Zoufale, zoufale osamělý

Tak, a jsem tady zase. Zas s jednou povídkou, která vám snad zpříjemní tuhle nic moc sobotu (aspoň u nás je teda nic moc, jako by se nemohlo počasí rozhodnout, jestli bude hezky, nebo ošklivo), která navíc pro část z vás znamená, že škola je už za rohem. Ehm, pardon, to ode mě nebylo hezký.

Takže, co od téhle povídky čekat? No, vlastně je to docela moje klasika. Trochu vtipná, trochu víc gay, prostě standard. Správně, po dlouhé době to nebude na vážné téma. Ani náhodou ne.

A mimochodem, povídka je psaná na téma zadané v Literárním klubu. No, řekla bych, že takhle zpracované téma Opuštěný strom asi nebude zrovna obvyklá věc. Ehm.

Tak si pěkně užijte čtení... =)

Bouchnutí dveří bytu.
„Láskó!“
„A zatraceně.“
Zaklapl jsem knížku a odložil ji na konferenční stolek. Z předsíně se ozvala tlumená rána.
„Do pr... Miláčků?“
„Už běžím!“ křikl jsem a vydal se za zvukem.
Můj drahoušek seděl na zemi a v okamžiku, kdy jsem stanul nad ním, upustil od svých marných pokusů rozvázat si tkaničku na botě. Místo toho ke mně vzhlédl.
„Lásko, nejdou mi vyzout botky,“ konstatoval.
„Nech to na mně,“ usmál jsem se a dřepl si vedle něj.
Zavřel oči a opřel si hlavu o dveře.
„Celej svět se točí, broučínku...“ postěžoval si.
„Nepovídej,“ ušklíbl jsem se. „Jsi pekelně ožralej. Přísahám, už tě s tou zatracenou buznou příště nikam nepustim.“
„Pšt!“ vytřeštil oči a přiložil si ukazováček na rty, nebo se o to aspoň pokusil. „Tohle nemůžeš říkat. Je to poletacky nekonkrétní!“
„Myslíš politicky nekorektní?“ pozvedl jsem obočí.
„To je fuk...“ mávl rukou.
„Abys věděl, není to politicky nekorektní. Když jsi buzna, můžeš to říkat i o ostatních,“ informoval jsem ho a odložil jeho boty stranou. „Zejména když je to pravda.“
„Hm...“ zabručel a já na okamžik myslel, že se mu snad podařilo usnout. „A vůbec, já nejsem ožralej. Ani malinko!“
„Ale jistě, že nejsi. Chceš pomoct vstát?“
„Ne!“ frkl a odstrčil moji ruku. „Já to zvládnu sám, abys věděl!“
„Tak to jsem zvědavej.“
Vyplázl na mě jazyk a postavil se na všechny čtyři. Následně se pokusil vyškrábat jen na nohy. Zvedl pravou a místo na koleno se postavil na chodidlo, rukama a kolenem druhé ruky se odrazil...
„Aú!“ zakňučel ještě dřív, než dopadl na zem.
Vzdychl jsem.
„A teď už chceš pomoct?“
„Ne,“ zahuhňal, obličej položený na podlaze. „Asi jsem si zlomil nos.“
„Nedivil bych se,“ zvedl jsem oči v sloup.
Převalil se na bok a následně na záda, pohled upřený do stropu.
„A víš, co je nejhorší?“ dotázal se.
„Nemám tušení,“ odvětil jsem.
„Že mě nikdo, nikdo nemá rád,“ oznámil mi.
„Nikdo? To ti teda pěkně děkuju,“ zavrčel jsem.
„Jsem opuštěný,“ prohlásil. „A zoufale, zoufale osamělý.“
„Ale ne,“ vzdychl jsem. „Že on ti dal vodku? Jasně jsem mu řekl, ať ti za žádnejch okolností nedává vodku, protože po ní vždycky máš tyhle pitomý sebelítostivý-“
„Jsem osamělá růže uprostřed louky plný plevele, krásná růže, který si ale nikdo nevšimne, protože se k ní neprobojuje přes ty zkurvený hnusný kytky kolem...“
„Nefandi si, lásko,“ řekl jsem a klekl si vedle něj.
„Jsem opuštěný strom!“ pokračoval. „Strom na veliké zahradě, strom, v jehož větvích býval domeček pro malou holčičku, ale holčička vyrostla a svůj domeček už nechce, mrcha vybíravá!“
„Že on ti dal i gin?“ svěsil jsem rezignovaně hlavu.
„Opuštěný strom, o který už nikdo nemá zájem, neužitečný strom, co ani nedává ovoce a jenom překáží na místě, kde by se dal postavit třeba bazén...“
„Jo, rozhodně ti dal gin.“
„Jsem opuštěný bazén!“ vyhrkl.
„Tak, a já toho mám právě dost,“ zavrčel jsem, vzal ho do náruče a s námahou se postavil. „Jdeš do postele, ty jeden strome. A až tě zejtra přejde kocovina, tak ti dokážu, že nejsi osamělej, a už vůbec ne opuštěnej.“
„Zítra?“ zamumlal. „Já chci teď. Hned.“
„No samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. „Jako by byla šance, že neusneš dřív, než tě svleču.“
„Hm... svlíkání...“ zavrněl.
„Jo, na to dojde,“ zafuněl jsem a položil ho na postel. „Ale jen proto, abys nemusel spát v nepohodlnym oblečení, miláčku.“
Chytil jsem ho za ruce a vytáhl do sedu, abych mu mohl sundat tričko.
„Bože. Všechno se točí. Je mi zle,“ postěžoval si.
„To se nedivím. Nechci vědět, kolik jsi toho vypil,“ frkl jsem.
Zády dopadl zpátky na postel a zavřel oči.
„Prosím, už nikdy mě nenech jít chlastat s tou zatracenou buznou!“ zakňučel.
„Bez obav, lásko,“ usmál jsem se a rozepnul mu kalhoty. „Bez dozoru už nikdy.“
„Mhm...“
Než jsem mu ty kalhoty stáhnul, už hluboce spal.
Posunul jsem ho, aby měl hlavu na polštáři, přikryl ho peřinou a došel si do obývacího pokoje pro knížku. Pak jsem se i s ní natáhl na druhou polovinu postele.