4 – Robertův robertek

Zdá se to jen mně, nebo ten čas nějak šíleně letí? Vážně, tohle není normální. Jako bych sem minulou kapitolu dala včera, ale on už je zase čtvrtek a já musím hodit další. Ale nebojte, mám ji pro vás připravenou.

Nejdřív bych vám měla říct, že na příště jste si odhlasovali téma Sukně, přesně dle všech předpokladů. Ne, že bych protestovala, protože tohle bude ještě zábava. Rozhodně. Na přespříští díl v anketě žádného favorita nemám, takže máte skvělou šanci mě hlasováním překvapit. Tak do toho.

A teď už laskavě zmlknu, abyste si mohli užít tuhle velice zajímavou kapitolu.
P.S. A ano, Lukášek vážně má zítra, neboli třiadvacátého srpna, narozeniny. Tak mu hezky popřejte... =)

„Hele, Luky, víš, že mi s tím nemusíš pomáhat, viď?“
„Jo, zrzounku, vím.“
„Nejsi utahanej po tom kurzu?“
„Ale prosím tě. Jen jsem pár hodin seděl a poslouchal a dělal si zápisky. V pohodě. Krom toho, nestěhujeme toho zase tolik, že ano.“
„Jo, a právě proto bych to klidně zvládnul sám, kdyby se ti nechtělo. Je to jen pár věcí, a stěhuju je jen do tvý ložnice.“
„Naší ložnice, lásko. Už zhruba měsíc je to pouze a výhradně NAŠE ložnice. Nebo ti mám připomínat, že co jsme se dali dohromady, ještě jsem se tě ani na jedinou noc nezbavil?“
„Jestli s tím máš problém, stačí říct. Já můžu spát tady.“
„Ne, to rozhodně nemůžeš. Ode dneška je tohle náš pokoj pro hosty.“
„A moje šatna.“
„A tvoje šatna, ovšem. Protože kdyby sis chtěl přestěhovat všechny svoje hadry, musel bych koupit novou skříň.“
„Nebyl bys ochotnej uvolnit mi dost místa v tý svojí? Asi budu plakat.“
„Klidně plač. To ale nic nezmění na faktu, že i kdybych ti uvolnil CELOU svoji skříň, na tvoje hadry by v ní nebylo dost místa.“
„To je ale jen nepodstatnej detailek.“
„To, že máš víc oblečení než moje matka a sestra dohromady?“
„No co? Musím vypadat dobře. Pro svýho přítele.“
„Tvýmu příteli by to bylo jedno, i kdybys tu chodil v rozervanejch džínách a sepranym tričku. Vlastně... Tvůj přítel má NEJRADŠI, když chodíš v rozervanejch džínách a sepranym tričku. Konkrétně v tom zelenym. Nevíš, jak moc ti sluší...“
„Sluší? Tak proto jsi ho ze mě poslední dobou okamžitě stáhnul, když jsem ho náhodou měl na sobě?“
„No... Vlastně jo.“
„Jsi neskutečnej, Lukášku.“
„Jo, to jsem už dlouho neslyšel. Naposledy v noci?“
„Ale to bylo v naprosto jinym kontextu!“
„Jo, lásko, to rozhodně bylo. V moc příjemnym kontextu...“
„Nemysli na to. Teď pracujeme na přestěhování těch mejch věcí, co nejsou oblečení, do naší společný ložnice. A NEBUDEME se rozptylovat. Takže pracky pryč, Lukáši!“
„Fajn. Tak co chceš přestěhovat nejdřív? Druhej šuplík nočního stolku? Tedy, to, co jsme z něj za ten měsíc už postupně neodnesli? Prosím, řekni, že druhej šuplík...“
„Ne, Lukášku, druhym šuplíkem z bezpečnostních důvodů skončíme.“
„Život není fér.“
„Začneme... Najde se v tvý skříni místo aspoň na moje spodní prádlo, ponožky a pár věcí na domácí nošení? Abych nemusel ráno lítat sem...“
„Ale samozřejmě, že najde, lásko. Dokonce jsem ti už jednu polici vyklidil.“
„Díky, hezounku.“
„Není zač. To je samozřejmý. Nechceš ke mně dát i povlečení na postel?“
„Vleze se tam?“
„Myslím, že určitě.“
„Výborně. V tom případě ano, chci. A když jsme u toho povlečení, byl bys tak hodnej a svlíknul mi polštáře a peřiny? A sundej prostěradlo, prosím. Chci to vyprat.“
„Jen proto, že v těch peřinách jednou spal tvůj teplej kamarád, kterej neměl po Pride kde přenocovat a domů se mu nechtělo? Ale no tak, byl tu sám...“
„Hele, Luky, fakt jsi určitě gay? Protože chápu, Roberta neznáš, ale buzny bys měl znát dobře.“
„Naznačuješ, že Robert masturboval v tvojí posteli, i když tu strávil jen jedinou noc? Ale no tak, zas tak strašný nejsme. Já nemasturbuju ani když jsem u svý mámy, natožpak... takhle na návštěvě.“
„Ty jsi tak sladkej, lásko...“
„Hele, to si nech. Prostě jen nejsem...“
„Teplý prase? No, Robert ano. Ty peřiny, prosím. Já jdu odnýst tohle vedle, ano?“
„No jo, vždyť už na tom... Kurva.“
„Copak?“
„Ale nic. Jen jsem právě našel pod polštářem robertek. A vzhledem k tomu, že znám tvoji 'nestrkej pod polštář nic, co není lubrikant nebo kapesníčky' zásadu...“
„Vidíš? VIDÍŠ? Říkal jsem to. Neznáš Roberta. Ale tohle je moc i na něj. Půjčit si MŮJ-“
„Myslím, že není tvůj, zrzounku.“
„Ne?“
„Ne. Nějak to... Není tvůj styl.“
„Jak vypadá?“
„Velkej, růžovej a má v sobě třpytky.“
„Hm, tak to fakt není můj styl. Ukaž...“
„Kurva, musel ses sem tak připlížit? Leknul jsem se!“
„Promiň, příště budu co nejvíc dupat, ano?“
„Výborně. Tak... Co budeme dělat s Robertovým robertkem?“
„Co by? Zavoláme Robertovi, jestli ho chce poslat poštou, nebo se pro něj někdy zastaví.“
„Ach. Super plán.“
„Lubrikant pod tím polštářem nebyl?“
„Ne. Jen ten robertek.“
„Hajzl zatracenej. Takže si půjčil nějakej z těch, co jsme ještě nevzali vedle. Copak nemá žádnej stud?“
„Koukáš na jeho vibrátor, lásko. Co myslíš?“
„Že propříště tady možná necháme přespávat jen tvoje přátele, Lukášku.“
„Myslím, že si moc nepomůžeme.“
„Jak říkám. Všechny buzny jsou stejný.“
„Tak kdo z nás dá Robertův robertek někam stranou?“
„Já to udělám. Ty dodělej to povlečení.“
„Fajn. A pak co? Vyklízet druhej noční stolek?“
„NE! K druhýmu nočnímu stolku se ani NEPŘIBLIŽUJ.“
„Proč? Co tam je? Něco tak úchylnýho, že jsi mi to ještě neměl odvahu ukázat? Patri, mě jen tak nevyděsíš.“
„Ne? Pamatuju si, jak jsi byl v šoku, když jsi poprvé viděl druhej šuplík.“
„Takže tady JE něco úchylnýho? Hm, Patri...“
„Není tam nic. Vůbec nic.“
„Tak to se do něj můžu podívat, ne?“
„To teda nemůžeš!“
„Což znamená, že tam něco je.“
„No tak, Luky, nech toho. Já ti to nemůžu říct. Kdybych ti to řekl, nemohl bych tě z...a nějakej čas dohnat k šílenství předstíráním, že jsem zapomněl!“
„Za nějakej... Hele, a není to třeba takhle náhodou ZÍTRA, Paťulínečku?“
„Zítra? Proč by mělo? Co se děje zítra?“
„Já ti nevím. Mám narozeniny?“
„Ty máš ZÍTRA narozeniny? Proboha. Já úplně zapomněl.“
„Zrzounku...“
„Tohle není fér, abys věděl. Zkazil jsi mi plány! Chtěl jsem se celej den tvářit, že netuším, že máš narozeniny, chtěl jsem tě nechat, aby ses užíral, a pak jsem tě chtěl překvapit obrovskou romantikou, a ty...“
„Jsi hajzlík, co, Paťulínečku?“
„Měla to bejt hodně velká romantika.“
„To může bejt pořád. Jen vynecháme tu část s mým šílením.“
„Ale to nebude taková zábava.“
„Mluv za sebe, jo? I když, jak se to vezme. Já bych stejně neuvěřil, že jsi zapomněl. Na to tě znám moc dobře.“
„Pch.“
„No co? Znám. Takže bych stejně předpokládal, že něco chystáš. Protože jsi můj romantickej Paťulka...“
„To je image, který se už nezbavím, co?“
„Ne, lásko. Nikdy.“
„Luky, nech si ten láskyplnej pohled, ano? Víš, co se mnou dělá. A jasně jsem řekl, žádný rozptylování. Do postele můžeme skočit, až tohle doděláme.“
„Ale...“
„Ale nic. Proboha. Fakt jsem nemyslel, že se někdy dostaneme do situace, kdy ty budeš nadrženější než já!“
„Mám oči. Taky jsi nadrženej.“
„Lukáši.“
„No tak. To povlečení se stejně bude muset prát.“
„Luky, ne.“
„Lubrikant tu máme...“
„Ne, ne, ne. Jsi hluchej? A koukej si na sobě nechat to tričko!“
„Je mi nějaký vedro. Není ti vedro? U těžký práce se člověk TAK zahřeje...“
„Kurva, Lukáši. Proč nemůžeš počkat čtvrt hodiny, než těch pár mejch věcí přestěhujeme vedle?“
„Víš, to, co říkáš, je docela protiklad proti tvý ruce v mejch... hm... kalhotách...“
„Mlč, ano?“
„Hm, moc rád, Paťulko.“
„A dej mi pusu, Luky...“