Knižní tip #1 – Série Nightrunner

Vzhledem k tomu, že filmové tipy se vám podle všeho poměrně zamlouvají, jsem tu konečně i s jedním dlouho plánovaným tipem knižním. A stejně jako u filmových tipů, i tady jsem přesně věděla, čím chci začít. Ani mě nenapadlo třeba jen uvažovat o něčem jiném než o téhle sérii, kterou (pokud jste si toho snad ještě nestihli všimnout) vážně miluju, i když jsem se k ní dostala takovým... zajímavým způsobem, když jsem si v jedné náhodné recenzi přečetla, že v ní je spousta fuj 'teplých scén'. A už jste viděli, abych takovému příslibu někdy odolala? Ne? Já si myslím.

A i když ty teplé scény rozhodně nedostály očekáváním nastoleným onou recenzí (po které jsem čekala vážně div ne regulérní porno a oni zatím jen párkrát za jediný, a to prosím až TŘETÍ, díl padli do postele a... střih), ta série se mi jednoduše zalíbila. Tak jsem ji četla dál. A dál. A četla jsem ji až do toho posledního dílu, co vyšel letos v dubnu. A v budoucnu (čti: až se prokoušu tou tunou knížek čekajících na první přečtení) se k těmhle chlapcům rozhodně ještě hodlám vrátit...

Kdo?

Lynn Flewelling je americká autorka fantasy literatury, narozená 20. října 1958 v Presque Isle ve státě Maine. V mládí hodně cestovala a vykonávala řadu nejrůznějších povolání, od malířky pokojů a učitelky až k novinařině. Momentálně žije v Kalifornii se svým manželem, se kterým má dva syny. Je feministka a prosazuje práva LGBT komunity. Kromě série Nightrunner napsala i trilogii Tamír Triad, která se odehrává ve stejném světě.

Co?

Sedmidílná série (sestávající z dílů Luck In The Shadows, Stalking Darkness, Traitor's Moon, Shadows Return, The White Road, Casket of Souls a Shards of Time, názvy v češtině po mně nechtějte, ale většina série v češtině vyšla), jejímiž hlavními protagonisty jsou Seregil í Korit (pohledný tmavovlasý špeh, občasný zloděj, i když obvykle pro vyšší dobro, mistr převleků a profesionální znuděný šlechtic) a Alec í Amasa (zpočátku nevinné blonďaté pískle, které se tak nějak dostalo do víru událostí, ve kterých se snaží zorientovat, později badass k pohledání, jehož nejoblíbenější zbraní je luk). Jejich příběh začíná ve chvíli, kdy se Alec a Seregil setkávají ve vězeňské kobce. Seregil se rozhodne, že ho z vězení zachrání, protože je to koneckonců nepřímo jeho vina, že se tam Alec vůbec ocitl. Později, když už jsou v relativním bezpečí, nabídne mladíkovi, aby se stal jeho učněm, což Alec poměrně ochotně přijme.

Pak už následuje řada nejrůznějších dobrodružství, při nichž jsou hlavní hrdinové (případně jejich přátelé) nezřídka ohroženi na životě, objeví se nějaká ta zrada, nějaká ta konspirace proti království, nějaká ta velmi ošklivá magie, nějaká ta tajemství... Ach, ano, a samozřejmě, že se ti dva dají dohromady. Ale kdybych vám měla popisovat děje všech dílů, jsme tu nejspíš půl roku, takže... No, použijte Google. Nebo Goodreads. Nebo tak něco, ano?

ZDROJ

Proč si to chcete přečíst?

Upřímně? Hlavním důvodem jsou Alec a Seregil, aspoň pro mě. Ti dva jsou prostě... Perfektní. Perfektní jeden pro druhýho a perfektní z pohledu čtenáře. Když jsou pospolu (ve smyslu v jedné místnosti, nebo zkrátka poblíž sebe), funguje mezi nimi prostě dokonalá chemie. A navíc, v těch knížkách je spousta drobností, díky kterým čtenáři dokonale uvěří tomu, že ti dva se prostě vážně zatraceně milují, i když po sobě neustále nelezou a nelíbají se. Jednoduše jsou spolu a tečka, nemají potřebu dávat to všem okatě najevo. A když, tak je to omylem, vážně...

Seregil chytil přítele kolem pasu. „Ale jdi, nemyslíš, že to bylo nějaké tajemství, viď? Nebo se za mě stydíš, můj tvrdohlavý dalnanský puritáne?“
Na okamžik se lekl, že se Alek odtáhne. Místo toho zjistil, že ho jeho druh přitiskl ke zdi nyní opuštěné chodby.
Přitlačil mu ruce ke stěně, z každé strany hlavy jednu, a vášnivě ho políbil. „Samozřejmě že se nestydím, ale byl jsem tvrdohlavý dalnanský puritán, než jsi prošel kolem, takže se příště prosím ujisti, že jsou dveře zavřené, ano?“

-Traitor's Moon, kapitola 28

Pak je tu humor. Všichni asi víme, že humor mám v knížkách, filmech a seriálech ráda. Vždycky tak nějak... příjemně odlehčí situaci. Tady ho není nijak extrémně moc, ale sem tam (především když ke slovu pustíte Seregila) se přece jen objeví. A možná ten poměrně suchý, občas skoro britský humor sedí jen mně, ale... No, třeba vás taky pošťouchne, abyste těm knížkám dali šanci.

„Dobrá!“ Nůž spadl ze vzduchu Nysanderovi do dlaně.
„To je vše?“ podivil se Alek a trochu se uvolnil.
„Odpověděl jsi pravdivě,“ řekl mu čaroděj. „Kdybys lhal, výsledek by byl o něco dramatičtější.“
„A značně špinavější,“ dodal Seregil s ulehčeným úšklebkem.
„Značně,“ řekl Nysander.

-Luck In The Shadows, kapitola 17

A pak, jistě, jsou tu celé společenské normy ve Skale, což je království, které Seregil momentálně považuje za přibližně domov a kde se příběhy tak nějak povětšinou odehrávají. Rozumějte, ve Skale se nikdo ničemu nediví. Existuje absolutní rovnoprávnost mezi ženami a muži (kupříkladu ženy v armádě běžně dosahují vysokých hodností a nikoho to ani nenapadne zpochybňovat) a sexuální orientaci naprosto nikdo neřeší (ano, je běžné, když má žena milence a o pár měsíců později zase milenku, nikdo se nad tím nepozastaví). Dokonce, a to už je trochu dekadentní, jsou tu jasně označené nevěstince pro heterosexuální a homosexuální hrátky. (Na tohle téma jsem kdysi diskutovala s jednou kamarádkou. Probíhalo to zhruba takhle: "A co jako máme dělat my nerozhodný?" "Já nevím. Přebíhat?") Ehm, podstatné je, že z hlediska tolerance je společnost ve Skale vážně naprosto ideální. A to se mi na těch knížkách vážně hodně líbí.

Malé osobní úchylky

Bod číslo jedna, Seregil. Vážně, myslím, že kdyby nebyl takový, jaký je, ta série by mě už na začátku tolik nechytla. Seregil je prototyp mého ideálního hlavního hrdiny. Je sexy, vtipný, cynický, inteligentní, ale zároveň to není ten typ, co jen žvaní, a když má něco vážně udělat, je v háji. Je odvážný a pro toho, na kom mu záleží (a těch není moc), by položil i život. A mezi námi, je to takový mix Sherlocka (pst, on vážně BYL inspirován Sherlockem Holmesem, Lynn to přiznává) a kapitána Jacka Harknesse. Zkrátka, Seregil je pro mě vážně nejoblíbenější hrdina série. (Mezi námi, Aleca jsem si vážně oblíbila až od čtyřky dál. Tehdy přestal být jen... ehm, takový Watson, a začal být vážně samostatná a silná osobnost...)

ZDROJ

Bod číslo dva, slůvko 'talí'. To je v jazyce Aurënfaie (což je, no, řekněme rasa, ze které Seregil pochází) něco ve smyslu 'drahý'. Úplně poprvé Seregil to slovíčko použije vlastně omylem, ale později (a to zejména, když už jsou spolu) je to pro ty dva naprosto běžné oslovení. A já si nemůžu pomoct, ale skoro pokaždé, když s tím začnou, prostě se musím usmívat jako idiot, protože... No, prostě mi to přijde neodolatelně sladké. Uznávám, asi bych se měla jít léčit...

Seregil stiskl Alekovu paži. „Střílej přesně, talí.“
Alek si přitiskl bíle opeřený šíp ke rtům. „Budu, talí,“ zašeptal odpověď a modré oči pod černým pruhem se mu nelítostně třpytily.

-Stalking Darkness, kapitola 49

A bod číslo tři (těch bodů by se našlo ještě pár, ale omezíme se jen na tři, protože jinak budete ten článek číst dva dny), Alecův cop. Uznávám, zní to hodně divně, ale... Rozumějte, v prvních třech dílech je Alec pískle s krátkými, na začátku prostě jen nožem okudlanými vlasy. Na začátku čtyřky už víceméně dospěl a nechal si narůst vlasy dlouhé, které si obvykle zaplétá právě do copu. Silného copu, podotýkám, protože má vlasy vážně husté. (Tak husté, že si do toho copu může schovávat ŠPERHÁKY.) Mezi námi, Seregil má na jeho vlasy trochu úchylku. Mezi námi, já taky. (Tedy, já mám celkově úchylku na husté vlasy a dlouhé copy, abych se přiznala, takže tohle na mě prostě nemůže NEMÍT efekt.) A i když je ten cop občas vážně nepraktická záležitost (viz Shadows Return), stejně ho nepřestanu mít ráda a slintat nad ním...