Ošklivý káčátko

Na moji obhajobu, tuhle povídku jsem sem plánovala hodit už někdy co nejdřív odpoledne. Jenže včera večer jsem dostala teplotu, ráno jsem už měla skoro horečku a většinu dne mi bylo dost blbě a na psaní jsem prostě neměla náladu a nervy. Takže... No, kapku se to pozdrželo.

Každopádně, tohle je povídka, která byla inspirovaná jak tématem Coming out, tak tématem Ošklivé káčátko. A aby toho nebylo dost, v momentě, kdy mě napadl hlavní námět, tak nějak mi do toho zase vlezla ta naše důvěrně známá dvojka, kterou nepochybně rádi zase uvidíte. I když, v tomhle případě to není tak docela dvojka.

Řekněte, chtěli byste poznat mladší verzi Lukáše?

 

Bylo mu čerstvých sedmnáct.
Zabouchl za sebou dveře bytu.
„Hlásím, že jsem doma. Kdybys mě hledala, budu u sebe v pokoji. Klepej nahlas, pouštím si muziku!“
Povzdychla jsem si a zvedla oči od krájení masa.
„Lukáši, nástup!“
„A to musím?“ ozval se z předsíně mírě otrávený hlas.
„Ano, musíš.“
Následovalo tiché a o poznání otrávenější mumlání.
Opláchla jsem si ruce a v okamžiku, kdy můj syn prošel dveřmi (víc loudat se už nejspíš nemohl) jsem už stála obrácená čelem k němu.
„Přání?“ pozvedl pravé obočí, to, ve kterém měl vytrhané dva šikmé proužky.
Kývla jsem hlavou směrem ke stolu.
„Sedni si, buď tak hodnej.“
„MAMI!“ zaskučel, když kolem mě procházel. „Nehodláš mi dělat přednášku, že ne?“
„Rozhodně ne,“ odpověděla jsem. „Chci si s tebou jen promluvit.“
„Super. Promluvit,“ zvedl oči v sloup a dramaticky se sesul na nejbližší židli. „Po ničem jinym netoužím, fakt. Kdy bude večeře?“
„Tím dřív, čím dřív přestaneš dělat problémy.“
„Nedělám problémy. Sedím, vidíš? Sedím a čekám na přednášku. A... Sakra, on byl dneska rodičák?“
Zvedl ze stolu lístek se svými čtvrtletními výsledky a měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil trochu zahanbeně.
„Ano, byl. A já bych to ani netušila, kdybych dneska v práci u automatu na kafe nepotkala Hančinu mámu.“
„Ehm...“ ošil se Lukáš a začal si nervózně hrát s ošklivým koženým náramkem s hroty. „No jo, tak promiň. Prostě jsem na to zapomněl.“
„Zapomněl, nebo na to kašleš, Lukáši?“
Zvedl ruku a začal hroty zkoumat blíž.
„Zapomněl. Fakt,“ zamumlal. „Myslel jsem, že je to... tak za měsíc.“
„Myslel jsi, že čtvrtletní rodičák bude na konci května?“
„Ehm...“
„Luky, vážně mi děláš starosti,“ povzdychla jsem si.
„Hele, tak jsem zapomněl. A uznávám, že ty známky nejsou nic moc, ale... tu matiku můžu vysvětlit! Nemáš, proč si dělat starosti, fakt ne, nechytil jsem se žádný špatný party, nebo tak...“
Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Měl na sobě roztrhané černé džíny, černé tričko s obličejem nějaké ošklivé ženské (nebo to snad byl muž?), na zápěstích ty kožené náramky, vlasy měl po ramena a umaštěné a na krku...
„To je psí obojek?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Mami!“ vytřeštil oči. „Samozřejmě, že není PSÍ. Je to docela normální LIDSKEJ obojek!“
„Lidi obojky nenosí, Luky.“
„MY je nosíme!“ zvedl oči v sloup. „A prosím, řekni mi, že mi nechceš dělat přednášku o oblečení, protože jestli jo, odcházím.“
„Ne, neodcházíš. Já to od tvojí třídní taky musela poslouchat.“
Zamrkal.
„Třídní s tebou mluvila o mým oblečení,“ konstatoval.
„Lukáši, vážně, mohl by ses oblíkat trošku... slušnějc. Podívej se na sebe. Jsi jako ošklivý káčátko.“
„Jestli čekáš, že se proměním v krásnou labuť, čekáš marně,“ frkl.
Rukou jsem se opřela o kuchyňskou linku a vzdychla.
„Ale no tak. Luky. Broučku, kdybys nosil hezčí oblečení, určitě by ses i víc líbil holkám, nemyslíš? Vážně si myslím, že bys-“
„Mami, napadlo tě, že se možná NECHCI líbit holkám?!“ odsekl.
„Ne?“ zamrkala jsem.
V tom okamžiku Lukáš vytřeštil oči. Pár vteřin nepřítomně zíral před sebe. Pak vyskočil na nohy, prakticky kolem mě proběhl a zmizel v předsíni. Až když se ozvalo prásknutí dveří jeho pokoje, začalo mi to pomalu docházet.
Řekl, že se nechce líbit...
„LUKÁŠI!“

Bylo mu skoro dvaadvacet.
„Snad mám všechno,“ řekl a přehodil si přes rameno cestovní tašku. „No, jestli ne, vyzvednu si to, až přijedu na návštěvu.“
„Na návštěvu,“ zopakovala jsem po něm. „Myslím, že na tohle si nezvyknu.“
„Ale jo, zvykneš. Počkej, budeš ráda, že ses mě zbavila,“ zasmál se a sklonil se, aby mi dal pusu na tvář. „Pozdravuj Lenku.“
„Neboj, budu,“ kývla jsem a zastrčila mu za ucho pramínek sice umytých, ale na můj vkus pořád moc dlouhých vlasů. „Poslyš, Luky, myslíš, že když už budeš bydlet v tý Praze... Nezačneš se přece jen oblíkat trochu líp?“
„Mami!“ zvedl oči v sloup.
„Ne, vážně,“ vzdychla jsem. „Když přestaneš bejt ošklivý káčátko-“
„Už zase.“
„Když přestaneš bejt ošklivý káčátko, určitě se budeš víc líbit... klukům.“
„Mami,“ zavrtěl hlavou. „Klukům, kterejm se chci líbit, se budu líbit přesně takhle. A teď, když dovolíš, musím letět. Protože jinak mi ten vlak FAKT ujede...“

Bylo mu čtyřiadvacet.
A bylo to poprvé, co jsem ho viděla nakrátko ostříhaného a v dokonale vyžehlené bílé košili.
„Tak. Spokojená?“ ušklíbl se, jen co za sebou zavřel dveře. „Obávám se, že líp se toho ošklivýho káčátka už vážně zbavit neumím.“
„Vypadáš... dobře,“ řekla jsem. „I když... Luky, vypadáš... úplně JINAK.“
„Vypadám tak už víc jak dva tejdny,“ konstatoval. „A mezi náma, nemyslím, že bych se zatím líbil klukům nějak víc.“
„Musíš tomu dát čas,“ usmála jsem se a položila dlaně na jeho paže. „Proboha... Mám pocit, jako bys přede mnou ani nestál ty.“
„Aby bylo jasno, neudělal jsem to kvůli tobě. Je to kvůli PRÁCI,“ konstatoval. „A tu košili nosím jen proto, abych si na to zvyknul. Je to hrozně nepohodlný, ani bys nevěřila. Hele, uvaříš mi kafe? Mám hroznou chuť na kafe.“
Dívala jsem se na jeho záda, když odcházel přímo do kuchyně.
„Luky, ty jsi začal posilovat?“

Bylo mu devětadvacet.
Přivřel za sebou dveře kuchyně a spiklenecky se ke mně naklonil.
„Tak co ty na něj?“ zaculil se.
„Moc hezkej. Moc milej. Trochu...“
„Zženštilej?“
„No... jo,“ kývla jsem. „Ale hádám, že tobě se vážně líbí.“
„Mami, mně se víc než líbí. Fakt ho miluju.“
„To mi došlo, věříš?“ zasmála jsem se.
„A rád bych podotknul, že JÁ se mu líbím, i když jsem zase ošklivý káčátko.“
Zase jednou jsem si ho prohlédla. Černé kalhoty, jednoduché černé tričko, vlasy dlouhé kousek pod uši...
„Chceš pohlavek?“ zeptala jsem se. „Nejsi ošklivý káčátko, Luky. Moc ti to sluší. Vypadáš šťastně.“
„To jsem,“ usmál se. „Ale počkej... chceš mi říct, že výjimečně nechceš, abych se ostříhal?“
„Myslím, že Patrikovi by se to zrovna nezamlouvalo, nemám pravdu?“
Než stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Vzápětí do kuchyně nakoukl jeho zrzavý přítel.
„Ehm, pardon, že ruším,“ odkašlal si. „Hezounku, situace v obýváku začíná bejt nesnesitelná. Tvoje ségra se mě co nevidět začne vyptávat, jestli jsou moje úmysly s tebou zcela počestný. A já bych jí radši nevysvětloval, že ani omylem nejsou.“
Lukáš se kousl do rtu.
„Řekl jsem ti, ať si tu přezdívku na návštěvách odpustíš, neřekl?“
„Hezounku,“ zopakoval Patrik. „Pomoc, prosím? Mezi náma, stejně vím, že jsi nešel pomáhat se žádným kafem, ale prostě mě prodiskutovat, takže...“
„Běž,“ kývla jsem na Lukáše. „A o těch nepočestnejch úmyslech si ještě promluvíme.“
„Mami!“ řekl zděšeně.
Patrik na mě mrkl a popadl Lukáše za ruku. O chviličku později byli oba pryč.
„Tak hezounek...“ zamumlala jsem si pro sebe. „Ale jo. Ono to vlastně i docela sedí...“