Mám chuť psát, ale vlastně nemám

(Ale jinak jsem psychicky absolutně v pořádku, fakt. Zeptejte se krále bramborových lidí.)

Tohle je další z (podezřele se množících) článků, co naprosto popírají všechny důvody, proč mám paralelně s tímhle blogem ještě jeden, soukromější. Protože je to zase jednou jen osobní výkec, co technicky vzato patří do deníčku (a tudíž na vedlejší blog), ale já mám neodbytnou potřebu napsat ho sem. Hodlám se vymluvit na to, že se týká psaní. A že možná bude mít i nějakou přidanou estetickou hodnotu, pakliže tedy budeme pokus o humor považovat za estetickou kategorii (což nepochybně můžeme), pročež toto vlastně můžeme považovat za text s rysy uměleckého stylu.

Taky začínáte mít pocit, že mi docela začíná chybět škola?

Každopádně, chtěla jsem mluvit o něčem trochu jiném, jak ostatně vypovídá už nadpis článku. O svých momentálně poněkud ambivalentních (jo, ROZHODNĚ mi chybí škola) pocitech týkajících se tvůrčího psaní. Možná si vzpomenete, jak jsem si tu nedávno stěžovala, že se mi vůbec, ale vůbec nechce psát. Od toho článku se situace trochu změnila. Bohužel jen na jedné frontě.

Uznávám, že tohle zní trochu zmateně. Hned vysvětlím, jak to myslím.

Osobně se na chuť k psaní dívám tak trochu jako na spojení dvou základních faktorů. Ten první je samotný pocit 'chtěla bych něco psát, chtěla bych tvořit'. Ten se projevuje nezávisle na tom, co právě děláte. Ten druhý je něco jako 'chci položit ruce na klávesnici a nechat příběh plynout'. Zkrátka tradiční rozdíl mezi 'chtěla bych' a 'chci'. To máte stejně jako s hubnutím, 'chtěla bych' je koukání na hubený holky a vzdychání, že tak vypadat nikdy nebudu, 'chci' je zvednout zadek s gauče a jít si zacvičit. A myslím, že nemusím říkat, na čem momentálně moje psaní ztroskotává.

Dobře, uznávám, že oproti předchozímu stavu je i 'chtěla bych' docela krok vpřed. (Ale je to taková Rimmerovská logika. "Ano, jsem nula. Ale vzhledem k mému zázemí... je nula pokrok.") Želbohu, tenhle krok vpřed je jaksi nedostačující, zdá se. Protože jen to, že 'bych měla chuť psát' za mě ještě níc nenapíše. Tím myslím... Nic z toho, co by ta chuť napsat chtěla.

Zní to moc komplikovaně? Asi to moc komplikované je. I'm sorry, I'm so sorry. (Vážně bych tuhle hlášku měla přestat používat, ale já si nemůžu pomoct...)

Víte, jsem asi trochu divná, ale je jedna věc, co ve mně dokáže vážně vyvolat chuť (myšleno 'chtěla bych' chuť) psát. Čtení o ostatních spisovatelích. Tedy, aspoň některých. Asi si teď říkáte, že jsem magor, a možná máte i pravdu. Ale já to myslím vážně. Momentálně mám rozečtenou knížku Christopher and His Kind, což je vlastně autobiografie Christophera Isherwooda z období mezi lety 1929 a 1939. A kdykoliv tam popisuje tvůrčí proces kolem tý a tý knížky, nebo to, jak ta a ta vyšla, tak já mám najednou neodolatelnou chuť sednout a začít taky něco psát. Jo, a taky jít a minimálně jednu další knížku od něj si objednat, ale to je naprosto vedlejší, ehm.

Potíž je v tom, že ta chuť prostě... přejde. Většinou docela rychle. Vždycky nejpozději ve chvíli, kdy otevřu editor s momentálně rozpracovaným příběhem a koukám na poslední řádky. Občas se přiměju něco málo naťukat, ale... No, nic moc to není. Možná bych se měla vrátit ke svým starým způsobům a zase jednou jít psát pěkně perem na papír. Mám tu pro ty účely hned několik vážně krásných sešitů v tvrdých deskách. Jenže se bojím, že ani to by nepomohlo, protože... 'Chtěla bych' je u mě silný, ale 'chci' se prostě nějak odmítá dostavit. A nevím, jestli bude prázdnej papír zrovna dvakrát motivující.

Možná jo. Z prázdnýho papíru se nedá tak snadno překliknout na fanarty na tumblru...