Už zase začínáš?

Hřejivá výzva: Úkol č. 10 - Napiš o místě, které chceš navštívit

Asi o mně víte, že tohle je přesně ten typ úkolu, co já vůbec nemusím. Napište o místě, napište o zvířátku, napište o oblíbeném alkoholu... To není nic pro mě. Takže přiznávám, že jsem si tenhle úkol přebrala tak nějak po svém a poněkud si ho přizpůsobila. Takže, no... Ano, udělala jsem z něj rozhovor s Múzou na téma 'Napiš o místě, které chceš navštívit'. Snad se na mě nebudete moc zlobit... =D

„Ale ne. Už zase začínáš?“
„Co jsem provedla? Jen jsem řekla, že už se těším na červenec a na-“
„No právě.“
„Ale co je na tom-“
„Už zase začínáš!“
„Tak jinak. S čím přesně zase začínám, Múzáčku můj nejdražší?“
„S těšením se!“
„Tohle je jak u blbejch na dvorečku...“
„Tím mi něco naznačuješ?“
„Někomu s tak inteligentním obličejem? To bych si nedovolila.“
„Co je špatnýho na mým obličeji?“
„Nic. Všechno v pořádku. No, možná ty fousy jsi trochu netrefil. Ve skutečnosti je Tony má trošku-“
„Co jsme si říkali o kritizování mejch podob?!“
„Já myslela, že to se vztahovalo na špatně uvázaný motýlky.“
„To se vztahuje na všechno!“
„Mimochodem, víš, že ti problikává reaktor?“
„Ty mě chceš naštvat, viď?“
„Myslím, že tě štvu už dávno. I když si pořád nejsem jistá čím.“
„Ehm, počkej. Určitě máš něco psát a nepíšeš. A místo toho tu diskutuješ se mnou. Jako obvykle!“
„To je fakt. Jenže je to tím, že mám psát o místě, co chci navštívit, a když jsem chtěla začít psát, tak jsem se na vteřinku zasnila, pak jsem řekla, že se už těším na červenec a-“
„Už zase začínáš?!“
„A ty ses začal rozčilovat.“
„Protože máš psát. Ne těšit se. Těšení se zdržuje od psaní.“
„Ale jak mám psát o místě, co chci navštívit, bez toho, abych na to místo myslela a tudíž se těšila?“
„Máš psát o místě, co chceš navštívit, ne o místě, kde seš rok co rok! To se nepočítá!“
„Ale jo, počítá. Je to moje oblíbený místo k navštěvování. Takže ho chci navštívit. Co na tom, že... zase. Není tam explicitně stanoveno, že to nemůže bejt ZASE navštívit.“
„Co jsme si říkali o výrazech jako EXPLICITNĚ?“
„Pardon.“
„Fajn. Jak je libo. Piš o místě, co chceš zase navštívit.“
„Ale... Co o něm mám napsat? Víš, že jsem alergická na tyhle školní slohovky.“
„Mám se zase proměnit ve Dvanáctku? Tohohle obličeje se totiž asi dostatečně nebojíš.“
„Když mě to nebaví. Malebná krajina, kopečky, potok, nádraží, dřevosklad, cesta na náměstí, náměstí, zámek, kde jsem ani po těch letech ještě nebyla...“
„Areál likérky...“
„Jo. areál likérky. Kde jsem byla pro změnu stokrát. Tak mi řekni, co si mám vycucat z prstu.“
„Poetický popis?“
„To jsme zase u těch školních slohů. A ty si říkáš Múza?“
„Máš si vymyslet lepší téma. Se kterým se dá líp pracovat. Musíš prostě... Správným způsobem vyjádřit svou lásku k tomu místu!“
„Musím? Všichni vědí, že to tam miluju. Jinak bych tam nejezdila rok co rok.“
„Vidíš, a já bych myslel, že tam snad jezdíš kvůli hudbě.“
„Samozřejmě, že tam jezdím kvůli hudbě. Ale nikam bych kvůli ní nejezdila tak ráda. Jen tady je tak úžasná atmosféra. Cejtím se tam prostě dobře.“
„Tak to převeď na papír.“
„Ehm...“
„Nech mě hádat. Školní slohovka?“
„Mhm.“
„Tak se na to vybodnem?“
„A omezíme se na to, že každý má někde svoje Vizovice?“
„Jo. A ty tvoje jsou čirou shodou okolností...“
„Ve Vizovicích.“
„Tomu říkám náhoda.“
„Ach jo. Já se tam vážně už tak strašně těším.“
„Dejte mi někdo panáka slivovice. Na tohle nemám nervy...“

P.S. Každý má někde svoje Vizovice... =)