Už zase je to měsíc?

Hřejivá výzva: Úkol č. 11 - Postavit se strachu čelem (libovolný útvar)

Takhle to prostě dopadá, když někomu slíbíte, že po dlouhé době zase napíšete lesbickou povídku, ale zjistíte, že tak nějak postrádáte námět. No, vlastně to tak dopadá, když zjistíte, že postrádáte námět skoro na cokoliv. Původně jsem myslela, že se nechám inspirovat tématem týdne, ale nakonec mě 'něco' napadlo ve chvíli, kdy jsem se mrkla, co mě teď čeká z Hřejivé výzvy. Uznávám, asi to nebude tak docela moje nejlepší dílo, ale... Někoho možná pobaví. A někdo se v tom třeba i trochu najde... =)

 

„Ani na to NEMYSLI!“
Zarazila jsem se v polovině kroku a opatrně otočila hlavu vpravo. V ruce mé blonďaté přítelkyně se momentálně nacházelo jablko, pozvednuté a dle všeho připravené k útoku.
„Ehm... Na co přesně nemám myslet?“ zeptala jsem se a náhle zjistila, že se podvědomě krčím.
„Jdeš si pro něco do lednice,“ zavrčela.
„Ehm... Jo? Máš s tím problém?“
„ANO!“
Kousla jsem se do rtu.
„Ehm, proč?“ zeptala jsem se opatrně.
„Protože,“ procedila skrze zaťaté zuby, „si děsně nenápadně pískáš. A v těch pantoflích šoupeš nohama. A dveře ledničky vržou. A ty si ZARUČENĚ vezmeš něco sladkýho. A budeš mi dělat chutě. A rozvalíš se s tím tady, samozřejmě. A pokud možno ještě pokecáš gauč. Nebo křeslo. Nebo koberec. Nebo aspoň svoje triko, a kdo to asi bude muset prát?!“
Pokývala jsem hlavou. Teď to jablko dávalo větší smysl.
„Už zase je to měsíc? Ten čas ale letí, co?“
„Ještě jedna idiotská poznámka, a já ho vážně HODÍM!“ informovala mě.
„Ale no tak. To jabko si to nezaslouží.“
Prakticky vzápětí mě do obličeje udeřil bílý dekorativní polštářek z gauče. A o malý moment později jsem dostala dalším, tentokrát modrým, do žaludku.
„Klidně pokračuj. Těch polštářků tady ještě pár máme!“ varovala mě. „A pak přijde řada na to jabko!“
„Ehm...“ ošila jsem se.
„Poslouchám.“
Velmi zhluboka jsem se nadechla. Tohle byl rozhodující okamžik. Věděla jsem, že to, co udělám, může být dost dobře osudová chyba.
„Chtěla bys... já nevím, třeba uvařit bylinkovej čaj?“
„Vypadám, že si nedokážu uvařit ČAJ?!“
Takže osudová chyba.
„Ne. Ne, rozhodně ne, lásko!“ ujišťovala jsem ji horlivě. „Jen jsem myslela, že bych ti ho přinesla, abys nemusela vstávat.“
„Vypadám, že nedokážu VSTÁT?“
A další.
„Ne. Kdepak, lásko. To jsem říct nechtěla, přísahám! Jen jsem... Ehm... Myslím, že si zase půjdu do ložnice číst, co ty na to?“
„To bude PERFEKTNÍ.“
„Ale kdybys snad chtěla nějakej odvodňovací bylinkovej čaj-“
„Chceš mi říct, že vypadám TLUSTÁ?!“
„A jejda.“
Provedla jsem bleskovou ústupovou akci směrem do ložnice. Ještě když jsem za sebou zabouchla dveře, přísahala bych, že slyším, jak moje mírně navztekaná nejdražší skřípe zuby.

Vydržela jsem v ložnici přesně jednu hodinu a dvanáct minut. Sice jsem se pokoušela věnovat knížce, kterou jsem rozečetla krátce před svou výpravou do lednice, ale nějak jsem se nemohla pohnout dál. Na vině byl nepochybně nedostatek soustředění. A trochu i výčitky svědomí.
Nakonec jsem si povzdychla, založila příslušnou stránku (za onu hodinu jsem jich zdolala krásných deset) a zvedla se z postele. Než jsem vůbec sáhla na kliku, několikrát jsem se zhluboka nadechla. Předstoupit před moji drahou polovičku během těch pěti dnů, kdy menstruuje (potažmo dvou dnů před), je vždycky poněkud riskantní podnik. A já musím přiznat, že jsem se do obývacího pokoje plížila s jistými nemalými obavami, způsobenými vědomím, že někde poblíž gauče se nejspíš ještě pořád nachází to jablko. Nebo aspoň ohryzek od něj.
Těžko se rozhodnout, čím bych byla zasažena méně ráda.
Stanula jsem na prahu. Má odvaha stačila přesně na to, abych si opatrně odkašlala.
Odpovědí mi bylo hrobové ticho od osoby sedící na gauči.
Odkašlala jsem si podruhé.
Odpověď zůstala stejná.
„Ehm... Lásko?“ zkusila jsem opatrně.
Ani se nepohnula. Jen seděla, rukama si objímala kolena a zírala přímo před sebe, někam na kuchyňskou linku.
Odhodlala jsem se udělat několik kroků směrem vpřed. Když jsem stanula u gauče, odkašlala jsem si potřetí.
Vzhlédla a zadívala se na mě pohledem kotěte, kterému někdo sebral zmuchlanou kuličku papíru.
„Jsem příšerná, co?“ zeptala se tiše.
Posadila jsem se na opěradlo, čelem k ní, chodidla položená na gauči.
„Teda, tobě se ty nálady dneska ale rychle mění.“
Natáhla ruku, zvedla tmavomodrý polštářek a značně nepřesvědčivou silou mě jím uhodila do kolene.
„Jsem příšerná,“ zamumlala, když polštářek zase odložila. „Strašná. Děsná. Nesnesitelná.“
„To ne ty, kotě. To tvoje hormony.“
„Svině hnusný.“
„Jo. Nebudeme je mít rády, co ty na to?“
Chytila mě za ruku a stáhla si mě na gauč, před sebe. (Málem jsem si během toho manévru vykloubila kotník, ale usoudila jsem, že bude bezpečnější jí to neříkat. V rozpoložení, v jakém byla, by nejspíš vzápětí s pláčem utekla.)
„Nedivila bych se, kdybys ode mě odešla,“ popotáhla.
„A proč bych to dělala?“ vytřeštila jsem oči.
„Aby sis našla holku, která se vždycky na čtvrt měsíce nezmění na emo verzi Hulka? Určitě takový jsou. Ty taková jsi. Kdybys mi neřekla, že to máš, ani to na tobě nepoznám. Teda, když zrovna nepořádáš nájezdy na lednici a necpeš se čokoládou.“
„Moje hormony jsou holt menší svině než tvoje hormony. Ale hej, taky mám vždycky potíže natáhnout kalhoty, nezapomínej.“
„Já svoje dneska ani neoblíkla,“ popotáhla. „Jsem tlustá a smutná a příšerně naštvaná a mám hroznou chuť na vegetariánskou pizzu a bolí mě prsa a to to mám dostat až ZÍTRA!“
„Hm...“
Prudce zvedla hlavu a v očích jí poměrně děsivě zablýsklo.
„Hm? Jediný, co mi na to řekneš, je HM?!“
„To byl jen zvuk přemýšlení!“ vyhrkla jsem spěšně.
„Přemýšlení, o čem?“ frkla. „O tom, jak nejlíp zase zdrhnout do ložnice?“
Můj instinkt mě nabádal, abych okamžitě vystřelila na nohy a utekla, ale podařilo se mi ovládnout.
„Ne. Přemýšlela jsem o tom,“ řekla jsem a odvážila se vzít její ruce do svých, a jen jsem doufala, že o ně vzápětí nepřijdu, „že by sis na sebe mohla vzít šaty, když kalhoty teda neoblíkneš, a místo toho, abysme dneska vařily, si můžeme vyrazit na tu pizzu. Možná to bude i bezpečnější. Nerada bych někomu vysvětlovala, proč pánev vyhozená z našeho okna zabila nevinnýho chodce.“
Pravý koutek jejích rtů mírně cukl směrem nahoru.
„Po pizze budu ještě tlustší.“
„Výborně. Aspoň budeš muset nosit sukně a šaty,“ zaculila jsem se. „Stejně jsi v nich mnohem víc sexy. Hele, a kdybys chtěla, můžeme po tom obědě jít třeba nakupovat. Nebo ještě na dobrý kafe a něco sladkýho. Nebo do kina. Nebo se jen tak projít. Co ty na to?“
„Uvidíme,“ kousla se do rtu. „Ještě není jistý, že vůbec dopnu ty šaty.“
„Ty, co ti byly nedávno volný, dopneš určitě.“
Úder polštářkem byl tentokrát ještě mnohem nepřesvědčivější.
„Jsi pitomá,“ zamumlala. „Miluju tě.“
„A já tebe, kotě. Jinak bych zůstala v ložnici a neriskovala, že na mě vylítneš jako... No, řekla jsi to sama. Jako Hulk.“
„To ještě pořád můžu,“ řekla, ale v jejím hlase naprosto chyběl ten správný výhrůžný tón. „Ach jo, vážně se se mnou chceš ukazovat venku? Mám obličej plnej pupínků.“
„Vážně? No jo,“ zamrkala jsem. „To ale naprosto mění situaci, v tom případě rozhodně nikam nemůžeme. Vlastně myslím, že bych tě měla zavřít do komory, dokud ti ta odporná věc nezmizí.“

Teď už svůj spodní ret div nežvýkala.
„Tak já... si asi půjdu zkusit ty šaty, co?“