Vydej mi kafe

Tak mi zase jednou nenápadně ujela ruka. Jak jsem už kdysi psala, momentálně nejsem doma, takže vůbec nemám tušení, co bylo minulý týden za TT, pročež jsem si dovolila napsat tuhle povídku. Ruka mi při ní ujela hned dvakrát. Poprvé v momentě, kdy jsem z ní udělala heterárnu. Podruhé v momentě, kdy jsem z ní udělala další povídku dotýkající se fanouškovství. I'm sorry, I'm so sorry. I když, upřímně doufám, že tu narážku vůbec někdo pozná... =D

„Vydej mi kafe.“
Polkl jsem. Pokusil jsem se nasadit široký úsměv, ale bylo mi jasné, že jsem žalostně selhal a na rtech mi hraje maximálně tak křečovitý úšklebek. Přesto jsem odvážně zavřel knížku, kterou jsem si dosud četl, a vzhlédl jsem.
„Lásko. Dobrý ráno,“ pozdravil jsem.
Zadívala se na mě prázdnýma zelenýma očima, pod nimiž ještě měla rozmazané zbytky líčení z předchozího dne. Vlasy barvy myší hnědi (moc sexy barva, mimochodem, ale jen když ji ženská umí nosit hrdě) jí trčely na všechny strany.
„Vydej mi kafe,“ zopakovala.
„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se.
„Vydej mi kafe.“
Začínal jsem mít nepříjemný pocit, že je dost možná posedlá ďáblem. Jako by vůbec nebyla schopná vnímat moje odpovědi.
„Víš, dneska ti to moc sluší,“ zkusil jsem.
„Vydáš mi kafe?“
„Možná by to chtělo trochu se učesat.“
„Kafe?“ naklonila hlavu.
„A možná, jen možná, vzít si na sebe něco jinýho než pyžamo s roztomilejma želvičkama.“
„Vydej mi kafe,“ řekla.
„Tak jo, tohle začíná bejt děsivý,“ odkašlal jsem si. „Nenarazila jsi náhodou poslední dobou na takovou... mlhu plnou zlatejch teček, viď?“
„Vydej mi kafe.“
Odsunul jsem se se židlí dál od ní.
„Tak jo. Řekni mi, když se tě dotknu, změním se taky na zombie vyžadující kafe?“
„Vydej mi kafe,“ pokračovala.
„Víš, tohle je ještě děsivější než dítě v plynový masce, co se ptá, jestli jsi jeho máma.“
Udělala krok dopředu.
„Vydej mi kafe.“
Polkl jsem, vyskočil ze židle a ucouvl až ke kuchyňské lince.
„Lásko, musíme si vážně promluvit o tvojí závislosti,“ konstatoval jsem.
„Kafe?“ pronesla hlasem, který skoro postrádal emoce.
„Broučku...“
„Vydáš mi kafe?“
Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře na balkon, které NAŠTĚSTÍ byly hned vedle mě, a vyšel jsem ven. Sáhl jsem pod nízký stolek, na kterém stály květináče s bylinkami, a vytáhl plechovku s kávou. Vrátil jsem se a vrazil plechovku přímo do hladově natažené ruky.
„Tak. Kafe. Spokojená?“ zeptal jsem se.
Na jejím tváři se poprvé objevil náznak nějaké emoce. Konkrétně v podobě širokého úsměvu.
„Já věděla, že nevydržíš,“ oznámila mi.
Dramaticky jsem si položil ruku na hrudník a oddychl si.
„Uf. Takže nemusím hledat partu šílenejch nanogenů, co mění lidi na zombie, co by rozervaly svět, aby se dostaly k hrnku kafe, ano?“
„Zatím ne. Ale jestli mi ještě JEDNOU to kafe zabavíš, tak myslím, že ty nanogeny půjdu najít já a zařídím, aby dělaly PŘESNĚ to. A aby začaly s tebou. Aspoň bys pochopil, jaký to je, bejt v mojí kůži.“
„Kůži kávovýho závisláka?“ pozvedl jsem obočí.
Došla k našemu velmi drahému kávovaru a začala si připravovat svůj ranní životabudič. Ani se nezeptala, jestli náhodou nechci taky. Byli jsme spolu už dost dlouho, aby věděla, že ráno kafe nikdy nepiju.
„Ale no tak. Tohle je od tebe ošklivý. Nejsem závislá. Můžu přestat, kdykoliv budu chtít. Sice mě to dost možná zabije, ale...“
„Povzbudivý. A rozhodně nezávislácký,“ kývl jsem.
Otočila se a zadívala se na mě.
„Vážně ses mě předtím pokusil odlákat od kafe tím, že jsi mi složil poklonu? To je tak příšerně laciný. A muselo ti bejt jasný, že to nemá šanci zabrat.“
„Ehm...“ kousl jsem se do rtu.
„Zejména když bylo tak zjevný, že lžeš. Kolik je?“ zeptala se náhle.
„Netuším. Kolem desátý?“ pokrčil jsem rameny. „A náhodou, sluší ti to. Jsi... hezky roztomilá, když jsi ještě rozespalá a rozcuchaná... Teda, když mě neděsíš tím, že předstíráš, že jsi zombie.“
„Jestli čekáš, že se ti omluvím, čekáš zbytečně. Přivolal sis to na sebe sám, když jsi mi-“
„Já vím, já vím, sebral kafe,“ vzdychl jsem. „Ale vážně myslím, že bys to měla omezit. Pět hrnků za den, to prostě nemůže bejt zdravý.“
„Můžu to omezit na čtyři,“ pokrčila rameny. „Možná.“
„Doktoři tě musej milovat, lásko.“
Posadila se proti mně a na stůl položila hrnek s tmavou tekutinou.
„Říkám ti to rovnou, pod čtyři hrnky za den mě nedostaneš, ani kdybys mi za každej den, kdy to vydržím, dal tisícovku.“
„Kruci.“
„Ale pokud tě to potěší, slibuju, že už nebudu předstírat, že jsem zombie, jen abys mi vrátil tu plechovku.“
Zvedl jsem svůj hrnek s ranním čajem a pomalu z něj upil.
„No... Docela mě to znervózňuje, ale jo, FAKT mě to těší,“ zamračil jsem se.
„Příště tě totiž rovnou exterminuju.“
„To už mě těší o dost míň,“ konstatoval jsem. „Mimochodem, proč ses ptala, kolik je?“
„Protože jsem slíbila ségře, že mě tu může v jedenáct vyzvednout a půjdeme nakupovat.“
„Sakra. Takže můj plán na sobotní odpoledne strávený sexem jde do háje.“
„Promiň,“ ošila se. „Ale uznej, že to kafe FAKT potřebuju.“
„Uznávám,“ kývl jsem. „Tak co, chceš, abych ti udělal něco k snídani?“
„Něco sladkýho, prosím. Ať to dobře jde ke kafi,“ zaculila se. „Mimochodem, víš, že tě miluju, viď?“
Položil jsem prázdný hrnek od čaje zpátky na stůl.
„Proč jen mám neodbytnej pocit, že si teď řekneš o palačinky?“