Paradox

Hřejivá výzva: Úkol č. 12 - Příběh, v němž použiješ cestování časem

Tenhle úkol pro mě byl oříšek. Byl to dokonce takový oříšek, že jsem se nad ním zase na pěkných pár týdnů zasekla. Ať jsem se snažila jakkoliv, všechny nápady, co mi přicházely na mysl, vyznívaly jako fanfikce na Doctora Who. Zejména když jsem si řekla, co by se asi stalo, kdyby cestovatelkou v čase byla zrzavá žena. (Víte jak, "still not ginger".) Nakonec jsem vzdala pokusy napsat sci-fi, protože to prostě není moje oblast zájmu, a radši jsem se zaměřila na něco, co mi jde. Možná jde. Snad jde. Ale nebudu vám to vykecávat předčasně. Prostě se pusťte do čtení... =)

„Nejde to. Víš, že nejde.“
Pokrčil rameny a zadíval se na mě ubrečenýma očima.
„Ale kdyby to šlo. Kdyby existoval stroj času,“ řekl. „Vrátil by ses?“
„Nešlo by to nikdy. Nemůžeš překročit vlastní časovou osu a ovlivnit svoji minulost. To by byl paradox.“
„Teď,“ zašeptal a odvrátil pohled. „TEĎ budeš řešit nějaký blbý paradoxy?“
„Teď je stejně dobrá chvíle jako kdykoliv jindy.“
„Ne, to není. Ptám se tě-“
„Ptáš se mě, jestli bych vytvořil paradox. Ne, nevytvořil.“
„Ty jsi tak příšernej idiot,“ kousl se do rtu a po tvářích mu tekly další slzy.
„Já? Já nejsem ten, kdo to všechno poslal do háje,“ odvětil jsem klidně. „Fajn, tak jinak. Ptáš se mě tady, jestli bych naskočil na stroj času, abych napravil TVOJI chybu? Ne. Proč bych měl?“
„Protože já ti už řekl, že kdybych mohl, že kdyby to šlo, tak bych to udělal! Vrátil bych se a zabránil bych si v tom! A neodvažuj se ještě vyslovit slovo paradox. Je mi jedno, jestli by se zhroutil celej čas a prostor, nebo co by se stalo, prostě bych se něčím vzal po hlavě, jen abych to nemohl udělat!“
„Fajn. Ty jo. Já ne.“
„Jasně. Tak co bys udělal, kdyby se ti dostal do rukou stroj času?“
„To nevím. Možná bych přeskočil do příštího týdne,“ ušklíbl jsem se a popadl krabičku cigaret. „Do doby, kdy už budeš z tohohle bytu pryč. Nebo bych si zaletěl za Oscarem Wildem. Podle nálady.“
„Kreténe,“ zavrčel a zvedl se z gauče. „Ty zatracenej kreténe.“
„Možná jsem kretén. Ale aspoň jsem se nekurvil.“

„Víš, že existuje teorie, že vlastně paradox vytvořit nemůžeš, protože cokoliv, co jsi v minulosti udělal, jsi prostě už udělal a je to započítaný ve výsledku? Takže se můžeš vrátit do minulosti a něco udělat, protože se od začátku počítalo s tím, že to uděláš. Nebo tak něco.“
Zvedl jsem oči od knížky a povzdychl si.
„Hezkej pokus,“ konstatoval jsem. „Ale to by znamenalo, že už jsi odcestoval do minulosti a pokusil ses zabránit si v tom, aby ses vyspal s tím machýrkem, ale nezabránil sis v tom.“
„Zatraceně.“
„Ale vážně uceňuju, že ses vrhnul do výzkumu. Teda, že jsi aspoň požádal o pomoc tetu Wiki...“
Sklonil hlavu.
„Jo. Já vím. Promiň.“
A odešel z ložnice.

Opíral jsem se o rám dveří a sledoval, jak si můj (ex?)přítel balí kufry. Dobře, spíš jsem sledoval, jak stojí nad postelí a zírá do otevřeného a stále prázdného kufru ležícího na ní.
Pozoroval jsem ho už dobrých pět minut. Za tu dobu se ani jedinkrát nepohnul.
Popravdě jsem měl dojem, že si ani nevšiml, že tam jsem.
Což se mi potvrdilo, když jsem se odhodlal zhluboka nadechnout a promluvit.
„Víš, proč bych se nevrátil a nenapravil ten tvůj kiks?“
Vyjekl, trhl sebou a otočil se tak prudce, že ztratil rovnováhu a těžce dosedl, nebo spíš dopadl na zadek na matraci, těsně před kufr. Neobtěžoval se vstát, jen na mě nevěřícně zíral.
„C-co?“ zakoktal se.
„Víš, proč bych se nevrátil v čase?“ zopakoval jsem. „A není to kvůli paradoxům.“
Pokrčil rameny.
„Protože nechceš? Protože seš vlastně rád, že jsi měl důvod se mě zbavit? Protože chceš, abych si to vyžral? Protože i kdybych to vlastně neudělal, tak bys ty věděl, že jsem to udělal? Teda, věděl bys to, nebo ne? Jak to funguje?“
„Protože se nemůžeš prostě jen tak vracet časem a napravovat svoje chyby,“ vzdychl jsem. „Z chyb se máš poučit, ne je toužit vymazat. Teda, můžeš je toužit vymazat, dobře, ale co bys z toho měl, kdyby se ti to podařilo? Za nějakou dobu bys třeba šel a udělal to znova. I když by sis myslel, že je to poprvé, jasně. Kdežto když musíš s tou chybou žít...“
„O to ti jde? O to, abych se poučil?“ kousl se do rtu. „To je od tebe tak milý, že chceš, abych byl poučenej pro jinýho chlapa. Velice nesobecký.“
„Že jo?“ ušklíbl jsem se.
„Abys věděl, jsem poučenej už teď,“ zamumlal a zvedl ruku, aby si otřel tvář. Zase brečel. „Jsem idiot, ten největší idiot pod sluncem. Jestli si vůbec kdy najdu jinýho chlapa, protože já NECHCI jinýho chlapa, miluju tebe, ale třeba to přejde, když se neuvidíme, jasně, každopádně, jestli si najdu jinýho chlapa, ručím ti za to, že tentokrát se radši uchlastám k smrti, než abych se vyspal s někým jiným, a je jedno, že budeme třeba zrovna rozhádaný... Zatraceně, mně je to všechno líto. Mně je to všechno tak líto...“
Zavrtěl jsem hlavou a zavřel oči. Doufal jsem, že právě v tu chvíli neudělám chybu, kvůli které bych v budoucnu mohl chtít vrátit čas.
„Jsi vážně, VÁŽNĚ poučenej?“ zeptal jsem se.
„Absolutně.“
„Přísaháš?“
„Přísahám.“
Nadechl jsem se, otevřel oči a došel k posteli.
„Fajn,“ řekl jsem a zaklapl prázdný kufr.
„Co děláš?“ vytřeštil můj (zjevně ne ex)přítel oči, když jsem kufr zvedl.
„Vracím čas? Obrazně řečeno.“
„A-ale...“ vydechl. „Co paradox?“
„Vážně? V TUHLE chvíli budeš řešit paradoxy?“
„Kotě...“
„Ne. Neříkej mi kotě. Pořád mám vztek,“ zavrtěl jsem hlavou. „A potrvá dlouho, než to vyžehlíš. Zas TAK důkladně ten čas nejsem ochotnej vrátit.“
„Jasně. Jasně, chápu,“ kývl. „Samozřejmě, že budu dál spát v obýváku.“
Zvedl jsem oči v sloup a sklonil se k němu. Ještě pořád jsem měl jisté pochybnosti. Na druhou stranu... No, co by byl život bez chyb.
„Zase nebudeme přehánět. Kdybys bezdůvodně spal v obýváku, byl by to rozhodně paradox.“
Kratičce jsem ho políbil a odnesl kufr zpátky do komory.
Nevím proč, ale měl jsem pocit, že chybu nedělám.