Bezejmenný ex

Ehm... Já už se sem skoro i bojím něco psát, věříte? Je mi dost trapně, že na tenhle blog tak nehorázným způsobem kašlu, ale prostě nějak nemám moc času, a když je čas, tak pro změnu není nálada nebo inspirace... Zkrátka je to všechno na pytel. Ale abyste neřekli, že to tu zase tak zanedbávám (nebo spíš abych to zanedbávání zamaskovala), donutila jsem se přece jen dát dohromady nějakou tu povídku. Malé postrčení od Múzy taky nepochybně pomohlo. Takže, no, tady to máte, a já upřímně doufám, že se vám to bude aspoň trochu zamlouvat... :D

„Ten rozchod byl to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

Kývl jsem a nasál kouř ze své cigarety.

„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem. „Jen tě táhnul k zemi.“

„Přesně tak!“ vyhrkl, až zbytečně moc rychle, a otočil do sebe dalšího panáka vodky. „Podívej se na mě, už jsou to dva týdny, a já jsem ablosutně v pohodě.“

„Promiň, řekl jsi právě 'ablosutně'?“

„Absotulně.“

„Teď jsi to moc nevylepšil.“

„Dva týdny bez něj, a mně je líp, než mi kdy bylo!“

„Já netvrdím, že není.“

„Pch, pět let vztahu. K čertu s tím.“

„Kam taky jinam.“

Sledoval jsem, jak si nalévá dalšího panáka, pěkně až po okraj.

„K čertu s ním. Už ani nevím, jak se jmenoval.“

„Tvůj bezejmenný přítel, s nímž jsi byl jen pět let.“

„Mmmmm...hm.“

Zamáčkl jsem nedopalek cigarety o dno popelníku a natáhl se pro lahev.

„No, je dobře, že se ti tak daří,“ řekl jsem.

„Daří,“ pokýval. „Mám víc času na práci, mám víc času na kamarády...“

„Nepochybně i víc času na masturbaci,“ ušklíbl jsem se.

„Přésně.“

„Určitě bys měl i víc času na sex, jen kdybys ho měl s kým provozovat.“

„Nabízíš se?“ zaculil se.

„Proboha, ne! Vždyť tě znám od doby, co jsi ve školce kradl holkám panenky, to by bylo zvrácený!“

„Nikdy jsem nikomu panenky nekradl. Já si hrál s autíčkama,“ zabručel.

„Leda ve snu. Živě si vzpomínám, že tvoje oblíbená byla ta brunetka s copánkama.“

„Pleteš si mě s nějakou jinou buznou, se kterou jsi chodil do školky.“

„Nemyslím,“ zavrtěl jsem hlavou. „A upřímně pochybuju, že se v jedný školce sešly hned tři budoucí buzny.“

„Chmpf,“ odtušil. „Kde jsme to byli?“

„U tvýho bezejmennýho ex, kterej podle všeho nikdy ani neexistoval.“

„Jo u toho,“ frkl a zmateně se rozhlédl. Lahev jsem ještě pořád držel já. „Hej! To bylo moje!“

„No, vlastně to bylo moje, když už musíš jít do detailů. Tohle je můj byt, takže i můj alkohol. Ty tady jen přechodně bydlíš.“

„Kam se podělo co je moje, je i tvoje?“

„To nevím, protože nic takovýho jsem ti nikdy neřekl.“

„Neřekl? Ani když jsem se přistěhoval?“

„Myslím, že to jsem ti především řekl, že jestli mi budeš krást sprcháč, vodu po holení nebo parfém, tak tě uškrtím, drahý kafe si brát můžeš, ale jestli mi vypiješ všechno, tak tě uškrtím, a pokud vypiješ alkohol, tak koupíš novou flašku, nebo-“

„Nebo mě uškrtíš?“ zamračil se.

„To bude ono.“

„Koupím novou flašku.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Už máš dost.“

„Blbost. Ještě snesu hodně.“

„Myslím, že by ses spíš měl zamyslet nad tím, proč že to vlastně chceš tolik pít.“

„No přece aby se mi ještě líp zapomínalo na toho bastarda.“

„Myslíš toho, co si už ani nepamatuješ jeho jméno?“

„Přesně. Toho, co mi absonultě nechybí.“

„Vidím,“ vzdychl jsem. „Žádnej chlast. Jdi spát.“

„Ale já nechci!“ zaskučel. „Prosím, ještě jednoho panáka...“

„Ne.“

„Ještě dva panáky.“

„Ani omylem.“

„Dva panáky a půjdu spát, přísámbůh!“

„Copak ty ráno nevstáváš do práce?“

„Teroticky.“

„V tom případě,“ řekl jsem a nekompromisně dotáhl víčko na lahvi, „Už ani půl panáka.“

„A když přiznám, že mi možná trošku, maličko, ale úplně nepatrně, samozřejmě... chybí?“

„No ne, vážně? To je ale šok.“

Nasadil zcela dokonalý výraz nakopnutého psa a natáhl ruku s panákovkou.

„Prosím?“ popotáhl.

„Až budeš mít kocovinu,“ vzdychl jsem, „nestěžuj si.“

Když jsem ráno přišel do obývacího pokoje, ležel na zemi a v ruce svíral z větší části prázdnou lahev vodky. Bylo to jako scéna z amerického filmu. Tak se v nich alkoholici obvykle probouzí, no ne?

Jistě, on nebyl alkoholik. Ale byl na nejlepší cestě se jím stát.

Vykroutil jsem mu z prstů lahev a šťouchl do něj.

„Vstávat a cvičit,“ řekl jsem.

„Chmpf,“ opáčil.

„I když jak na tebe koukám, budeš pravděpodobně cvičit leda tak běh do koupelny, co?“

„Bože. Moje hlava...“

„Je libo kýbl?“ ušklíbl jsem se. „Víš, aby ses nemusel tak namáhat.“

„To by bylo skvělý, děkuju...“

„Nic takovýho. Koukej vstávat, za půl hodiny odcházíš do práce.“

„Ne. Ne, já nikam nejdu. Zavolám, že mám střevní chřipku.“

„Omyl, máš kocovinu.“

„To ale šéfová neví,“ zamumlal a zabořil obličej do mého oblíbeného koberce s vysokým vlasem. „Ne. Nikam nejdu, ani se odsud nehnu. Dneska by mě poslali za ajťákama, a my v práci máme jen jednoho ajťáka, kterej je schopnej správně pochopit instrukce, mýho ajťáka, a já nechci vidět svýho ajťáka, protože můj ajťák není můj ajťák, ale je to prostě ajťák, a za chvíli bude ajťák někoho jinýho, protože kterej kluk by nestál o hezkýho ajťáka...“

„Ale jinak ti ani trochu nechybí a prakticky už ani nevíš, že existoval.“

„Ty moc dobře víš, že ho pořád miluju, ty zkurvenej zmetku.“

„Já jo, ale netušil jsem, že to víš ty.“

„Co mám dělat, když ho chci zpátky?“

„Spíš ti řeknu, co nemáš dělat. Nemáš tak hrozně chlastat. Nesebral jsem ti tu flašku náhodou včera?“

„No jo, ale když ji pak dáš do špajzu, tak se nediv, že si ji najdu, když nemůžu usnout.“

„Hm. S tím ti očividně pomohla, pravda.“

„To pomohla. Dokonale. A nemusím díky ní do práce.“

„Nenapadlo tě, že když ho chceš zpátky, bylo by lepší tam naopak jít, jít za ním a říct mu to?“ pozvedl jsem obočí.

„Sakra. Tohle jsem nedomyslel...“

„A to počkej, až ti začne bejt vážně blbě, to ti teprve dojde, jak moc jsi to nedomyslel.“

„Sakra,“ zamumlal a pokusil se posadit. „Sakra, sakra, sakra. Musím do práce!“

„Víš vůbec, jak to z tebe táhne? A pochybuju, že se tam... Jo. Že se tam vůbec dostaneš,“ dokončil jsem, když bleskově vyskočil na nohy a vyrazil do koupelny. „Jako bych to neříkal.“

Naštěstí se mi ho nakonec podařilo přesvědčit, aby zůstal doma. Tedy, ne naštěstí pro mě nebo pro něj, spíš pro toho chudáka, co by musel uklízet v tom autobuse, a taky pro chudáky spolucestující, přirozeně.

Popravdě řečeno, měl jsem trochu výčitky svědomí, že ho tam nechávám samotného v takovém stavu, ale na druhou stranu, mohl si za to sám. Nebyla to moje vina, že se za dva týdny nedokázal vyrovnat s rozchodem ani natolik, aby při pomyšlení na svého bývalého drahouška dokázal zůstat střízlivý. Ne, že bych se mu divil, pět let je pět let, a mezi těmi dvěma to byla velká láska, ale... Ale.

Nejhorší bylo, že jsem věděl, že ho nechávám samotného až do večera. Ten den jsem měl vážně hodně práce a hodně cestování.

Bylo už po sedmé, když jsem otevíral dveře bytu, s obavami, jak to tam asi vypadá.

Odpověď? Prázdně.

V první chvíli jsem si myslel, že můj oblíbený alkoholik v zácviku jen spí, ale vcelku rychle se ukázalo, že pokud spí, tak to rozhodně dělá někde jinde. V bytě nebyl. A ani jeho bunda a boty. A jeho zubní kartáček.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a rychle našel jeho kontakt. Jenže i když jsem to zkusil minimálně třikrát, vždycky jsem se dočkal jen oznámení, že volaný neodpovídá a mám zavolat později. Vzdychl jsem a vzdal se.

Ať byl kdekoli, v ohrožení života nejspíš nebyl. Minimálně ho rozhodně neunesli. Únosci vám většinou zubní kartáček vážně nepřibalí...

Telefon mi zazvonil zhruba o hodinu později. Jméno volajícího na displeji mě ani v nejmenším nepřekvapilo.

„Poslouchám,“ řekl jsem, když jsem hovor přijal.

„Ehm... Ahojky, můj nejdražší.“

„Kdepak je můj spolubydlící, hm?“

„No, ono je to trošku komplikovanější.“

„Zjednoduš to.“

„Řekněme... Řekněme, že když váš expřítel očekává, že dorazíte do práce jako obvykle, a vy nejen nedorazíte, ale on pak ještě navíc zjistí, že, ehm, že jste volali, že je vám hrozně špatně, a když on tak nějak doufal, že až přijdete, budete si moct vyříkat, co jste si už měli vyříkat dva týdny zpátky, a kdybyste to udělali, tak si ušetříte spoustu problémů-“

„Jestli jsi teď strávil pár hodin tím, že jsi u sebe doma souložil se svým ajťákem, tak to řekni rovnou.“

„Strávil jsem teď pár hodin tím, že jsem u sebe doma souložil se svým ajťákem.“

„No vidíš, jak to jde.“

„To znamená, že... No, že dneska u tebe přespávat nebudu, aby bylo jasno.“

„To mi i tak nějak došlo, věřil bys tomu?“

„Ehm...“

„Řekni mu, že ho pozdravuju. A tobě gratuluju.“

„Nezlobíš se, viď, že ne?“

„Samozřejmě, že ne, drahoušku. Ale ještě pořád mi dlužíš flašku vodky.“

„Laskavě přede mnou nemluv o vodce. Je mi zle ještě teď.“

„No, ale vyplatilo se ti to, ne?“ ušklíbl jsem se.

„Ach, ano. Ale rozhodně to není strategie, kterou bych chtěl ještě někdy používat...“

Jen co jsem ukončil hovor, našel jsem v telefonu jiný kontakt. Tentokrát byl hovor přijat prakticky okamžitě.

„Krize zažehnána,“ oznámil jsem. „Můžeme přestat být ohleduplně diskrétní.“

„Výborně,“ odvětil mi mužský hlas. „Jsem tam maximálně za půl hodiny. A budu chtít skleničku vína.“

„Ach. Plánuješ zůstat přes noc?“ zaculil jsem se.

„Přestaň se tak blbě ptát, a radši zkontroluj zásoby lubrikantu.“

„Provedu, pane,“ zasalutoval jsem.

„Maximálně půl hodiny,“ zopakoval a ukončil hovor.

S širokým úsměvem na rtech jsem položil telefon na konferenční stolek a zvedl se z gauče.

Půl hodiny. Akorát tak dost času na sprchu.