Pravidlo

Tak jo. Vlastně ani tak docela nevím, jak mě tahle povídka napadla. Prostě mi tak najednou přistála v hlavě. Jako obvykle. Díky, Múzo, fakt, že jo. Přihrávat mi takovýhle věci v tak ošklivej, tmavej a propršenej den...

Říkám vám upřímně, že není nijak veselá, i když většina mých gay věcí je. Možná je kapku pozitivní. Možná taky ne, posouzení nechám na vás a vašich pocitech. Každopádně, mně se docela zamlouvá. A dost možná má i něco jako poselství. Možná. I to musíte posoudit vy.

Já vám jen popřeju příjemný počtení...

Překvapeně jsem zamrkal.
„Co... Co jsi to řekl?“ zeptal jsem se.
„Slyšel jsi,“ ušklíbl se. „Jdi do hajzlu, ty zatracená buzno.“
„TY mi budeš říkat zatracená buzno, jo?“ frkl jsem. „Jsi stejně zatracená buzna jako já!“
„Ne. Já jsem gay. Ty jsi BUZNA. A mě to už nebaví.“
Zvedl se z křesla a zamířil ke dveřím obývacího pokoje.
„Víš, tohle je FAKT úžasný,“ zavrčel jsem. „Co jen dokážeš udělat z malý hádky o to, že nejsi schopnej koupit novou žárovku do koupelny.“
„JÁ nejsem v tomhle vztahu jedinej chlap!“ rozhodil rukama. „Aspoň když jsem se naposledy koukal, nebyl jsem. I když, jak je to dlouho? Dva týdny?“
„Vážně mi teď předhazuješ, že jsme dva týdny nesouložili? Dovol, abych ti připomněl, že jsem měl chřipku!“
„Ty chudáčku. Chceš politovat?“
„Ne, nechci vůbec... A kam si, kurva, myslíš, že jdeš?!“
„Kam myslíš? Pryč.“
„No to teda ne!“ vykřikl jsem. „Ani se nehni. Znáš pravidlo!“
„Ano, jistě. Nikdy neodcházet z bytu naštvaný jeden na druhýho,“ zachechtal se. „Do prdele s pravidlem. Do prdele s tebou.“
Vyšel jsem za ním do předsíně, zrovna když se sklonil k obouvání bot. Vztek, který jsem ještě před okamžikem cítil, byl pryč. Začala se mě zmocňovat panika.
„Prosím, ne. Nechoď,“ zajíkl jsem se.
„Jdu,“ odsekl a napřímil se. „Nezastavíš mě.“
„Prosím,“ špitl jsem. Ruce se mi třásly.
Zavrtěl hlavou a z háčku vedle dveří sundal klíče od auta.
„Jsi tak zoufale patetickej, víš to? Jeden tvůj kluk se po vaší hádce zabije v autě, a ty od tý doby budeš všechny další chlapy ničit idiotským pravidlem, že nikdy nesměj odejít ve zlým. Napadlo tě, proč se ti už tolik vztahů rozpadlo, hm?“
„To jsi NEŘEKL!“ vytřeštil jsem oči.
„Mám pro tebe novinku, LÁSKO,“ zavrčel. „Bylo mu osmnáct, měl řidičák čtvrt roku a v sobě pět panáků. Mně je třicet a jsem naprosto střízlivej, i když nasranej. To je rozdíl.“
„Ale stát se může cokoliv,“ zamumlal jsem a udělal krok vpřed, ruku nataženou. „PROSÍM...“
Uhnul přede mnou.
„Než se zeptáš, nevím, kam jedu. Nevím, kdy se vrátím. Možná až zejtra.“
Otevřel dveře a vyšel ven na chodbu. Na krátký okamžik jako by zaváhal, ale pak se otočil a bez dalšího slova za sebou zabouchl.
Málem se mi podlomila kolena.

Bylo deset večer a já seděl na gauči ve stále ještě prázdném bytě, pohledem hypnotizoval hodiny na stěně a pil už třetí skleničku vína, které se zdálo být jedinou věcí, co mohla aspoň trochu uklidnit moje třesoucí se ruce a panikařící mozek.
Od chvíle, co odešel, se neozval. Víc jak šest hodin. Žádný telefonát, žádná zpráva, nic, co by mi dalo vědět, že je v pořádku a žije, i když je naštvaný.
Modlil jsem se, aby to znamenalo, že jen trucuje kvůli tomu všemu, co jsme si odpoledne řekli, přesvědčoval jsem sám sebe, že je v naprostém pořádku, že je to celý on, vždyť když se zavře v pracovně, dokáže tam taky vydržet celé hodiny a tiše zuřit, takže na tomhle není nic zvláštního.
Přesvědčoval jsem se ještě ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon. Přesně v okamžiku, kdy jsem dopil onu třetí skleničku.
Na displeji se ukázalo jeho jméno. Rychle jsem hovor přijal.
„Kde jsi?!“ vyhrkl jsem, možná o něco příkřeji, než bylo nezbytně nutné. „Umírám tu strachy!“
Jeho hlas, i když důvěrně známý, zněl cize, když promluvil.
„Teď... Teď se nevyděs, ano?“

Zhluboka jsem se nadechl a stiskl kliku. Znovu jsem se nadechl a otevřel dveře. A až po dalším nádechu jsem dokázal vkročit do sterilně bílého pokoje.
„Přesně se začátkem návštěvních hodin. Jak jinak,“ ozvalo se z blízké postele.
Nejradši bych mu v tu chvíli vrazil facku.
„Jak jinak,“ zopakoval jsem jen, zavřel za sebou, po roztřesených nohou došel k židli, která vedle postele stála, a sesul se na ni.
„Varuju tě,“ zavrčel. „Nic neříkej.“
„Neboj,“ ujistil jsem ho a přiměl se zvednout oči a podívat se na jeho podrápaný obličej.
„Výborně. Jsem živej, jasno?“
„Já vím,“ kývl jsem, protože nemělo smysl říkat, že dost dobře taky být nemusel.
„A nic mi není. Je to jen zlomená ruka, klíční kost, otřes mozku a pár škrábanců,“ pokračoval.
„Já vím,“ odsouhlasil jsem zase, protože nemělo smysl vyzdvihovat, že podle stavu auta, jak jsem ho ráno viděl ve zprávách, to mělo být mnohem horší.
„A ani to nebyla moje vina. To ten ožralej idiot, co to do mě napálil.“
Chytil jsem ho za pravou ruku, tu, co nebyla v sádře, a zase přikývl.
„Já vím,“ vypravil jsem ze sebe, přestože se mi chtělo ječet, že je úplně JEDNO, čí vina to byla, protože mohl umřít.
„Ať tě ani nenapadne vytahovat, že kdybych dodržel to tvoje zatracený pravidlo, nemuselo se to stát,“ varoval mě.
„Neboj,“ zavrtěl jsem hlavou, protože mi bylo jasné, že to vytahovat ani nemusím.
„A ne, že po mně budeš chtít, abych ti slíbil, že ho už nikdy neporuším.“
„Nebudu,“ zamumlal jsem, protože jsem věděl, že to neudělá.
„Fajn. Hodnej kluk.“ Zvedl si moji ruku ke rtům a políbil ji, což předtím neudělal minimálně rok. „Tak co mi v tom případě povíš?“
Zase jsem se zhluboka nadechl.
„Kdy tě pustí domů?“
„Odpoledne,“ odpověděl. „Něco dalšího?“
Kousl jsem se do rtu a usilovně mrkal, abych si zabránil rozbrečet se.
„Asi... Asi nic,“ špitl jsem a sklonil hlavu.
Jeho prsty se propletly s mými.
„Mimochodem, sex nebudeme mít minimálně ještě pár dní. A i pak to bude dost mizerný a pro mě značně nepříjemný. Hlavně ta klíční kost bolí jako čert,“ frkl. „Jo, a taky musíš koupit a  vyměnit tu žárovku. Bude se mi teď trochu blbě balancovat na židli, a nerad bych si zlomil i druhou ruku. Tak se asi budeš muset pochlapit, ty jedna zatracená buzno.“
Kývl jsem a zvedl hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. K mému překvapení v nich byly slzy.
„Miluju tě,“ řekl jsem tiše.
„Já vím,“ usmál se. „Já tebe taky.“