Literární deníček (12. 8. - 18. 8. 2013)

Zatraceně, ono je zase pondělí, co? Ehm, jo. No, abych se přiznala, dneska jsem kapku zapomněla na to, že bych vlastně měla dávat dohromady Literární deníček. To víte, zápis do školy, bolí mě hlava a tak vůbec... Ale vzpomněla jsem si, takže o zápisek o tom, co jsem za minulý týden naťukala, nepřijdete. I když, možná byste radši přišli. Ano, už zase trhám rekordy. Tak trochu... víc. Ehm. Jo, a abych nezapomněla, tenhle týden jsem si kapku nestíhala psát k jednotlivým dnům poznámky, takže ty kecy, co uvidíte, budou spíš velice přibližné vzpomínky, než co jiného...

("Nazývejme věci pravými jmény, drahoušku. Ne, že jsi nestíhala. Ty jsi prostě a jednoduše byla líná. Ale já se ti nedivím, však jsem tě taky utahával. Muhahaha...")

Máma

Abych se přiznala, tahle povídka tu dneska měla bejt podstatně dřív. Pak mě pořád něco rušilo od jejího napsání, sekala jsem se, brouzdala po netu... Zkrátka, dopadlo to, jak to dopadlo, a je tu až teď.

Tak co bych k ní řekla? No, předně asi to, že mi ležela v hlavě už pár týdnů, ale až dneska dozrála do téhle podoby. Je to zase jednou lesbická povídka a tentokrát na jedno z kontroverznějších témat. Abych tak řekla, hlavním impulsem pro její napsání byl OBRÁZEK z 'Pochodu pro rodinu', co jsem dneska našla na Novinkách. Pokud to nevíte, šlo o pochod odpůrců dnešní Prague Pride. Jo, trochu jsem nad tím pozvedla obočí. A pak se dala do psaní. Tohle je výsledek. Hádám, že tušíte, o čem bude...

3 – Krev

Zatraceně, to už je zase čtvrtek? To jako fakt? Vypadá to, že jsem po tom návratu z hor nějak ztratila pojem o čase. Díkybohu ne natolik, abych tuhle kapitolu zapomněla napsat. Nechci vědět, jak byste se tvářili, kdyby jo. Ale bez obav, nezapomněla jsem, takže o svoje tradiční čtvrteční teplý počtení nepřijdete.

Když jsme u toho slova 'teplý', má mě vůbec překvapovat, že jako příští téma jste si odhlasovali zrovna Robertův robertek? Ne, nepřekvapuje, přirozeně. Jen nevím, co s tím provedu. A když ještě vezmu v úvahu, že na přespříště máme v anketě dalšího favorita, jak se zdá... No nic. Třeba mě tentokrát vážně překvapíte.

Ale teď už přestanu žvanit. Jděte si užít poněkud sladkou kapitolu...

Vy Múzy...

Popostrčila jsem po stolku hrnek ledové kávy.
„No tak, buď hodnej,“ oslovila jsem prázdno v místnosti. „Podívej, kafíčko...“
Odpovědí mi bylo jen ticho.
Posunula jsem dopředu malý talířek.
„A hele, perníček...“ zkusila jsem. „A pekla jsem ho sama!“
„Pch,“ ozvalo se mi vedle ucha. „Vážně myslíš, že ti skočím na tak laciný triky?“

Literární deníček (5. 8. - 11. 8. 2013)

Dneska vezmu úvod Literárního deníčku stručně. Koneckonců, ono to bude stručné jaksi celkově. Jak víme, minulý týden jsem byla pryč, a když jsem se vrátila, nějak se mi do psaní nechtělo. Múza se kamsi vypařil a jaksi se ještě neobtěžoval vrátit, hajzlík. Což je pro mě vcelku smutné. Ale tak co už. On se objeví. A když ne, budete se moct cejtit fajn, že mi to psaní taky moc nejde...

("Ne, neobjevím. Ne a ne a ne. Ani omylem. Chtěla ses mě zbavit, tak to máš. HA.")

Takže

Tak ahoj, děcka. Jsem zase zpátky doma. A jak jsem nenápadně slíbila, mám tu jednu takovou naprosto nevýznamnou povídečku, která je sice vcelku o ničem, ale tak co už, že ano. Třeba aspoň někoho potěší, i když není nijak zvlášť dobrá. Ale nebojte, bude to lepší. Jen se do toho psaní potřebuju zase dostat...

2 – Soused

Bože můj, vážně, proč jsem tyhle dva maniaky nedala dohromady někdy dřív? Mnohem dřív? Jasně, krom toho, že jsem měla jasně danej plán, kterej jsem v žádnym případě nechtěla porušit. Ale... Jo, teď jsem u toho, čeho jsem se nemohla dočkat. Teď je s nima teprve pořádná sranda. Když jsou spolu. Baví vás to číst tolik, jako mě to baví psát?

Ehm, chápu, mám mlčet a nechat si svoje nadšení pro sebe. Tak jo. Měla bych vám asi oznámit, že na přespříště jste si odhlasovali téma Krev. V hlavě mám hned několik možností, jak to zpracovat, takže ještě uvidíme, která vyhraje. Jako obvykle můžete i tentokrát hlasovat o přespříští téma. Schválně, co z toho tentokrát vyleze. Poslední dobou je to docela zábava...

Tak jo, konec keců. Pěkně si užijte kapitolu...

Díl dvanáctý – Na to, co už máš, NEHRAB

Měli byste vědět, že když píšete knížku, budete mít občas nutkání ji po sobě číst. Ať už to bude z touhy vrátit se k nějaké scéně a prostě si ji oživit, nebo z čistě pragmatické nutnosti najít určitý drobný detailek, na který potřebujete navázat a který jste si, zatraceně, měli napsat, jak jsem vám ostatně už jednou radila. (I když v tomhle ohledu vážně kážu vodu a piju víno, jelikož já tyhle detaily hledám v jednom kuse.)

Zkrátka, je jedno, proč si svoje (vele)dílo pročítáte, podstatné je, že je vysoce pravděpodobné, že to, co budete číst, se vám nebude moc zamlouvat. Podivný slovosled, ještě podivnější vyjádření, tohle nehraje, tohle byste každopádně napsali jinak, tenhle dialog je... No, znáte to. A co budete chtít, zcela přirozeně, udělat, když ty vady na kráse své knížky spatříte? Ano, správně, neprodleně je opravit.

Literární deníček (29. 7. - 4. 8. 2013)

Zase jednou jsem v počtu znaků značně znevýhodněná. Jak víte, v sobotu jsem odjela pryč, pročež jsem přišla hned o dva dny psaní. A zrovna ty, kdy kolikrát píšu nejvíc. Tedy, ne, že by moje výsledky byly nějak extra mizerné, ani omylem. Vlastně mám nebezpečný pocit, že až si tenhle Deníček projdete, zase jednou mě nebudete mít rádi. Ale hele, až do soboty jsem pryč. Kdo chce, půjčte si do tý doby Múzu...

("Prosím? PROSÍM? Co jsi to řekla? To jako myslíš vážně, že mě jen tak... nabízíš? No, vážená, jestli myslíš, že tu v sobotu budu, tak jsi na omylu. PCH!")

Konspirační teorie

Nebudete tomu věřit, ale když jsem zahlédla TT 'Konspirační teorie', myšlenku na povídku jsem měla v hlavě během asi dvou minut. Prostě tam tak přistála. Sice bez patřičných detailů, ale aspoň v hrubých obrysech ano. A povídku, která byla psaná na základě přesně té myšlenky, máte teď tady. A tentokrát je to konečně zase něco podle starý dobrý zásady naprostý ujetosti. Zajímá vás, o jakou konspirační teorii tu půjde? No, asi budete překvapení...

Ještě menší oznámení

Ano, vím, není to tak dlouho, co jsem se po MoRu vrátila domů (jen něco málo přes dva týdny), a už zase mizím pryč. Tentokrát je to na jen na týden. Kdyby vás to snad zajímalo, jedu s kamarádkou na hory, provozovat takové to nekonečné plazení se do kopce, běžně známé jako turistika. I když notebook s sebou mít budu, nejspíš se tu nebudu zrovna moc pohybovat, nebudu odpovídat na vaše komentáře a už vůbec nebudu psát, tedy s nejvyšší pravděpodobností.

1 – Hvězdy

Dneska mi zase kapku trvalo vám sem tu kapitolu hodit, no? Pardon, v tomhle vedru se prostě nejsem schopná k ničemu dokopat, a že bych se měla dokopat vážně k hodně věcem. Ale bez obav, kapitola je tady. První kapitola etapy s názvem Milenci. Je to fajn pocit, co? No, pro mě určitě. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem se musela držet, než jsem je konečně dala dohromady, ehm...

Tak jo, měla bych vám říct, že na příští týden jste si odhlasovali téma Soused. Taky vám můžu říct, že jsem tu kapitolu už napsala. A mezi námi, je docela zajímavá. Chicht. Další námět je zase na vás, tak hlasujte v anketě. Teď je osud kluků jen ve vašich rukou. =)

No, ale teď už přestanu kecat. Užijte si Hvězdy...

To sem z toho jelen

Je vlastně docela humorné, jak jsem na tohle konkrétní téma přišla. Může za to moje klávesnice, na které bez zjevných vnějších vlivů začala zlobit klávesa J, pročež dotyčné písmenko se v polovině případů napíše správně, ve čtvrtině vůbec a ve zbylé čtvrtině hned dvakrát. V konečném důsledku to znamená, že chyby, o které hodlám dnes psát, se posledních pár dní dopouštím co chvíli. I když se jí, samozřejmě, ani v nejmenším dopouštět nechci. Mimochodem, dnes to nebude zrovna nejdelší, koneckonců, jde jen o jeden malý gramatický problém.

Nejspíš vám zase jednou došlo, jaký to bude. Pokud ne, mileráda vám to osvětlím. Jedná se o poměrně zásadní rozdíl mezi slovy 'jsem' a 'sem'.

Literární deníček (22. 7. - 28. 7. 2013)

Jak jste si asi stihli všimnout, uplynulý týden bylo vedro. Pekelné vedro. Teploty v mém pokoji dosahovaly takových hodnot, že jsem několikrát měla zcela upřímnou chuť skočit si zaplavat do aktivní sopky. Normální reakcí organismu většiny z nás je přepnout do úsporného režimu, omezit mozkovou aktivitu a proboha hlavně nevyvíjet žádnou přehnanou aktivitu. Většina z nás tudíž v takových vedrech vážně nebude sedět u počítače a psát, psát a psát, že? Ehm, no... Správně. Většina.

("Tomuhle teda říkám něžně je připravit na to, že se zase jednou přesvědčí o tom, že jsi nezastavitelnej magor, jen co je pravda. I když, ovšem, ne, že bych za to většinou nezodpovídal já. Hehe. Tak už se na to vrhni...")

Špatný

Dneska to nebudu nijak sáhodlouze okecávat. Prostě tu mám jednu povídku, další z těch, co mě prostě jen tak napadly a já je měla potřebu napsat. Mezi náma, poslední dobou se mi to děje zase častěji než obvykle. Doufám, že to zase neskončí dvacítkou povídek v pomyslném počítačovém šuplíku, protože potřebuju psát hlavně jiný věci než povídky... No nic. Je tu tahle. A po nějaký době je to zase moje poměrně klasická teplá povídka. Někomu možná přijde trochu kontroverzní, ale... No, já to všechno vysvětlila už v ní.

Tak si užijte čtení... =)