Pomoc

Tuhle povídku jsem původně plánovala dost jinak, než jak nakonec vyšla. Měla bejt o dost temnější. No, nakonec to nějak nevyšlo a já zase sklouzla do svojí klasiky. Ale tak... Třeba se mi někdy příště povede líp. S tímhle výsledkem jsem ovšem taky docela spokojená, takže tady to máte. Povídka lehce inspirovaná tématem 'Učím se žít'. Tak snad se vám bude líbit... =)
(Jo, a jen tak mimochodem, jsem teď na týden na horách. To jen kdybyste mě snad postrádali. Vracím se příští sobotu. Ale nebojte, něco málo jsem pro vás na tenhle týden sepsala. Jmenovitě tuhle povídku a jeden filmový tip, který vyjde ve středu. A pak se ozvu zase až se vrátím...) =)

Otevřel jsem dveře bytu. Stála za nimi docela sympatická brunetka, odhadem tak pětadvacetiletá, s velkýma modrýma očima a momentálně značně širokým úsměvem.
„Ahoj,“ řekla. „Máš doma rodiče?“
„Ehm... Ne, pokud vím,“ odpověděl jsem. „Pardon... Proč?“
Přes rameno ukázala na dveře za sebou, na druhé straně chodby.
„Bydlím naproti,“ konstatovala. „Slyšela jsem, že mám nový sousedy, takže... Řekla jsem si, že je půjdu pozdravit.“
„Aha. Jasně,“ odkašlal jsem si. „Tak... Zdravím.“
Naklonila hlavu a prohlédla si mě.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se.
„Proč bych neměl bejt?“ ušklíbl jsem se. „Jen... Pardon, vařím si čaj a myslím, že mi právě cvakla voda. Tak se mějte. Rád jsem vás poznal.“
Zabouchl jsem dveře a zevnitř se o ně opřel.
A to jsem si říkal, že tu budu nenápadný.

Druhý den jsem byl doma sotva pět minut, když se ozval zvonek. Za dveřmi zase stála ta brunetka. A i tentokrát se usmívala. Poměrně mě to znervózňovalo.
„Ahoj,“ pozdravila. „Promiň, od včerejška už mi došlo, že tohle je jen garsonka, takže v ní asi nebudeš bydlet s rodiči. Fíha, ale víš, že bych neřekla, že už ti bylo osmnáct, abys mohl bydlet sám? No nic, jen jsem se přišla omluvit, jestli jsem tě snad nějak urazila.“
„Neurazila,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Určitě? Protože jsi tak rychle zmizel...“
„Vařila se mi voda na čaj.“
„Ach. Jasně, jasně,“ přikývla. „No nic, jak jsem říkala včera, bydlím naproti. Jmenuju se Aneta. A kdybys snad něco potřeboval, třeba vyžehlit nebo pomoct s vařením nebo tak něco, prostě jen zazvoň u mě, jsem ti plně k dispozici.“
Teď byla řada na mně, abych si ji pořádně prohlédl.
„PROČ?“ zeptal jsem se.
„Proč?“ zamrkala.
„Proč mi nabízíte pomoc,“ upřesnil jsem svou otázku.
„Proč bych neměla? Vím, jaký to je, odstěhovat se v mládí od rodičů. Hodí se mít někoho, kdo ti řekne, jak se nastavuje pračka. Hele, klid, můj brácha nežije s rodiči už pět let, a ještě pořád si nedokáže bez pomoci vyprat, věřil bys tomu?“
„No, díky za nabídku,“ odkašlal jsem si. „Ale jsem si jistej, že já v pohodě zvládnu žít sám. Nebo se to aspoň dokážu sám naučit.“
Couvl jsem zpátky do bytu a zase zabouchl.
Další zazvonění jsem důsledně ignoroval.

O týden později jsem se zrovna vracel ze školy. Stoupal jsem po schodech do svého patra, když se proti mně vyřítil vysoký tmavovlasý kluk s očima modrýma úplně stejně, jako měla ta holka odnaproti.
Ano, jsem divný, ale očí si prostě všímám.
Zejména když mě sjedou od hlavy k patě.
I když ten široký úsměv, který mi pak věnoval, než prostě jen proběhl kolem mě, byl docela rozptylující.
Neříkala ta holka, Aneta, že má bráchu?
Možná jsem se trochu unáhlil, když jsem jí tak zabouchl dveře...
Vyběhl jsem posledních pár schodů a místo ke svému bytu vyrazil k tomu jejímu. Zazvonil jsem a čekal.
Dveře se otevřely, ona se na mě dívala svýma modrýma očima a usmívala se přesně tak, jako ten kluk před chvílí na schodech.
„Ehm, ahoj,“ zamumlal jsem. „Jen jsem se přišel... Omluvit, že jsem se předtím... tak choval. A kdybys mi někdy třeba... Dala nějakej ten tip, jak zapnout pračku...“
„Jasně,“ ozvalo se za mnou a zároveň s tím na moje rameno dopadla mužská ruka. „Nebo našla někoho, kdo ti ji opraví, až se záhadně rozbije, co?“
Otočil jsem se. Za mnou stál ten kluk. Vytřeštil jsem oči.
„Seznamte se,“ řekla Aneta. „Můj bratr. ANTONÍN. Jsme dvojčata a máma trvala na tom, že se musíme jmenovat podobně.“
„Ale neříkej mi Antonín,“ ušklíbl se. „Říkej mi Tony.“
„D-dobře,“ zakoktal jsem se.
„A tvoje jméno?“ zeptala se Aneta. „Myslím, že ses mi ještě nepředstavil. A bráška by určitě moc rád věděl, s kým má tu čest.“
„J-já... Jsem Pavel.“
„Šťastný lidi s obyčejnejma jménama,“ povzdychl si Tony a postrčil mě směrem do bytu. „Tak šup. Pojď dál. Trochu si popovídáme.“
„Teda, zvát si kluky do mýho bytu...“ frkla Aneta. „Tak kdo si dá čaj?“

Tony upil ze svého obřího hrnku s čajem a zavrtěl hlavou.
„Nechápu. Absolutně nechápu,“ zamumlal. „Jak může někdo fakt vyhodit syna z bytu jen proto, že je gay?!“
„Zlatá mamka, fakt,“ pokývala Aneta. „Když jí to o sobě Tony řekl, tak šla, hodila do sebe dva panáky a pak mu dala pohlavek za to, že se pokoušel v šestnácti předstírat, že chodí s holkou. Táta do sebe ty panáky hodil tři. A pak řekl, že to vysvětluje, proč kluka nikdy nebavil fotbal.“
„Jo... Tak to ti závidím,“ vzdychl jsem. „Moje máma jen brečela a otec mi sbalil kufry. Pochybuju, že je ještě kdy uvidím.“
„Ale jo,“ usmál se Tony. „Hele, znám jednoho kluka, rodiče ho taky vyhodili, nechtěli o něm slyšet... A nakonec se usmířili.“
„No, díky. Ale pochybuju, že to tak bude i u mě, protože...“ Zaskučel jsem. „Ne. Ne, to je jedno. Já... Můžu bejt rád, že mě podporuje aspoň ségra. Kdyby mi z toho Španělska neposílala peníze na nájem, nejspíš skončím na ulici. Nebo někde... v ubytovně, nebo... Tak.“
„Až sem někdy přijede, vyřiď jí, že ji chci poznat,“ konstatovala Aneta.
„Rozkaz, madam,“ olízl jsem si rty.
„To je hodnej kluk. Vidíš, Toníku, jak je hodnej? Nemůžeme ho adoptovat? Líbilo by se mi mít jednoho poslušnýho brášku.“
„Ale já jsem taky hodnej!“ zamračil se. „Jsem přece úplný zlatíčko. Koneckonců, tohle byl MŮJ plán, no ne? A MĚ napadlo, že ten kluk je buzna. Bez urážky, drahoušku.“
„V pohodě. Když ti to řekne jiná buzna, nějak to nevadí,“ pousmál jsem se.
„Každopádně,“ řekla Aneta, „moje nabídka teď platí dvojnásob. Kdykoliv bys s něčím potřeboval pomoct, s čímkoliv, klidně i kdybys snad nevycházel s penězma, prostě přijď a zazvoň. Nebo kdyby sis chtěl jen popovídat. Musí to bejt dost šílený, nemít blízko nikoho, s kým můžeš mluvit...“
„A kdyby sis chtěl popovídat s někým, kdo ti pořád nebude nabízet pomoc, vezmi telefon a zavolej mi,“ zaculil se Tony a vytáhl z kapsy svoji vizitku. „Ne, vážně, nejdřív ti to bude připadat roztomilý, ale za pár tejdnů uvidíš, že bys Anet nejradši uškrtil.“
„To říká ten, kdo si ke mně pořád nosí prádlo k vyžehlení...“

Od toho prvního čaje uběhly už tři měsíce, když jsem zase jednou po zazvonění otvíral dveře, jenže tentokrát jsem byl polonahý a značně rozcuchaný.
Anetin úsměv byl ještě mnohem širší než obvykle.
„Ahoj,“ zamumlal jsem. „Ehm... Promiň, před chvílí jsem se vrátil z brigády a padnul jsem rovnou do postele a-“
„Samozřejmě,“ kývla Aneta. „Můžu mluvit s bráchou?“
„S... Tonym?“ zamrkal jsem. „Kde by se... Kde by se tady Tony vzal?“
„Ani to nezkoušej. Neumíš lhát,“ zavrtěla hlavou. „Klid. Od začátku mi bylo jasný, že se to stane. Takže mi ho laskavě zavolej, potřebuju s ním probrat dárek k narozeninám pro mámu.“
„A to to nepočká?“ ozvalo se za mnou. „Vážně, Anet, víš, co se tu chystáme dělat, a vpadneš sem kvůli dárku pro mámu?“
„Tenhle týden jste souložili večer co večer. Tenký zdi,“ ušklíbla se. „Vážně, Pavle, jestli to takhle půjde dál, měl bys ho nechat platit část nájmu. A upřímně doufám, že aspoň platí jídlo, co sní.“
„Bez obav. Vlastně... kupuje i to moje,“ kousl jsem se do rtu.
„A taky peru!“ přihlásil se Tony. „Především povlečení. Věřila bys, že Pája má mnohem jednodušší pračku než já?“
„No vida. Není to lepší, když člověk nemusí všechno zvládat sám?“ zaculila se Aneta s pohledem upřeným na mě. „A když jsme u toho, nabídne mi někdo čaj?“