5 – Romantika

Taky máte někdy pocit, že tenhle příběh hrozně rychle utíká? Přijde mi, jako by to bylo včera, co jsem publikovala úplně první kapitolu těhle dvou a napjatě čekala, jestli se to vůbec chytí. Chytilo. Pokud bych měla věřit počtu hlasů v anketě, čte vás to kolem padesátky. Wow.

To nic, nevšímejte si mě. Když mě bolí hlava, jsem někdy sentimentální.

Měla bych vám asi sdělit, že jako příští téma jste si odhlasovali Pláč. A abych se přiznala, zase mi docela hezky nahráváte. Je od vás vážně moc milý, že mi svým hlasováním umožňujete plynule procházet příběhem...

Samozřejmě nezapomeňte v anketě hlasovat o námět přespříštího (neboli už sedmého) dílu. Zase jednou mě vážně zajímá, co z tohohle vyleze, víte?

Tak jo, to je asi všechno, co jsem vám chtěla říct. Užijte si Romantiku. Jen doufám, že nedoufáte, že se bude odehrávat mezi našimi hlavními hrdiny...

„Patriku, v kolik že jsi to říkal, že... Probůh, co se to tu děje?“
„Co jsi říkal? Neslyším tě!“
„Jestli to nebude tím, že jsi zalezlej u sebe.“
„Co?!“
„Proboha, nemůžeš aspoň pootevřít dveře, když s tebou mluvím?“
„Nemůžu. Převlíkám se!“
„No a? Patriku, já většinu tvýho těla už v minulosti viděl. A co jsem neviděl, to jsem viděl minulej tejden díky těm těsnejm legínám!“
„Ale to neznamená, že ti to musím znova a znova ukazovat, že ne?“
„Najednou mě přes ty dveře slyšíš?“
„Stojím těsně u nich. Nech mě hádat, ty stojíš na druhý straně, co?“
„No... Ano.“
„Fajn. Tak na co ses ptal?“
„Probůh, co se to tu děje? Abych se doslovně citoval.“
„Co by se mělo dít?“
„No, na našem stole jsou naaranžovaný okvětní lístky růží, svíčky, červený prostírání a ubrousky, svíčky jsou na konferenčním stolku, u televize...“
„Tomu se, Lukášku, říká ROMANTIKA. Je mi naprosto jasný, že to neznáš.“
„Chmpf.“
„Teď sis posměšně odfrknul, co?“
„To jsi přece neměl šanci slyšet!“
„Já slyším všechno.“
„Ale jen tehdy, když vážně chceš. Hele, a proč tu chystáš romantickou večeři? Myslel jsem, že si jen přijde zašoustat... ten, co je na legínky.“
„'Ten, co je na legínky' má jméno, abys věděl.“
„No, to předpokládám. Jen ses mi ho zatím neobtěžoval sdělit.“
„Protože s detailama ze svýho milostnýho života se svěřuju jen PŘÁTELŮM. Tobě jsem řekl jen to, co bylo nezbytně nutný, abys vyklidil byt.“
„Jo, a na to jsem se chtěl zeptat původně. Kdy jsi to říkal, že přijde?“
„V sedm. Mimochodem, kolik je?“
„Půl sedmý.“
„Do prdele!“
„No to snad až potom, ne?“
„Mlč, ty idiote! Půl sedmý? Tak tohle teda nestíhám!“
„Co nestíháš? Máš přece všechno nachystaný. Teda kromě večeře...“
„Večeři mám objednanou v restauraci, samozřejmě. Ale musim pro ni dojít a... Kurva! Proč se vlastně převlíkám, když ještě půjdu ven?!“
„Otázkou spíš je... Do čeho se to převlíkáš, že v tom NEMŮŽEŠ jít ven?“
„To tebe nemusí zajímat, Lukášku.“
„Mám pocit, že počkám, dokud z toho pokoje nevylezeš.“
„!!!“
„Jestli tolik nechceš, abych to viděl, musí to bejt fakt něco.“
„JE to fakt něco. Ale uvidíš to jen přes moji mrtvolu! Stačil mi ten tvůj výraz minulej tejden.“
„Zase lesklý legíny? Hm, to mi nějak nesedí k tý romantice tady.“
„Ne, nejsou to lesklý legíny.“
„Tak co, proboha? Máš triko s hlubokým výstřihem, ač do něj nemáš co dát?“
„No, to taky.“
„Prosím?“
„Nic jsem neřekl! Nic jsi NESLYŠEL, jasno?!“
„Patriku, ten tvůj chlap začíná bejt trochu divnej.“
„Ale prosím tebe. Není to první gay, kterýmu se na mně líbí ženský oblečení.“
„Ženský... Patriku?“
„Nech toho! Mlč a NEPŘEMÝŠLEJ!“
„Že ty máš na sobě sukni, co?“
„To rozhodně popírám!“
„Nejen tvůj chlap, ale i TY začínáš bejt divnej.“
„Tak abys věděl, já taky nejsem první gay, kterej si oblíknul něco ženskýho. Proboha, to jen ty jsi tak příšerně nudnej, že nikdy-“
„Hele, co bys řekl na to, kdybych měl pro tebe návrh?“
„Poslouchám.“
„Ty vyjdeš ven z pokoje a ukážeš se mi v sukni, protože tohle prostě MUSÍM vidět.“
„Ani OMYLEM!“
„Nech mě laskavě domluvit, kotě. Za to, že se mi ukážeš, ti dojdu do restaurace vyzvednout tu večeři.“
„...“
„Patri?“
„Přemýšlím!“
„Je to časově omezená nabídka.“
„A kdy vyprší?“
„Asi tak během minuty.“
„Ty jsi tak příšernej VYDĚRAČ, Lukáši!“
„Tik tak, tik tak...“
„Slib mi, že se nebudeš smát.“
„To bohužel nemůžu. Jestli máš na sobě upnutou latexovou minisukýnku, tak přísahám, že-“
„Ne, nic latexovýho.“
„Ale krátká je, co?“
„Řekněme, že není z nejdelších.“
„Patriku, řekni, že nejsi za rozvernou školačku v nadejchaný tylový sukýnce a na vysokejch jehlách.“
„Ehm...“
„PATRIKU?!“
„Asi do tý restaurace zavolám, jestli mi to jídlo nepřivezou.“
„Ne, to mi nemůžeš udělat. Tohle MUSÍM vidět!“
„To teda nemusíš! A vůbec, čeho si myslíš, že dosáhneš, když budeš hodnej a pudeš mi pro večeři? Doufáš snad, že-“
„Hele, tuhle diskusi vedeme pokaždý, když bez keců meju nádobí, vyperu prádlo, otřu ti prach z notebooku nebo ti podám kafe. Nechci dosáhnout ničeho. Jen mě FAKT zajímá, jak vypadáš v sukni. Tak se nenech prosit.“
„Ach, bože, proč tohle dělám?“
„Abych ti došel pro tu večeři a ty ses zatím mohl nalíčit, upravit si vlasy nebo udělat cokoliv dalšího, co ještě potřebuješ, abys mohl s tím divným chlapem strávit dokonalej romantickej večer. Mimochodem, upřímně doufám, že minimálně ten top máš růžovej, aby to byla ta správná romantika!“
„!!!“
„Takže je.“
„Já odsud fakt nevylezu. Ani se nehnu. Ty se budeš smát!“
„Přísahám, Patri, že nebudu.“
„A přísaháš taky, že tohle není jen trik, jak mě vytáhnout z pokoje? Vážně pak PŮJDEŠ pro tu večeři, ano?“
„Myslíš, že jsem lhář?“
„Upřímně?“
„No jo, Vítek, je mi to jasný. Ale přísahám, že do tý restaurace dojdu.“
„Fajn. Tak... Bejt tebou, udělám krok zpátky. Protože já otvírám.“
„Varuješ mě? Čekal bych, že prostě otevřeš a budeš celej šťastnej, až mě ty dveře praští do obličeje.“
„Sakra, to mě vůbec nenapadlo. Postav se zpátky!“
„Ani mě nehne.“
„No, tak nic. Takže... Ehm, tak.“
„!!!“
„Co tak koukáš?“
„J... j... jak?“
„Jako bys potřeboval, aby ti někdo podal papírovej kapesníček.“
„Netvař se, že se ti NELÍBÍ mít na chlapy takovej efekt.“
„Samozřejmě, že líbí. Je to můj cíl.“
„...“
„Hele, nechtěl bys radši jít do tý restaurace? Já se musím ještě nalíčit!“
„A-ano, madam. Teda, pane. Už jdu. Už... A kde že sis to jídlo vlastně objednal?“