Oooooohmmmm...

Asi rádi uslyšíte, že se mi aspoň na chvíli podařilo překonat moji přetrvávající psací krizi. Nevím, jestli bude ta krizová pauza trvat delší dobu, nebo to byla jen jednorázovka, každopádně se mi během ní podařilo dát dohromady jednu předvánoční povídku o Patrikovi s Lukym. Je možné, že před Vánoci ještě něco stihnu sepsat. Je možné, že ne. Takže si prostě užijte to, co teď máte. A snad se vám to bude líbit... =D

P.S. V této povídce můžete najít jednu narážku na jeden britský seriál. A ne, Doctor Who to není. Kdo onu narážku pozná, bude u mě mít jedno velmi významné plus... =D

„Oooooohmmmm...“
„Patri?“
„Oooooohmmmm...“
„Paťulínku.“
„Oooooohmmmm...“
„Není nad starou dobrou písničku o lásce, co?“
„Idiote.“
„To máš z toho, že mě ingoruješ.“
„Neignoruju tě. Relaxuju.“
„A nechtěl bys radši relaxovat ve dvou?“
„Promiň, Lukáši, ale mám pocit, že na to momentálně absolutně nemám energii.“
„Ale no tak. Neříkej mi Lukáši. Víš, že tímhle tónem to nemám rád.“
„Lukáši, Lukáši, Lukáši.“
„Umíš to i líp, lásko.“
„Luký...“
„Míň zoufale by to nešlo?“
„Ne. VÍC zoufale ale s přehledem.“
„Paťulínku...“
„Rád bych podotknul, že zním zoufale proto, že zoufalej jsem. Extrémně zoufalej. A myslím, že mi co nevidět přeskočí.“
„Páťo. Říkal jsem ti, aby ses kvůli Vánocům tak nestresoval.“
„Kdo se stresuje? Já se už dávno nestresuju.“
„Jo? A proto jsi před chvílí vydával meditační zvuky?“
„Tím jsem chtěl dát najevo, jak moc se nestresuju.“
„Jasně. Víš, to tvoje nestresování se jsem jasně viděl, když jsi tu ještě zhruba před hodinou pobíhal a kňučel, že nic nestíháš a že potřebujeme víc druhů cukroví. Mimochodem, nepotřebujeme víc druhů cukroví. Už jsem ti jasně říkal, že moje máma nám ho dá zhruba půl tuny.“
„Ale já...“
„Kuš! Co jsem řekl?“
„Nepotřebujeme víc druhů cukroví.“
„Tak. Hodnej kluk.“
„Ale já-“
„Zlobivej kluk?“
„Jen jsem chtěl, aby naše první společný Vánoce, teda, společný jako manželů, byly... perfektní.“
„Budou perfektní.“
„Máme jen pár druhů cukroví. Pořád je tu příšernej svinčík. Výzdoba-“
„Hodně zlobivej kluk, Patri.“
„Chtěl jsem tu rozvěsit víc-“
„Ten nejzlobivější.“
„Jo, a co uděláš? Přehneš si mě přes koleno a... LUKÁŠÍ!“
„Přehnu si tě přes koleno a...?“
„Tohle se mi ani trochu nelíbí.“
„Přehnu si tě přes koleno A...?“
„To si fakt myslíš, že to řeknu nahlas? Jau!“
„A seřežu tě?“
„Uvědomuješ si, že tohle je domácí násilí? AU!“
„Přehráváš, broučku. Tohle přes ty džíny nemůžeš ani cejtit.“
„To je vedlejší. Podstatný je, že mě biješ.“
„No, tak abys neřekl...“
„Hej! Neříkám, že máš přestat!“
„Ach, Patri. Ty jsi fakt beznadějnej, co?“
„Ticho a trestej mě.“
„Za to, že jsi nestihnul nachystat na Vánoce, nebo za to, že na to dneska celej den poukazuješ?“
„Ehm... To druhý?“
„Velmi správně, lásko. Možná tě přece jen nebudu muset trestat.“
„Ale já... Počkej, pusť mě. Luky, fakt. Mrzí mě, že tak nestíhám.“
„Patri, fakt. Přestaň se pořád omlouvat. Já to všechno chápu. Překlad, co spěchal, dali ti ho na poslední chvíli, nemohl jsi odmítnout, protože za ty prachy by to odmítnul jen magor. Ale kvůli tomu překladu jsi nestíhal chystat na Vánoce. V pohodě. Koneckonců, já ti taky zrovna nepomáhal.“
„Jako bys mohl za to, že lidi před Vánocema chytla nějaká zvláštní touha cvičit.“
„Mohl jsem za to asi stejně jako ty za ten svůj překlad.“
„Tohle není fér.“
„To máš pravdu. Není fér, že musím svýho manžela pořád přesvědčovat o tom, že je mi absolutně jedno, že naše vánoční výzdoba není dokonalá. Není fér, že mu musím pořád dokola vysvětlovat, že je mi jedno, když naše Vánoce nebudou dokonalý podle časopisů o bydlení. Není fér, že není schopnej pochopit, že to jediný, na čem mi na ty naše první manželský Vánoce záleží, je to, aby tu on byl se mnou, a ne někde v Bohnicích jen proto, že ubrousky nebudou ladit se svíčkama na adventním věnci.“
„Ach, Luky...“
„A mimochodem, mám rád vanilkový rohlíčky. Vanilkovejch rohlíčků máme hromadu. Tím bysme měli cukroví vyřešený, pokud jde o mě.“
„Miluju tě, hezounku, víš to?“
„Jo. Vím.“
„Ani pro tebe nemám pořádný dárky. Víš, nic... extra.“
„Ooooohmmmm...“
„Promiň. Promiň. Promiň. Promiň.“
„Pokud tě to potěší, já pro tebe taky nemám kdovíco.“
„Nemělo by, ale... potěší.“
„Výborně.“
„Ale máš pravdu. Jo... Máš. To jediný důležitý je to, že tu budeš se mnou, Luky.“
„Správně, zrzounku.“
„A já už na přípravy kašlu. Udělám jen to důležitý, ani o trošku víc. Prostě si užijeme klidný Vánoce.“
„Tak se mi líbíš.“
„Koneckonců, jsem si absolutně jistej, že ať bych bytu vyzdobil jakkoliv, kočka by tu výzdobu během půl hodiny rozcupovala.“
„Hm... Moment. Kde je Alice? Nějak podezřele dlouho jsem ho neviděl.“
„Já ho viděl spát v koši s vypraným prádlem. Asi před hodinou.“
„Aha. Výborně. Já jen, jestli se náhodou nedostal do skříně a nelikviduje dárky. Nerad bych to všechno balil znova.“
„Bez obav. Skříň je bezpečně zavřená.“
„Skvěle. Mhm, Patri... Pojď ke mně. Pojď se přitulit.“
„Tulení momentálně není bezpečná činnost, Luky. Jsem děsně utahanej. Vyčerpanej. Takže pokud nechceš, abych na tobě usnul-“
„Pomůže ti to, že na mně usneš, aby ses definitivně zbavil stresu?“
„No, čistě teoreticky...“
„V tom případě vesele usínej, Patri. Jen buď tak hodnej a natáhni se mi pro ovladač od televize. Abych se trochu zabavil, než se vzbudíš...“