Nebudete tomu věřit, ale jsem tu zase jednou s relativně normální povídkou. Yay! (Note to self - Přestat používat 'yay' pro vyjádření nadšení.) Tak jinak. To je radosti na Starém Bělidle, co? Nutno říct, že tahle povídka je normální vážně jen relativně. Slíbila jsem totiž jisté nejmenované Ladě, že jí zase jednou napíšu něco se dvěma slečnami, načež mi bylo sděleno přání, aby to bylo něco vážnějšího. No, pokusila jsem se. Absolutně spokojená nejsem, ale... No, co už, tak snad to aspoň jednoho člověka trochu potěší. =) (Pokud tedy nepropadne depresi, jako se to málem při psaní povedlo mně...) 
Musím přiznat, že jsem byla docela na vážkách, jestli vám sem tuhle knížku hodit nebo ne. Nemůžu ji totiž rozhodně zařadit mezi knižní tipy jako takové, jelikož za sebe ji s čistým svědomím nemůžu doporučit, i kdybych stokrát chtěla. Na druhou stranu si ale říkám, že se může najít někdo, komu by se mohla zamlouvat, koho by mohla zaujmout, povzbudit, nebo co já vím. No, kdyby se někdo takový našel, bude si muset najít důvody k jejímu přečtení v tomhle prvním (ale třeba ne posledním) knižním NEtipu.
Myslím, že je čas přiznat si, že s mým psaním to poslední dobou je všechno, jen ne slavný. Nějak nemám motivaci, nápady a především, a to je skoro nejhorší, slova. Snažíms e psát, ale poměrně často mě postihuje syndrom blikajícího kurzoru. Už mi z toho slušně hrabe, ale nic moc s tím nenadělám. Snad to brzo přejde. Prozatím jsem se pokusila aspoň inspirovat tématem 'Jeden den v cizím tělě', a protože Múze se nějak nechce přihrávat nápady, použila jsem por zpracování toho námětu naši známou dvojku, aneb Patrika a Lukáše. Ale nepředpokládám, že by se někdo hádal, že je nechce... =D
Přiznávám bez mučení, že k tomuhle článku mě vyprovokoval komentář jednoho hrdinného anonyma pod minulým článkem. Dotyčným neznámým/neznámou (ono se to blbě poznává, když je jeden anonym) jsem byla upozorněna na to, že jsem jen pozér a rozhodně ne fanoušek komiksů, protože jich dost fyzicky nevlastním a mám shodou okolností ráda hrdiny, které má tak nějak rádo víc lidí. No, anonym sice má pod svým komentářem už poměrně rozsáhlou odpověď, ale mě ten jeho postoj přiměl k napsání tohoto zamyšlení. Ne snad proto, že bych se urazila, nebo tak něco, chraň bůh (libovolný, ideálně severský). Je mi u pozadí (a věřte mi, že to je hodně širokej prostor, ehm), co si o mně myslí někdo, kdo se neumí ani podepsat. Ale tenhle přístup mě vytáčí už dlouho, takže o tom něco napíšu, než zase vychladnu a zapomenu na to.
Tímto bych se vám chtěla tak nějak omluvit za mizernou aktivitu (no, nazývejme věci pravými jmény, nulovou aktivitu) v uplynulém týdnu. Dělala jsem jednu zatraceně složitou zkoušku a prostě jsem neměla myšlenky na psaní na blog. Ale zkouška je za mnou (známku říkat nebudu, že jsem šprtka jsem slyšela už dvakrát, což umí potěšit), takže mám čas hodit vám sem tip na film, na který jsem se koukala už před víc jak týdnem, když jsem ještě měla čas.
Ani radši nevím, jak dlouho jsem tenhle film odkládala. Jak dlouho jsem na něj neměla náladu, pak čas, pak zase náladu... No, bylo to hodně dlouho. Ale nakonec jsem se k němu přece jen dostala.
Za posledních pár měsíců ve škole
jsem se něco poměrně důležitého naučila. Znáte to, jak někdy
narazíte na věc, úkol, cokoliv, co prostě musíte (ve výjimečných
případech i chcete) udělat, ale máte pocit, že to nikdy, v
žádném případě, ani za milion let prostě nezvládnete, i
kdybyste se třeba na hlavu stavěli? Něco absolutně nemožného,
něco, o čem víte, že to zkrátka neumíte, nevyznáte se v tom,
nemáte s tím zkušenosti?