Krásná

Zase jedna z prvních mých povídek na TT. Tentokrát bylo zadání 'Zrcadlo'. Abych se přiznala, touhle jsem tak nějak překvapila i sama sebe. Vážně jsem ji napsala? Tohle přece naprosto není můj styl. Ale... Jo. Mám ji na svědomí. A jsem za to ráda. Dost ráda. A nebojte, nevychází z osobní zkušenosti...

Myslíš, že jsem tlustej?

Ehm, no, takže takhle to řeknu. Tohle byla jedna z prvních povídek, co jsem psala na téma týdne. Tahle konkrétní byla na téma 'Hra na pravdu'. Jedna ze dvou na tohle téma, přičemž ta druhá byla znatelně vážnější, abych tak řekla, ale tahle se mi líbí víc. Protože je to přesně v tom stylu, v jakým píšu vlastně doteď. Připočtěte, že je to dialogovka... Asi to není jen můj pocit, že kdyby Páťa s Lukym byli spolu, tohle by mohla bejt jedna jejich kapitola, co? XD

Vyjímečně stručně

Protože na mém seznamu se nenachází jen gramatické problémy vyžadující obsáhlé články, protože dneska na psaní obsáhlého článku stejně nemám náladu a protože když si obsáhlé články vyplácám hned na začátku (jak se o to zjevně zatím snažím), budete pak zavaleni už jen těmi stručnými, což není tak docela optimální. Takže dnes stručně, nicméně opět k jedné ne zrovna zřídka se vyskytující chybě.

Koho vlastně sociální sítě ohrožují nejvíc?

Škarohlídi a zatvrzelí odpůrci Facebooku, Twitteru a spol. bručí, že úplně VŠECHNY.
Většina mladších patnácti let ječí, že vůbec NIKOHO, protože facebook je BEZVA!
Aspoň půlka těch starších konstatuje, že přece DĚTI, protože facebook je vlastně něco jako katalog pro pedofily.
Sportovní typy prohlašují, že AKTIVITU.
Hloubavé umělecké typy dumají, že MÚZU, protože když sedíte na prdeli u Facebooku, nevnímáte ji, ani kdyby vás místo polibků mlátila tyčí po hlavě.

Mimo plán

Vím, že heterárny zase tolik neletí. Vím, že teplý věci píšu častějc (a dost možná líp). Ale heterárny sem přetahat taky musím, takže, no... Tady jednu z nich máte.

Ji, jí, ni, ní... Proč jen ženský musí dělat potíže?!

Ten nadpis není tak docela od věci, jelikož problém, kterému se dnes v rámci gramatického okénka budeme věnovat, se vážně vyskytuje ve třetí osobě v ženském rodě, ale v mužském ne. Prostě ženský musí mít vždycky něco extra, že ano.

Nejlepší kamarádky

Pokračujeme v přesouvání povídek ze staršího blogu (mimochodem, kdybych někomu moc spamovala bloglovin, stačí vlevo kliknout na název mýho blogu a nahoře dát 'mark blog as read', nebo tak něco, a všechny moje příspěvky to označí za přečtený), zase je tu jedna z těch mála lesbi... K týhle se stavím o něco neutrálněji, obzvlášť v lásce ji nemám, ale ani se za ni nestydím... No, třeba vám se zalíbí. =)

O dívce

Teď tu mám něco tak trochu jinačího. Je to docela normální povídka, abyste si zase něco nemysleli, ale, no... přece jen trochu zvláštní. Tuhle povídku jsem před pár lety (konkrétně 2008 to bylo) posílala do soutěže o Hradeckého Škrabáka. A... Tahle povídka to vyhrála. Nejen ve svojí kategorii, ale taky byla jedním z celkových vítězů. Nemusím říkat, že mi to tehdy udělalo hroznou radost, v těch čerstvých osmnácti.

Byla na prvním psacím blogu a je i tady. V původní podobě, naprosto nezměněná. Tak schválně, co řeknete... =) A mimochodem, kdo pozná, odkud jsem zcela nepokrytě ukradla název? O=)

Máš pocit, že seš originální?

"Tak co? Máš pocit, že seš originální?"

Zvednu hlavu a zadívám se do těch čokoládových očí.
"Co zase chceš?" zavrčím.
"Ále. Jen tak otravuju."
"A důkladně."

Nevinnost, to je věc absolutně relativní

Jen si představte následující situaci: Stojíte u kuchyňské linky a právě jste otevřeli balení kuřecích prsních řízků, ze kterých se chystáte uvařit dnešní oběd.

Začnete maso čistit, když vtom vás přepadne neodbytný pocit, že jste sledováni. Otočíte se, rozhlédnete... Vida. Na druhém konci kuchyně sedí vaše roztomilé koťátko (ideálně bílé, případně světle rezavé, ačkoliv dle mých zkušeností to sežerete i černé bestii, o které víte, že je bestie)(a koťátko nehledě na to, že je mu/jí už pět), na tváři výraz absolutní nevinnosti a bezbrannosti, a upřeně na vás zírá.

Psaní o psaní

Někdy si říkám, jak je těžké být člověkem, kterého nade všechno na světě baví psát. Tedy, samotné psaní není až tak extrémně problematické, když pomineme to, že náhlý záchvat psavosti může silně narušit původní plány na strávení odpoledne, večera, občas i noci (kdy narušuje poměrně důležité plány na vydatný spánek, tedy, většinou) a jistým způsobem poznamenává i společenské vztahy.

Je blog maska?

Nejspíš ta první věc, co mě k tématu 'Pod maskou' napadla (no dobře, hned po Phantom of the Opera od Nightwish), bylo to, že skoro všichni, co se nějakým způsobem pohybují v blogovém světě, vám budou řeknou, že blogeři mají masku nasazenou prakticky neustále. Že se přetvařují a nebývají tak docela upřímní, když píšou. Že aspoň maličko lžou.

Kdyby jste si laskavě zapamatovali...

...že 'by jste' NEEXISTUJE, uděláte jednu blogerku velmi šťastnou.
A spolu s ní nejspíš i hromadu lidí, co při hodině češtiny, kdy se tohle probíralo, náhodou poslouchali a zapamatovali si to.

Jak se vede, kočko?

Asi se budu opakovat, ale tuhle povídku mám vážně hodně ráda. Je teplá přesně tím mým oblíbeným způsobem. Ano, je to divný, mít ráda vlastní povídky. Ale já si nemůžu pomoct...

Mne, mě, mně, mi... Mňau?

Jen tak na úvod, jsem ráda, že první díl gramatického okénka sklidil úspěch. Nebojte, budu s ním pokračovat. Internet je totiž takřka nekonečnou zásobárnou chyb, o kterých se dá psát. Momentálně mám na seznamu (tedy, včetně té dnešní) ještě dobrých čtrnáct položek, a naprosto nepochybuju o tom, že ještě přibudou. Takže, jak už nadpis napovídá, dneska se budeme věnovat...