Tak co, že jste mysleli, že rubrika s mojí oblíbenou hudbou už dáno leží zapomenutá a pohřbená? Nebo jste možná (dost pravděpodobně) už i stihli zapomenout, že kdy existovala? No, existovala, existuje... A tady je její pokračování. Protože si vážně potřebuju oddychnout od marných pokusů dát dohromady povídku na další úkol Hřejivé výzvy. Jo, fajn, nejsem schopná vymyslet příběh, kde bych použila cestování časem, bez toho, aby se z toho stala fanfikce na Doctora Who. Nebo bez toho, abych vytvořila paradox. Prostě to nejde. A protože mám vážně špatný pocit z toho, že to tu zanedbávám (a taky proto, že během těch pokusů zcela logicky něco poslouchám), rozhodla jsem se pro vás dát dohromady aspoň jeden hudební článek.
Dneska to bude o kapele, kterou jsem ještě nedávno zase tak moc nemusela, ale moje kamarádka je jí natolik posedlá, že si nechala její logo rovnou vytetovat. (A přívěšek, co jsem jí nechala vyrobit jen na koncerty, naprosto odmítá sundávat.) No, pak jsem se nechala přesvědčit, abych podnikla svou slavnou akci 'dva koncerty ve dvou dnech' (jeden den Praha, hned další den Zlín) a, no... Propadla jsem jim taky. Ne tolik, abych si nechala vytetovat jejich logo (tu výsadu u mě nemá asi žádná kapela), ale dost na to, abych je začala poměrně aktivně poslouchat. Dnešními hvězdami se proto stávají...
FREEDOM CALL.
Německá power metalová kapela (nebo taky happy metalová, protože jsou, no, ehm... HAPPY, v případě frontmana tak, že si někdy říkáte, jestli v zákulisí neschovává veselé houbičky), která funguje už od roku 1998. Za tu dobu prošla mnoha personálními změnami, tolika, že jediný zakládající člen, co ještě zůstal, je právě frontman a zpěvák (a taky kytarista, no) Chris Bay. Kapela má na svědomí osm alb a nějaký ten singl. Pokud snad chcete vědět víc, dočtete se to na Wikipedii, která je ovšem v české podobě poněkud neaktuální, takže doporučuji přepnout na tu anglickou... =D
A teď už přejdeme k mým oblíbeným songům, co vy na to? Tentokrát jsem jejich počet omezila na sedm.
Union of the Strong. Song, kterým momentálně otvírají koncerty. Rychlá, chytlavá písnička, která se sice stoprocentně nehodí na to 'jump and carry on', ale komu by to vadilo, ne? =D
Tears of Taragon. (Neplést s Tears of Babylon, případně Knights of Taragon. Ano, je v tom bordel.) Pomalá, s nádechem epičnosti a nádherným refrénem. Co víc mám říkat? Poslechnout, okamžitě!
Power and Glory. 'O-oh the time has come for power and glory, and tonight... for a happy metal party!' A tak dál až do zblbnutí. Jako bonus video z Mastru 2012. (V roce 2014 na ně bylo lidí ještě o něco víc. Ale už tohle je docela jízda, ne?) Mimochodem, to tričko, co má Chris na sobě, měl i v Praze. A i ve Zlíně. Na břiše má slušnou díru. Ale podle letošních prvních fotek z koncertů ho ještě pořád nevyhodil...
Turn Back Time. A teď pro změnu zase zvolníme. Tahle písnička je pomalá, romantická, úžasná. Možná bych ji mohla využít jako inspiraci pro tu zatracenou povídku. Vida, to je nápad... =D (Ehm, až teď mi došlo, že to na obale vypadá skoro jako socha anděla. Hups...)
Thunder God. Protože je těžké vybírat nejoblíbenější songy, když jich máte v oblibě menší armádu, vybrala jsem tenhle víceméně náhodně z těch svižnějších. No dobře, ne zas tak stoprocentně náhodně, prostě neodolám tomu, abych si pustila cokoliv, co má v názvu boha hromu. Jo, a taky si ji docela často jen tak mimochodem zpívám... =D
Merlin Requiem. K téhle písničce nemám, co bych řekla. Miluju ji, nevím proč. Prostě se mi dostala pod kůži. Má ještě druhou část (Merlin Legend of the Past), ale já zbožňuju tuhle pomalou. Je prostě... krásná. Nemyslíte?
Tears of Babylon. (To je ta, co si ji nemáte plést s Tears of Taragon, yep.) Jedna z nejlepších písniček na závěr. Dokonalá naživo. Ideální na to, aby si člověk pořádně zaskákal. Však se jen podívejte na video. A neříkejte, že to s vámi nic nedělá... =D
Žádné komentáře:
Okomentovat