úterý 17. února 2015

Jen kytka

Hřejivá výzva: Úkol č. 19 - Kousek historie (libovolný útvar)

Tak jo, já vím, že už vám ty věčný úkoly z výzvy asi celkem lezou na nervy, a hluboce se vám za to omlouvám. Ale když pomineme to, že jsem se poněkud paličatě rozhodla, že tu výzvu dokončím včas, i kdyby mě to snad mělo stát život/příčetnost/klávesnici (no dobře, poslední položku mě to moje psaní už stálo, ale to je vedlejší), tak je tu pořád fakt, že jsem vlastně docela slušně inspirovaná, takže... No, prostě to se mnou ještě chvíli přežijte. Už to dlouho nepotrvá. Jen tak, ehm... Další měsíc. (Hups.)
Takže, tohle je zase jedna docela krátká povídka, tentokrát pro ty, co mají v oblibě lesbickou tématiku. I když si uvědomuju, že vás moc není, dobře. Ale mě to prostě lákalo napsat takhle...


„Co si myslíš, že děláš?“
Stála ve dveřích a ruce měla založené v bok. Pohled, který na mě upírala, naznačoval, že kdyby bylo možné vykuchat mě kávovou lžičkou (protože právě ta jí ze záhadných důvodů trčela z kapsy), moje vnitřnosti by se už dávno nacházely v úhledných hromádkách na podlaze.
„No... Uklízím?“ odkašlala jsem si opatrně. Zdálo se to jako nejstrategičtější odpověď. „Na tom jsme se dohodly, ne?“
„A co si myslíš, že držíš v ruce?“
„Ehm,“ konstatovala jsem věcně a zadívala se dolů. „Nějakou uschlou kytku? Růži, pokud to chceš přesně.“
„Proč držíš v ruce moji suchou růži?“
Uznávám, že v tu chvíli jsem udělala menší strategickou chybu.
„Abych ji vyhodila?“
Vytřeštila oči a čelist jí poklesla. Byl to výraz fanouška, kterému řeknete, že jeho milovaný seriál už nebude pokračovat.
„Zopakuj to,“ řekla, když se o pár vteřin později vzpamatovala. „Nebo ne, neopakuj to. PROČ chceš vyhodit moji růži?“
„Odpověď bych si asi měla pořádně rozmyslet, co?“ kousla jsem se do rtu.
„Přijde na to, jak moc si vážíš svýho života.“
Začínala jsem si říkat, jestli VÁŽNĚ není možné někoho vykuchat kávovou lžičkou. Protože ona v tu chvíli vypadala, jako by mi s ní byla schopná i useknout hlavu.
„No, tak poslyš,“ odkašlala jsem si. „Stěhuju se sem, vzpomínáš? Nabídla jsi mi to a já to přijala. A dneska uklízíme, abych se vůbec měla KAM nastěhovat.“
„Mluvit se mnou jako s idiotem ti nepomůže.“
„Nemluvím s tebou jako s idiotem! Jen se ubezpečuju, že si pamatuješ fakta.“
„Pamatuju si fakta. Pamatuju si i to, že jsem tě poslala, abys vyklidila skříňku. Ale ROZHODNĚ si nevzpomínám, že bych ti snad říkala, ať jdeš a vyhodíš moji suchou růži.“
„Promiň, já si jen říkala...“ Teď už jsem si spodní ret přímo ožužlávala. „Jen jsem si říkala, že se tu jen tak válí, tak sem prostě asi... zapadla, nebo tak něco. Koneckonců, je to jen kytka.“
„Tohle? Tohle není jen KYTKA,“ zamračila se. „Tohle je přece kousek historie!“
„Prosím?“ zamrkala jsem. „Jak přesně je to... Co, je to snad růže z první republiky, která se u vás dědí po generace?“
„Bože, ještě jednou, proč že s tebou jsem?“ vzdychla a udělala pár kroků do místnosti. Ta lžička se náhle zdála ještě mnohem nebezpečnější. „Jsi fakt nemožná, víš to? Ne, není to růže z první republiky.“
„V tom případě nechápu-“
„Je to růže, kterou jsi mi dala na našem prvním rande, Sherlocku,“ ušklíbla se. „Kdyby ses podívala pořádně, v tý skříňce je toho víc. Ten prstýnek, co jsi tehdy prostě musela vytočit z automatu určenýho PRO DĚTI, jen abys mi ho mohla dát, plyšák z pouti, na kterou jsi mě vytáhla na druhý rande, leták z tý výstavy, na který jsi mě zatáhla na záchody a... No, chápeš.“
Nejistě jsem se otočila ke skříňce a olízla si už poměrně bolavý ret.
„Prostě... blbosti z našeho vztahu.“
„KOUSKY HISTORIE.“
„Jasně, jasně,“ mávla jsem rukou. „Je to sladký, ale víš, že já na tohle nejsem. Když je to pro tebe ale tak důležitý, proč jsi mě poslala tuhle skříňku vyklidit?“
„Neposlala.“
„Prosím?“ zamrkala jsem. „No, a je to tady. Já říkala, že z opiovejch vonnejch tyčinek zaručeně budu mít halucinace.“
„Nemáš halucinace. Jenže jsem tě neposlala vyklidit tuhle.“
„Tak kterou? Vždyť jsi říkala-“
„Říkala jsem tu VPRAVO,“ ušklíbla se a ukázala na skříňku těsně vedle té, jejíž dveře byly otevřené. „Ale díky za potvrzení mojí teorie o tom, proč jsi řidičák udělala až na třetí pokus, lásko.“
„Sakra. Ehm... Pardon?“
„V pořádku. Přišla jsem včas,“ mrkla. „Ale teď, jestli mě omluvíš, se vracím k úklidu kuchyně. Jo, a mimochodem, otvírej tu skříňku opatrně. Je plná všemožnejch starejch papírů, návodů a podobnejch pitomin. Buď tak hodná a najdi ty, co se nám ještě můžou hodit. Ty seš ten technickej typ. Zbytek kdyžtak dáme do sběru.“
O několik okamžiků později mi, opatrnost neopatrnost, nohy zasypala malá papírová lavina. Povzdychla jsem si.
„Víš, kdybych tě nemilovala,“ křikla jsem směrem ke kuchyni, „řekla bych, že spolu v jednom bytě nemáme šanci přežít ani tejden.“
„Ach, čumáčku, to jsou PŘESNĚ moje pocity!“ odpověděla. „Ale protože mě miluješ, a já miluju tebe, řekla bych, že při troše štěstí to vydržíme i dva.“
Sklonila jsem hlavu k hromadě. Na jejím vrcholu momentálně ležel účet, očividně vystavený před nějakými šesti lety.
„No,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Možná spíš tejden a půl...“

8 komentářů:

  1. Nemysli si, že nás moc není, já tyhle povídky miluju, zbožňuju, no prostě žeru. Dneska jsem je skoro všechny přečetla. Tvoje L povídky jsou nejlepší na netu a určitě dej někdy nějakou další. BTW koupím si tvojí knihu, jsi úžasná! :D :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, děkuju moc, takovou reakci jsem snad ani nečekala. =D Dobře, dobře, já zas něco s lesbickou tématikou vymyslím... =)

      Vymazat
  2. Arvari, tvé povídky s lesbickou tématikou se u mě skoro (vážně SKORO) vyrovnávají s Páťou a Lukym! ˇ^ˇ :D Tím jsem chtěla říct, že jsou boží. Tuhle nevyjímaje. :3 ^-^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. =) Jsem ráda, že je přece jen má někdo rád... =D

      Vymazat
  3. Vůbec nelezou na nervy, spíš naopak, piš a piš a plň výzvy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Píšu, plním... Ale zatím se zdá, že většinu lidí to dost štve. =D

      Vymazat
  4. Tohle se mi vážně líbilo :3
    Dokážeš tvořit vážně skvělý dialogy, Arvari.

    G.

    OdpovědětVymazat