se mu líbí. Líbí se mu až do okamžiku, kdy se na posledních stránkách vašeho pečlivě vypiplaného románu stane něco, čemu nerozumí a co mu k dosavadnímu vývoji vůbec nesedí. A především, co se mu vůbec nelíbí. Nelíbí se mu váš závěr, správně.

A víte, co je to poslední, co čtenář ve vaší knížce čte, a tudíž to na něj jako poslední působí? Závěr, ano. Závěr je to, co určí většinu pocitů, které si čtenář z vašeho díla odnese.

Neříkejte, že se vám to ještě nestalo. Že jste nikdy nečetli knížku, která se vám líbila, ale na jejíž konec jste zůstali jen nechápavě zírat. A teď mi upřímně řekněte, jaký pocit jste z ní nakonec měli? Přinejmenším značně rozporuplný, řekla bych.

Tak co? Pořád myslíte, že konec není zase tak důležitý?

Samozřejmě, že i v téhle otázce hraje jistou roli vkus samotného čtenáře. Co se nebude líbit jednomu, to druhý bude zbožňovat a naopak. (Příklad za všechny: Závěr posledního dílu Harryho Pottera je pro mě odporný kýč, který mi zkazil pohled nejen na onen poslední díl, ale tak trochu i na celou sérii. Ale spousta lidí ten konec miluje.) Podstatné je, která skupina bude převažovat. Jestli ta, které se závěr nelíbí, něco je rozhodně špatně.

„Tak jo, nestačilo by už to okecávání? Nemůžeš prostě konečně říct, jak by ten závěr měl vypadat?“
„Hele, kdo mi to okecávání přihrává, no?“
„Nediskutuj a PIŠ.“

Fajn. Tak jak to tedy máte udělat, aby konec vašeho díla měl aspoň šanci, že se někomu bude líbit?

No, je to docela jednoduché. Prostě si dejte záležet, aby aspoň trochu seděl ke zbytku vaší knížky. Že nevíte, co tím chci říct?

Zkrátka, když se celá zápletka nese v temném duchu, postavy padají k zemi jako mouchy (nebo jim to aspoň hrozí) a všechno se řítí přímo do pekel, nemůžete jen tak použít oblíbenou metodu deus ex machina, všechno mávnutím kouzelného proutku vyřešit a na obloze nechat zářit slunce a duhu. Ne, tak to nefunguje. Ta šílená sadistická vražedkyně si náhle neuvědomí, že to, co dělá, je špatné. Pokud nechá vašeho hrdinu jít, měla by pro to mít sakra dobrý důvod. A jestli vaše postavy tak tak unikly smrti, nemůžete chtít, aby za týden byly veselé a šťastné a stejné jaké dřív. To poslední možná nebudou už nikdy.

A naopak, pokud se celá kniha nese ve veselém a optimistickém duchu a na nebi není jediný mráček, nemůže tam dotyčná vražedkyně dorazit padesát stránek před koncem a spustit krvavou genocidu. Ano, možná byste tím chtěli dát najevo, jak náhle se může naprostá idylka změnit v peklo na zemi. Možná. Ale věřte mi, že čtenáře napadne spíš to, že vám vaše dílo začalo připadat málo dramatické, tak jste museli přitvrdit. Hodně přitvrdit.

A hlavně nezapomeňte, že i na konci se musí vaše postavy chovat jako vaše postavy. Nemůžete náhle kompletně otočit jejich osobnost jen proto, abyste dosáhli toho, co potřebujete. Jestli se dostanete do situace, kdy to budete muset udělat, něco jste nezvládli. Buď psaní, nebo charakteristiku postav. Když chce váš hrdina náhle popřít všechno, čemu kdy v životě věřil, nemůže to udělat jen tak z hecu. Potřebuje důvod a pekelně silný impulz.

Já vím, teorie správného závěru zní snadně. V praxi je to stejná alchymie, jako je vlastně celá knížka předtím. Ale věřte, že ta práce, kterou si s ním dáte, se nakonec vyplatí. Nechcete přece, aby čtenář odkládal knížku se slovy: „Většinu času to bylo fajn, ALE...“

Pro dnešek je to asi všechno, co vám můžu říct. A příště už se vrhneme na ty revize...