Konspirační teorie

Nebudete tomu věřit, ale když jsem zahlédla TT 'Konspirační teorie', myšlenku na povídku jsem měla v hlavě během asi dvou minut. Prostě tam tak přistála. Sice bez patřičných detailů, ale aspoň v hrubých obrysech ano. A povídku, která byla psaná na základě přesně té myšlenky, máte teď tady. A tentokrát je to konečně zase něco podle starý dobrý zásady naprostý ujetosti. Zajímá vás, o jakou konspirační teorii tu půjde? No, asi budete překvapení...

Potichu jsem za sebou zavřel dveře ložnice a (po krátké zastávce v koupelně) došel do kuchyně. U jídelního stolu seděly dvě dívky. Laura, moje dlouholetá spolubydlící, a Petra, její zdaleka ne tak dlouholetá přítelkyně. Když jsem vstoupil, obě se na mě jako na povel otočily.
„Dámy,“ pokynul jsem jim hlavou.
„Kafe máš v kávovaru,“ oznámila mi Laura.
„Ach, díky, drahoušku,“ olízl jsem si rty. „Bůh ví, že po tý noci ho potřebuju.“
Vzal jsem ze skříňky svůj oblíbený hrnek a nalil do něj kávy skoro až po okraj. Posadil jsem se naproti holkám a naprosto přitom ignoroval fakt, že na sobě mám jen trenýrky, zejména vzhledem k tomu, že Laura měla jen staré tílko a kalhotky a Petra se neobtěžovala ani s tím tílkem. A ani s podprsenkou.
„Drahoušku, k tý noci...“ odkašlala si Laura.
„Nechceš mi vykládat, že jsme byli moc hlasitý, viď?“ pozvedl jsem obočí. „Protože my se jen snažili překřičet vás dvě, dámy!“
„Ne, o to nejde,“ mávla Laura rukou. „Teda, trochu jo. Ale... Petro, drahoušku?“
„Musíme si s tebou promluvit o něčem důležitým,“ řekla Petra.
„Ano?“ zamračil jsem se. „Dámy, děsíte mě. Vypadáte, jako byste se mi chtěly svěřit s nějakou děsivou konspirační teorií.“
„No, když se to vezme kolem a kolem...“ naklonila Petra hlavu.
„Chceme,“ oznámila mi Laura. „Jo, a je to důležitý. Takže si sedni-“
„Sedím,“ ušklíbl jsem se.
„A nepřerušuj mě!“ frkla.
„Tak co to je? Přišly jste na to, že do kafe dávají drogy, co z člověka udělají snadno ovladatelnou zombie? Jestli ano, nechci to vědět. Radši zombie, než bejt bez kafe.“
„Kafe je čistý, neboj,“ konstatovala Petra a sama zvedla ke rtům svůj hrnek.
„Do lubrikantu se přidávají léky na homosexualitu?“
„Kdyby ano, NEŘEKNU TI TO. Začal bys používat můj olivovej olej, dobytku,“ zavrčela Laura.
„Oscar Wilde nebyl teplej? To by mě ZNIČILO!“ položil jsem si dramaticky ruku na srdce.
Laura mě probodla pohledem.
„Nechtěl bys laskavě poslouchat?“
„Promiň. Pusa na zámek.“
„Fajn,“ kývla Laura. „Tak jo, drahoušku. Tohle pro tebe asi bude těžký, ale musíš se to dozvědět. Petra a já si myslíme, že tvůj přítel... Že tvůj přítel je VLKODLAK.“
Zamrkal jsem. Pohled mi přeskočil z jedné na druhou a zase zpátky. Zamrkal jsem znovu.
„Vlkodlak?“ zopakoval jsem poté. „Ehm...“
„Mlč a poslouchej,“ řekla Petra. „Jo, zdá se ti to směšný, ale je hned několik věcí, co tu domněnku potvrzují.“
„Za prvé, ty jeho chlupy. Vážně, kotě, v životě jsem neviděla TAK chlupatýho chlapa,“ řekla Laura.
„Bez urážky, lásko,“ našpulil jsem rty. „Kolik chlapů jsi viděla nahejch?“
„Za druhé,“ pokračovala, aniž by mi věnovala pozornost. „Když byl minule úplněk, vypadal vážně HODNĚ nezdravě.“
„Kdy byl úplněk?“ zamračil jsem se.
„Po tom velkym mejdanu u Kláry,“ informovala mě Petra.
„Ach. To myslíte ten večer, kdy se tak příšerně opil, pak jsme prošukali noc a on byl ráno nevyspalej A měl kocovinu? To je fakt divný, že vypadal nezdravě. Lauro, lásko, nevypadala jsi následující ráno jako někdo, kdo je pár dní po smrti, mezi náma?“
„A pak...“ pronesla dramaticky Laura. „Ty tvoje věčný škrábance na zádech. A to nelidský zavytí včera v noci, to, při kterym tuhla krev v žilách...“
Založil jsem si ruce na prsou a naklonil hlavu.
„Dámy, taky pro vás mám jednu konspirační teorii.“
„Ehm... Ano?“ kousla se Laura do rtu.
„Áno,“ kývl jsem. „Lauro, ty jsi ve skutečnosti siréna. Nasadila mi tě do bytu velká organizace nadpřirozenejch bytostí, abys mě nalákala do vašich řad. Bohužel se přepočítali, mě tvoje ječení při sexu nenalákalo. Tak poslali tady Petru, což je upírka. Jestli jsou moje škrábance na zádech důkaz, kousance a cucfleky na tom tvým taky. Bohužel, vy dvě jste spolu začaly šoustat. Tak poslali vlkodlaka, co mě má konečně proměnit v jednoho z vás. Ale víte co? Smůla. Protože já chci bet VÍLA.“
Obě dívky se na sebe zadívaly.
„On to vůbec nebere vážně!“ pronesla pohoršeně Petra.
„Hrůza, co?“ olízl jsem si rty.
„No, jen počkej. Počkej, až tě jednoho dne kousne a přenese na tebe vlkodlačí kletbu! Ale upozorňuju tě, že JÁ tě venčit nebudu.“
„To bych od tebe ani nevyžadoval,“ ujistil jsem ji a dopil kávu. „No, dámy, když mě omluvíte, šel bych svýmu vlkodlakovi vyprášit kožich. Řekněte nadřízenejm, ať pošlou tu vílu, jo?“
„My nemáme-“
„Jo, a ještě, mimochodem,“ přerušil jsem Lauru. „To nelidský zavytí, to jsem tak nějak... Byl já. Pro vaši informaci.“
„Blbost,“ zavrtěla Laura hlavou. „Bydlím s tebou už pár let a NIKDY sem tě neslyšela tak výt.“
„To bude nejspíš tím, že mi to ještě nikdy nikdo tak dobře neudělal.“ Vstal jsem od stolu. „Nebo mě možná už proměnil a jsem taky vlkodlak, co vy víte.“
„To myslíš-“
„Ano, Lauro, drahoušku, myslím to vážně.“ Došel jsem ke dveřím, ale než jsem mohl pokračovat dál do své ložnice, zarazil jsem se a ještě se otočil. „A mimochodem, jestli zjistím, že mý stříbrný lžičky jsou roztavený a přetvořený na kulky, naběhnu na vás s dřevěným kůlem a... Jak se dá zabít siréna?“
„Idiot,“ frkla pohoršeně Laura. „Ten kluk je prostě idiot!“
„Má stříbrný lžičky?“ dotázala se Petra.
„Ano. Na machrování. To víš...“
Dál už sem je neslyšel. Ze dveří mé ložnice právě vyšel můj drahoušek.
Musel jsem se věnovat jemu.