Kapitola tři: Tajemství ukrytá v minulosti

Možná se vám tomu zase jednou nechce věřit, ale je to tak, jsem zase tu. A rovnou vám nesu třetí díl dobrodružství našeho hrdiny Halura, pokud jste na něj už všichni nestihli zapomenout (a pokud zbyl ještě někdo, kdo to tu čte). Nebudu vám tu vysvětlovat, proč jsem se tak dlouho neozývala, protože o tom, když bůh dá, v nejbližší době napíšu sólo článek. Teď si prostě hezky užijte tuhle novou kapitolu... :)

Knižní tip #9 - série Scarlet and the White Wolf

Často se mi nestává, že by mě nějaká knížka, potažmo série, vážně tolik chytila, že se od ní nebudu moct odtrhnout, vydržím nad ní vzhůru do čtyř do rána (s vědomím, že v osm potřebuju vstát a jít k zubařce) a zhltnu ji rychlostí blesku. Ne, já jsem většinou takovej ten poklidnější čtenář, co si jde číst třeba na hodinku, nebo čte cestou autobusem či vlakem. No, u série Scarlet and the White Wolf jsem poklidnější čtenář nebyla. To jsem byla regulérní závislák. Kdybych v době, kdy jsem se touhle knížkou propracovávala, jezdila autobusem, zcela nepochybně bych do ní zírala i cestou od autobusu domů a pravděpodobně by mě žvejklo auto, ač přecházím jedinou ulici, kterou projedou tak tři auta za hodinu. Což by mělo tu zjevnou nevýhodu, že bych vám o ní nemohla napsat.

Co jsem tím nekonečným úvodem chtěla říct je: "Hele, mám knižní tip, a tentokrát nedorazil po roce!"

Kapitola dva: Nerovný souboj (a nečekané spojenectví)

Asi vás to překvapí (říkám to, protože mě samotnou to překvapuje taktéž), ale už je to tak - druhá kapitola tohohle fantastického příběhu o mocném hrdinovi Halurovi a jeho dobrodružstvích. Tentokrát náš hrdina zjistí, že ne všechny aspekty hrdinských příběhů musí nutně odpovídat realitě. A nebude to moc příjemné zjištění, to mi věřte...

Seriálový tip #4 - Kings

Je to už nějaký ten pátek, co se tu objevil poslední seriálový tip. Což je na jednu stranu celkem smutné, vzhledem k tomu, že zrovna tenhle seriál jsem dokoukala už někdy v červnu, možná na začátku července. Jen mi pekelně trvalo, než jsem se dokopala k sepsání článku. A hlavně k výrobě aspoň pár gifů na jeho doplnění. No, těch gifů je nakonec víc než pár, ale... No, to vám asi vadit zas tak nebude.

A aby toho nebylo málo, jako na potvoru je Kings seriál, v kterém se ta homosexuální tématika, kvůli které ty tipy tak nějak píšu, zase jednou řeší tak nějak zcela minimálně, jednou za pár dílů, a ta zatracená buzna není ani hlavní postava. Ale pravda, je to jedna z hlavních postav, a pokud jde o mě, tak i jedna z nejzajímavějších. Ehm. Čím to asi bude. Ale abychom začali tak nějak od začátku...

Kapitola jedna: Ztráta domova

Jak jsem slíbila, první kapitola (a zatím jediná napsaná) Halurova slavného příběhu je tu. V dnešním díle se nám náš hrdina představí, ale také zde bude muset podstoupit první těžkou životní zkoušku... No, prostě je to taková úvodní kapitola, časem se to rozjede, přísahám. :D

Myslím, že každému dojde, které tradiční fantasy klišé tu hraje hlavní roli. No, koneckonců, však ho máte už v názvu...

Halurova výprava za slávou

Zdroj původního obrázku ZDE.

Halur je sedmnáctiletý vychrtlý mladíček, který holduje knihám a hrdinským příběhům a touží po jediném - vydat se do světa, zažít vlastní dobrodružství a vrátit se jako udatný rek. Poté, co je jeho rodná vesnice napadena oheň chrlícími bestiemi a jeho rodiče tragicky zahynou (jak je Halur aspoň přesvědčen), mladík, ozbrojený jedním z posledních mečů, co jeho otec vyrobil) se vydává na svou vlastní výpravu za pomstou. Ale brzy zjistí, že skutečný život není jako hrdinské příběhy. A cíle výprav se můžou poměrně snadno měnit...

Jinými slovy, tak jsem se zase jednou rozhodla začít na blog házet něco na pokračování (doufám totiž, že když to budu házet sem, přiměje mě to to pokračování NAPSAT), něco tak trochu vtipného (tedy snad)... A vzhledem k tomu, že poslední dobou mě čím dál tím víc začíná lákat psaní fantasy, ale můj mozek jaksi nezvládá přijít s ničím novým a neotřelým (aspoň zatím), rozhodla jsem se tak trochu využít všech možných otřepaných fantasy klišé a vytvořit příběh z nich. No, když je nemůžeš porazit, přidej se k nim... nebo tak nějak.

A aby se neřeklo, vytvořila jsem pro tuhle "knížku" dokonce i jakousi provizorní, poměrně příšernou obálku. Víte, to místo toho, abych to vážně psala. Procrastination at its finest.

Tohle je jen takový malý článek, v němž vám oznamuji, na co se tu můžete těšit. První kapitola dorazí, no... Patrně za chvíli.

Fanoušci nevědí, co chtějí (ale nedají pokoj, dokud to nedostanou)

Ať žijí dlouhé názvy článků, nemám pravdu? Jen aby bylo jasno, v nadpisu rozhodně nemluvím o svých fanoušcích, to ani omylem. Jednak mi jich po těch nekonečných odmlkách asi moc nezbylo (vlastně se občas divím, že to tu ještě vůbec NĚKDO čte), druhak jsou moji fanoušci v tomto ohledu zatím milí a velmi přizpůsobiví a vybíravost je jim cizí, za což jsem skutečně ráda.

Ne, teď mluvím o takových těch fanoušcích, kteří patrně přicházejí s tím, že máte už tak trochu velké jméno a určitý vlastní styl, který se nutně musí podepsat na vašich dílech, ať už jsou hudební, filmová nebo knižní.

Hlavně pravidelně dýchat

O Patrikovi a Lukášovi jste už neslyšeli tak dlouho, že někteří z vás možná zapomněli na jejich existenci. No, dovolte, abych vám ji připomněla. Mám tu pro vás totiž jednu takovou velice krátkou povídku inspirovanou jedním dnes vedeným rozhovorem (zdravíčko, Tariňátko), a taky jednou bitvou, kterou marně vybojovávám už dva dny. No, asi to částečně pochopíte, až si to přečtete... :D

Knižní tip #8 - Blood Red

Možná se vám tomu ani nebude chtít věřit, ale je to tak. Po nehorázně dlouhé době (ano, je to víc než rok, co jsem do téhle rubriky něčím pořádně přispěla, já vím) tu pro vás mám zase jeden knižní tip. Čím to? No, především tím, že jsem se po roce pořádně dostala ke knížkám, co jsou LGBT, ale nejsou četba k bakalářce (ano, Isherwoode, tím myslím tebe). No, dobře, tak jinak, měla jsem prostě neodbytnou chuť přečíst si nějakou tu M/M fantasy, protože to je žánr, na nějž jsem poněkud ujetá, a navíc mě pro uspokojení mých choutek přestalo bavit číst FrostIron fanfikce. A v tu chvíli jsem ve čtečce vyhrabala Blood Red...

Chytrá, šikovná, nejlepší

Jo, je to vážně pravda. Ještě pořád žiju, dýchám... I když tady se to nějak neprojevuje. Za což se vám všem hluboce omlouvám. Ale prostě mám momentálně co se týče psaní brutální krizi, nemůžu se k tomu donutit, a když už se donutím, tak to za nic nestojí. Možná se to časem zlepší. Možná taky ne. Jako malou (kurva malou) jiskřičku naděje tu máte jednu hodně krátkou povídku, k jejímuž napsání jsem se snažila přimět "jen" asi dva dny. Slušnej výkon na to, jak krátká je. Ale snad se vám bude aspoň trochu zamlouvat...

Malá reorganizace

Heh. Tuhle úplně bezpředmětnou minipovídku sem házím už asi dva dny. Den mi trvalo, než jsem se vůbec obtěžovala ji zkopírovat z editoru, a další, než jsem se obtěžovala napsat k ní úvod. Tomu se říká pracovní morálka. No, ono taky není moc o co stát, když se na to podíváte, ale... Lepší než to nekonečný mlčení, ne? :D

Jak se mám?

Ano, uvědomuju si, že je to už zase doba, co jsem se naposledy ozvala, ale jak jsem možná zmiňovala, blížily se mi státnice a já prostě nemohla psát články na blog, psát povídky... Nic. Ne že bych na to snad neměla ČAS, ten by se i našel. Ale vůle? Ani nápad.

Poslední měsíce jsem na tohle celkem trpěla, já vím. Prakticky kdykoli mě dohnaly školní povinnosti, přestala jsem psát, ne z nedostatku touhy nebo času, ale prostě proto, že když jsem seděla před počítačem, měla jsem pocit, jako by se mi v hlavě otevřela miniaturní černá díra a vycucla všechny potenciální nápady a všechnu chuť do psaní. Prostě jsem si ani nedokázala představit, že bych dokázala něco vyplodit, a nechtěla jsem to ani zkoušet, protože jsem měla pocit, že bych psát neměla, že bych měla makat na něčem jiným, na čem makat musím... No, a teď to bylo totéž, ale v ještě silnějším provedení a s permanentním pocitem, že se mám učit a ne něco psát.

(Ale ne, že bych se místo toho psaní někdy učit začala, heh...)

No, nicméně, v pondělí se státnice konečně přiblížily až na úroveň neodvratné srážky, takže dovolte, abych vám oznámila (tedy těm, co mě na Facebooku nemají v přátelích a nepřečetli si to tam), že od pondělka jsem oficiálně Bc. (což je dle mé maminky zkratka pro 'blbka'), ale kdo se pokusí to na mě vytáhnout, toho vezmu po hlavě Isherwoodovými deníky. :D 

Ovšem od pondělka tak nějak pořád čekám na to, až ze mě opadne ten stres a napětí. Ještě pořád mi občas hlavou probleskne, že bych se měla učit, s psaním jsem taky zatím nepohnula a čtecí záchvat, který jsem očekávala, se taky ještě tak nějak neobjevil. Prostě jsem pořád ještě ve 'školním' módu a nemůžu se uvolnit a uklidnit a přejít do módu 'volno'. Tedy, dočasné volno.

Ale ono to přejde. Nakonec.

Co se týče psaní, momentálně jsem se konečně odhodlala fakt zkusit fantasy. Zároveň jsem se rozhodla využívat svoje superdrahý pero, takže po pár letech zase jednou píšu ručně do sešitu, odkud pak ten příběh budu pěkně poslušně přepisovat. Což je vlastně vcelku fajn, protože to umožní první vlnu úprav. Uvidíme, jak dlouho mě to bude bavit. Ohledně toho zbytku typu povídky... No, momentálně čekám na inspiraci, která nejspíš přijde, až poleví ten stres. A pokud jde o další články, no... Hádám, že až se dostanu k tomu, abych se podívala na nějakej film, dokoukala seriál nebo právě přečetla vhodnou knížku, tak se zase dočkáte nějakého tipu. Ale kdy a na co to bude... To netuším.

Plus si teď teda samozřejmě zase jednou musím hledat práci. Nerada bych to zakřikla, ale možná, možná už se i něco rýsuje. Tak mi držte palce, ať to dopadne, protože kdyby to vyšlo, tak je to vcelku i splněnej sen... :)

Hodný kluk

Ještě pořád na ty zázraky věříte? Tak v tom pokračujte. Momentálně je toho na mě sice ještě pořád trochu moc, nemluvě o tom, že když už přece jen píšu, věnuju se i jiným věcem (článek o tom, co momentálně chystám, na čem pracuju a jak se obecně mám, by měl dorazit v nejbližší budoucnosti), ale dneska večer mě zase jednou osvítilo (respektive mi Múza přihrál nápad, líbat mě údajně nehodlá), a tak jsem během asi dvou hodin dala dohromady tuhle kratičkou povídku. Pravda, nevěnovala jsem jí zrovna hodně času, to uznávám. Ale na druhou stranu se mi líbí, že z toho zase po delší době vyšlo něco relativně krátkýho a... syrovýho? Dá se to tak říct?

Tak přeju hezký počtení a doufám, že se vám to bude líbit... :)

Pohnuté minulosti

Že nevěříte na zázraky? Tak pozor, vážení, měli byste začít, protože vidíte správně. Já jsem zase tady, po víc jak měsíční pauze, a ano, nesu po té době jednu povídku. Vzhledem k tomu, že můj nemožný pokus o fantasy se vám minule docela zamlouval, nesu vám tentokrát jeho volné (jakože velmi volné) pokračování. Nebudu se snažit vysvětlit, proč jsem se takovou dobu neozvala. Ano, souviselo to s bakalářkou. Tu mám sice už víc jak týden odevzdanou, ale dostat se zpátky do psaní mi nějak trvalo, takže... Prostě povídku nesu až teď, no. :D A nevím, jak to bude s další aktivitou, jelikož se akutně musím začít učit na státnice, ale... No, při troše štěstí se tu zas něco objeví. A při troše štěstí vás nebudu zase otravovat touhle dvojicí... :D

Neposlouchají

Protože mi očividně tak nějak přeskakuje. Protože nějak nemám náladu psát věci, co jsem dřív psávala. Protože jsem měla nějakou depresivní náladu a tohle mě prostě, no, napadlo. Protože jsem chtěla zase po dlouhé době něco napsat, i když nečekám, že to zlomí moji tvůrčí krizi. Prostě jsem chtěla zase jednou zkusit něco trochu jiného. A už jsem se zmínila, že mi tak nějak přeskakuje?

Upozornění: Tohle není zrovna hezká povídka...

Náhodné setkání

Jen abyste věděli, hodit sem tuhle věc mě stálo hodně přemáhání. Víte, jak jsem nedávno psala o tom, že jsem sesmolila něco-jako-fantasy povídku, i když jsem vždycky byla přesvědčená, že fantasy psát neumím, neumím vymýšlet jména, světy... A tak? A upřímně, tohle asi není nic, co by stálo za přečtení. I pro mě je to spíš úvod a seznámení se s postavami než co jiného. Ale časem se snad dohrabu k tomu, abych vytvořila něco, co za to stojí. Chci říct, V HLAVĚ už pár námětů na povídky s těmihle hrdiny mám. Jen se musím donutit to sesmolit, což, no, by mohlo nějakou chvíli trvat. Prozatím můžete zkusit aspoň tohle. A dejte mi vědět, jak se vám to líbí. Tentokrát budu za vae komentáře extra vděčná, protože jinak si tu asi ohlodám všechny nehty. A to by byla škoda, mám je teď docela pěkně nalakovaný... :D

Krize... Krize... Krize!

Asi vás to zrovna dvakrát nenadchne, ale ano, tohle je zase jeden z těch článků, kdy si budu stěžovat prakticky na všechno, a mezi stížnostmi se budu marně snažit ospravedlnit fakt, že na tenhle blog už tak dlouho tak příšerně kašlu. Protože já VÍM, že na něj kašlu. A to vědomí je na tom asi nejhorší. Tedy hned vedle vědomí, že byly časy, kdy jsem si říkala, že přesně tohle se mi nikdy, prostě nikdy, nemůže stát.

Faktem je, že ono se to kašlání vlastně netýká zdaleka jen blogu. Dobře, to je možná ještě horší. Ono se totiž týká psaní celkově. Kde je ta doba, kdy jsem vysekla pět normostránek za den, a někdy i to mi přišlo jako žalostně málo! Ta doba, kdy jsem večer prostě začala psát a psala. A měla nápady. A druhej den jsem byla schopná psát dál a pokračovat v příběhu.

Filmový tip #17 - Wonder Boys

Zdravíčko. Dnešní článek je pro vás dalším důkazem toho, že ano, zázraky se dějí, a ne, ještě není čas tenhle blog úplně odepsat a vymazat z oblíbených, protože se tu přece jen může objevit něco, co vás třeba bude zajímat. Popravdě, když jsem koukala na film k dnešnímu tipu, nějak mi nedošlo, že má jeden zásadní spojující článek s tipem předchozím, ale to je proto, že ten předchozí tip vyšel už tak zatraceně dávno, že jsem prostě zapomněla a zjistila to až v okamžiku, kdy jsem hledala, jaké že má tenhle tip mít číslo. No nic. Však vy ten spojující článek přežijete. Aspoň v to doufám. Minimálně vás to nijak extra nepřekvapí...

Takže, dneska se mrkneme na zoubek filmu Wonder Boys, který byl do češtiny kapku idiotsky přeložen jako Skvělí chlapi. Ne, že by mě to ještě nějak překvapovalo, znáte překladatele...

Ale to je klučičí!

Aby bylo jasno, jsem si plně vědoma faktu, že název článku zní jako dětský výkřik. To proto, že technicky vzato to dětský výkřik taky je. Konkrétně argument mojí osmileté sestřenky, který použila v okamžiku, kdy jsem jí dnes, když byla na návštěvě, nabízela pustit kreslenou verzi Avengers. A zarputilost, s jakou odmítala i další návrhy (mezi nimi i Harryho Pottera, kterého já osobně sice skoro nemůžu vystát, ale i přesto považuji za poměrně šokující, že ho osmileté děcko nikdy nevidělo), mě přiměla se nad tím tématem 'holčičích' a 'klučičích' věcí trochu zamyslet.

Panebože, CO CHCEŠ?!

Skoro se tomu ani nechce věřit, ale skutečně je to teprve deset dní, co jsem na tenhle blog něco napsala naposledy, a hle! Další článek! A co víc, tentokrát je to dokonce povídka. No, spíš taková minipovídečka. Ale na druhou stranu, jsou to Patrik s Lukym. To by vás mohlo aspoň trochu potěšit, ne? Námět, co mi tak nějak vklouznul do hlavy, tak jsem ho tak nějak prostě zpracovala... A teď jen doufám, že se vám bude aspoň malililililinko líbit...

(Předstíráme že) Píšeme bakalářku

Pakliže toužíte po zdůvodnění toho, proč to na tomhle blogu poslední dobou trochu skřípe (no, kdyby to tak skřípalo jen trochu, ehm), mám jich pro vás hned několik. První důvod znáte, jsem poslední dobou (poslední hodně dlouhou dobou) líná cokoli psát, zkrátka mi úplně chybí motivace. Druhý důvod znáte taky, od podzimu vedle školy chodím ještě do práce, takže třetinu dní v měsíci se doplazím domů a moje motivace a schopnost psát, je, když vstávám o půl páté ráno, tím pádem ještě o dost menší. Třetí důvod je, že když už na to psaní přijde, musím se soustředit na něco tak trochu jiného a podstatně důležitějšího - svou bakalářskou práci.

(Mimochodem, tohle bude další ze článků plných trapných gifů. Pokud je nemáte rádi, víte, kde je křížek.)

Láska si žádá oběti

Ha. A teď jste zase jednou v šoku, nemám pravdu? Ale jo, vidíte dobře, moc dobře. Vážně jsem to já, vážně jsem napsala něco na tenhle blog (no, vlastně na libovolnej blog, vlastně jsem napsala, no, cokoliv, což je skoro zázrak). Sice je to jen taková mikropovídečka, ale bohužel, momentálně se asi bohužel na nic lepšího nezmůžu. Je to škoda, ale je to tak. Bohužel prostě nějak nemám nápady, ani čas, ani náladu na psaní. Ale když teď jeden přišel, tak jsem teda něco sesmolila, aby se neřeklo... :)