Letní radosti

Ahojky, lidi. Jak si užíváte toho ochlazení, co slibovali už minulý týden? Jo, jsem na tom podobně, taky ke mně nějaký ochlazení nějak nedošlo. No, dobře, tenhle víkend je možná tak o stupeň větší zima, než byla ten minulej. Vzhledem k tomu, v jakejch číslech se ale na stupnici pohybujeme, bych řekla, že nějakej stupeň je naprosto, naprosto vedlejší... =D

No, ale aby se neřeklo, že je to vedro naprosto k ničemu, hele, inspirovalo mě k povídce. Je na téma 'Uvězněn ve vlastní kůži' a vystupuje v ní naše známá dvojka Martin a Martina. Tak doufám, že vám to zpříjemní tenhle naprosto pekelný den...

 

Růžovovlasá dívka široce rozhodila rukama a ze skleničky, kterou držela, vyšplíchla trocha oranžové tekutiny.
„Jsem jako... vězeň, chápeš? VĚZEŇ.“
„Ehm... Jo,“ kývl mladík. „Teda, ne. Ale už chápu, proč se nedoporučuje pít, když je venku vedro. Nějak mi to stoupá do hlavy.“
„Prosím tě, vždyť je to jen džus s trochou vodky,“ mávla dívka rukou, naštěstí tou bez skleničky.
„Je to džus skoro půl napůl s vodkou, miláčku,“ konstatoval. „Začínám mít pocit, že bysme se měli brzdit, Marti.“
„Klídek, Marti. Vodka už stejně došla.“
„A džus?“
„Ten taky.“
„A led?“
„Obávám se, že i ten.“
„Do prdele,“ zaklel.
„Hele, lásko, tuhle žádost vznášej před svým miláčkem, JÁ ti v tomhle ohledu neposloužím,“ ušklíbla se. „A vůbec, že na to máš ještě náladu.“
„No, vlastně ani nemám... Mimochodem, co jsi to blábolila o tom vězni?“
„É... že jsem jako vězeň? Počkej, musím si uvědomit, kam ta myšlenka měla směřovat. Zkurvená vodka.“
„To mi povídej.“
„Počkej, vězeň, vězeň... Jo! Vězeň ve vlastním těle!“
Pozvedl obočí a velmi pomalu zamrkal (což mohlo spíš souviset s pokusem zaostřit).
„Naznačuješ mi, že máš nějaký pochybnosti ohledně svojí sexuální identity? Že jsi taková kurva jen proto, že jsi ve skutečnosti chlap?“
„Co?“ zamračila se. „Ne! Cejtím se jako vězeň teď. V tuhle chvíli!“
„Štve tě, jak moc jsi nalitá?“ hádal.
„Ty jsi příšerná buzna, co, Martínku?“ frkla.
„A k tomu jsi zase došla jak, Martinko?“
„Hele, prostě... Nech mě mluvit, jo? Nech mě vysvětlit, jak jsem to myslela. Než zase zapomenu, jak jsem to myslela. Což se teda už skoro děje. Kurva.“
„Mlčím jako hrob. Nebo rovnou hrobka. Velmi intenzivně mlčící hrobka.“
„Fajn,“ kývla. „Říkala jsem, že se cejtím jako vězeň. Vězeň v tomhle těle, kterýmu je tak příšerný, příšerný HORKO. Přísahám, nejradši bych si rozervala kůži a vylezla z ní. Mám pocit, jako bych... Jako bych se vařila zevnitř.“
„Aha. Chápu. No, v tom případě klid, cejtím se podobně. Ale obávám se, že bejt bez kůže je trochu... neestetický.“
„Estetika zajímá jen buzny,“ zabručela Martina. „Já jsem praktická lesba. Mě zajímá to, jak se ochladit.“
„Hm... Chtělo by to bazén. Představ si to. Potopit se do bazénu plnýho studený vody...“
„Výborně. Škoda, že oba bydlíme v bytě a nejbližší bazén je minimálně dvacet minut cesty rozpáleným autobusem daleko. Což není takovej problém cestou TAM, jasně, protože pak se ochladíš. Jenže po cestě zpátky...“
„Hele, nekaž mi to. Snít snad můžu, ne?“
„Ne. Protože pak sním i já. A já nemám ráda nerealistický sny.“
„Krom toho, ve kterým zatáhneš do postele-“
„Kuš. Zlobivá buzna. Nemůžu se vzrušovat v takhle horkej den,“ zamumlala Martina. „Jinak u mě nejspíš dojde k samovznícení...“
„Ani to nezkoušej. Je mi vedro i bez toho, abys vedle mě hořela...“
Martina zaskučela a bezmocně se svalila na podlahu, na které až dosud seděla.
„Já tě nenávidím,“ vzdychla. „Kvůli tobě teď nemůžu přestat myslet na koupání. Zatraceně, za bazén bych upsala duši ďáblu.“
„Mhm...“ zabručel Martin a zhroutil se na podlahu vedle ní.
„Říkám,“ pronesla nahlas dívka, „že bych za bazén upsala duši ďáblu!“
„Nenamáhej se, žádnej ďábel nepřijde. Jen magor by lezl do takovýho vedra, jako je tady. Mezi náma, peklo mi momentálně zní jako fajn místo, kam se jít ochladit. Nebo rovníková Afrika. Povrch Slunce by byl taky dostačující.“
„No jo, naše melodramatická buzna...“ konstatovala Martina a prsty si prohrábla zpocené vlasy. Pak se zděšeně podívala na vlastní ruku. „Zatraceně... barví mi vlasy!“
„Kdo by to byl řekl,“ ušklíbl se Martin. „Běda, jak budu mít na podlaze růžovej flek.“
„Klid. Pokud to takhle půjde dál, budeš mít na podlaze jen můj stín. Víš, jako v tom seriálu, jak se ty lidi vypařili a zůstal po nich jen stín na zdi. Mířím k tomu. Ale já se vypařím na podlaze, protože na to, abych kvůli tomu vstávala, se můžu vykašlat.“
Martin zavřel oči a zavrtěl hlavou.
„Moc vodky. Jednoznačně moc vodky. Žvaníš nesmysly.“
„To nedělá vodka. To dělá to sluníčko. A vůbec, je už po pátý odpoledne, proboha. Nemělo by začít bejt snesitelnějc?“
„Mělo. Nezačne.“
„Jak to víš?“
„Zapomínáš, že tohle je můj pokoj. V tomhle ohledu mám jistý... zkušenosti.“
„Ach. Výborně. Můžeš mi v tom případě vysvětlit, proč dnešek netrávíme u nás? Není tam o moc líp, uznávám, ale mám aspoň funkční větrák.“
„Říkám ti, že můj větrák taky fungoval, když jsem ho používal naposledy. Nemám tušení, co se stalo.“
„Detail. PROČ nejsme u nás?“
„Protože jsem řekl, že mám pomerančovej džus a vodku.“
„Ach. Tak,“ kývla.
„Tak,“ potvrdil. „A neptej se, proč teď, když vodka i džus došly, nejdeme k vám. Znamenalo by to jít ven. A věř mi, venku je patrně ještě hůř než tady.“
„O tom si dovolím upřímně pochybovat,“ frkla, překulila se na bok a přitiskla tvář přímo na plovoucí podlahu v marné snaze se ochladit.
„Když o tom tak přemýšlím... Možná bysme si mohli prostě napustit do vany studenou vodu a vlízt si do ní.“
„To jako společně?“
„Bojíš se snad, že moje mužné tělo tě odvrátí od hříchu homosexuality?“ zasmál se.
„Nic proti, lásko, ale myslím, že tvoje tělo mě leda přesvědčí, že jsem fakt lesba.“
„Výborně. Mně to tvoje zas o tom, že jsem buzna. Bez urážky. Ale všechny ty... měkký a kulatý partie...“
„Bez obav. Já to chápu,“ ušklíbla se Martina. „Takže vana?“
„Vana,“ potvrdil Martin. Pak se ovšem váhavě zadíval na dveře pokoje. „Teda... Pokud se přimějeme zvednout a dojít tak daleko.“
„Sakra.“
„Jo. Sakra.“
„Ta podlaha najednou vypadá fakt, fakt přátelsky. Možná se pode mnou brzo rozteče, ale...“
„Když se zvedneme, můžu se mrknout, jestli ten led, co jsem dával předtím dělat, náhodou už není,“ podotkl Martin. „A ve vaně nám bude fajn. Moc, moc fajn. Příjemně chladno. Možná dokonce i zima.“
„Ale vana je v koupelně. Podlaha je tady.“
„Hm... Jo. Podlaha je tady.“
„Zůstaneme na podlaze?“
Martin rezignovaně vzdychl.
„Zůstaneme na podlaze...“