„Víš, co ti ještě chybí?“

„Mhm?“ pozvednu obočí, ale zvednout hlavu se neobtěžuji.

„Víš, mohla bys aspoň předstírat, že tě zajímá, co ti chci říct,“ ozve se kousek přede mnou, za monitorem notebooku.

„Proč? Mě to nezajímá.“

„Ale je zdvořilé aspoň PŘEDSTÍRAT, že zajímá!“ ohradí se.

„Promiň, ale objevuješ se u mě bez ohlášení, kibicuješ mě, i když technicky vzato jsi jen návštěva, a skoro pokaždý, když se otočím, změníš podobu. A ty mi budeš kázat o nezdvořilosti?“

„Co je na měnění podoby nezdvořilýho? Jen se snažím najít nějakou, kterou nebudeš ignorovat.“

„Budu ignorovat naprosto všechny,“ oznámím mu prostě.

„Mami?“

Když vzhlédnu, sedí proti mně a na obličeji má plynovou masku.

„Ne. Promiň,“ zavrtím hlavou.

„Myslím, že tohle nás dostává zpátky k původní otázce,“ konstatuje a jeho tvář se změní v tvář mladého muže s velmi výraznou čelistí a motýlkem na krku. „Víš, co ti ještě chybí?“

„Nemám tušení, broučku. Co mi ještě chybí?“

„Velká cedule s nápisem stávka.“

„Vidíš. To je nápad. Neviděl jsi tu někde papír?“

„Hej!“ vytřeští oči. „Takhle jsi reagovat neměla! Reaguj laskavě tak, jak reagovat máš!“

„Promiň. Měla jsem se chytnout za nos a vrhnout se na psaní?“

„Ano!“

„Místo toho, abych se poklidně dál věnovala Simíkům?“

„Ano, přesně tak!“

„Hm.“

„HM?“ zopakuje po mně. „Víc mi k tomu neřekneš?“

„Je mi líto, že ti tvůj plán nevyšel.“

„Chmpf,“ zabručí a založí si ruce na prsou.

„Taky tě mám ráda, Múzáčku,“ kývnu a obrátím pozornost zpět k počítači.

„Tohle není fér, víš? Něco jsi mi slíbila,“ konstatuje. „Řekla jsi, že když budu trpělivej, tak se mi budeš věnovat, až ti skončí semestr. Že budeme psát. Ve středu jsem tě ještě neotravoval, říkal jsem si, že jsi utahaná a vynervovaná, ale teď je pátek, skoro sobota, a já mám pocit, že to začínáš kapku přehánět.“

„Jsi taková moje malá Múza, která čekala, co?“ ušklíbnu se.

„Tohle není vtipný, víš? Tohle rozhodně není vtipný.“

„No, když to říkáš...“

„Chci psát. Vážně chci psát. Jsem zklamanej, že nepíšeme.“

„Včera jsme psali anotaci k bakalářce.“

„To se jako psaní nepočítá.“

„A jsem si jistá, že někdy jsme napsali aspoň malej kousek fanfikce.“

„Půl stránky. Maximálně.“

„Nech mě hádat, to se taky nepočítá?“

Zvednu jsem hlavu, když postřehnu další jeho změnu. Tentokrát proti mně na posteli sedí tmavovlasý, hnědooký muž s dokonale zastřiženými vousy.

„Ne, broučku. To se rozhodně nepočítá.“

„Zkoušíš mě motivovat?“ olíznu si rty. „Nebo inspirovat? Tahle podoba by mohla mít úspěch.“

Na jeho očích se okamžitě objeví tmavé brýle.

„Když budeš hodná, za každou stránku tě nechám pět minut mi zírat do očí.“

„Takže pokus o úplatek?“ ušklíbnu se.

„I tak to můžeš nazvat. Ale neříkej, že budeš schopná odmítnout. No tak...“ zaculí se.

„Budu schopná odmítnout.“

„To nemyslíš vážně!“

„Múzáčku... Promiň,“ vzdychnu. „Ale mám za sebou dlouhej den. Další. Z toho cukroví mi hrabe, ráno brzo vstávám, odpoledne musím ještě dodělat ty zatracený ořechový košíčky, musím si nachystat věci, musím konečně aspoň začít uklízet... A podotýkám, že vstávám zhruba za sedm hodin, takže se rozhodně nemůžu teď pustit do psaní. Neměla bych se ani vykecávat s tebou. Vlastně jsem už nejspíš dávno měla bejt v posteli...“

„Blá, blá, blá. Pořád máš plno výmluv. Musíš se učit, jsi unavená, musíš psát tohle a tohle a tamto, nechce se ti, hraní Sims je zajímavější, musíš číst, MĚLA BYS číst, chceš si pustit Doctora Who...“

„Múzáčku? Zavři tlamičku.“

Jeho brýle zmizí a on vytřeští tmavé oči.

„Prosím? Tonymu Starkovi nikdo nebude říkat, aby zavřel tlamičku!“

„Ty nejsi Tony Stark,“ vzdychnu. „Jsi Múza.“

„Jsem kdokoliv, koho podobu zrovna mám.“

„A nechceš se stát mnou a napsat to místo mě?“

„Víš, že takhle to nefunguje.“

„Jo. Vím,“ kývnu. „Ale dneska už fakt psát nebudeme.“

„Zítra?“ nakloní hlavu.

„Možná,“ pokrčím rameny. „Nejdřív se potřebuju trochu vzpamatovat. Tak hrozně se mi do toho psaní nechce...“

„Fajn. Ale varuju tě. Zejtra už budu mnohem neodbytnější. Zejtra už se mě NEZBAVÍŠ!“

„Beru na vědomí.“

„Hm, a myslím... Myslím, že tuhle podobu si chvíli nechám,“ řekne a promne si bradu. „Jo. Docela se mi to líbí. Co že mě to nikdy dřív nenapadlo? Jasně. Tony Stark. Geniální.“

„Ty, nebo ta podoba?“

„Oboje,“ ušklíbne se. „Tak padej spát. A pamatuj... Zítra odpoledne, jakmile zasedneš k počítači, jsem tu. A jestli nebudeš psát, prohodím tě oknem.“

S tím zmizí, ale já vím, že je stejně někde poblíž.

„Myslím, že teď si trochu pleteš filmový hrdiny, broučku,“ řeknu.

Několik vteřin je ticho. A pak se ozve jen...

„Sakra.“