Nedopneš kalhoty

Slíbila jsem vám, že když jsem nestihla vánoční povídku, stihnu aspoň nějakou povánoční. A i když mi kapku trvalo, než jsem se k ní dokopala a než jsem se pořádně rozjela (přiznejme si to, dnešní migréna mi zrovna dvakrát nepřidala), nakonec jsem přece jen něco dala dohromady. A i tentokrát je to jedna vaše oblíbená dvojka - Martin a Martina. Tak snad vás zase jednou trochu pobaví... =)

„Mluvím vážně, Martine.“
Oslovený se zcela nevzrušeně zakousl do vanilkového rohlíčku.
„Já vím. A?“ pozvedl obočí.
Dívka proti němu rozhodila rukama.
„A? No, prostě se nediv, až nedopneš kalhoty!“
„Věř, že se divit nebudu,“ ušklíbl se. „Ale je to jednou za rok. Klidně si to dopřeju. Ale klid, já ty kila navíc velice rychle vysportuju. Zmínil jsem se, že se pro mě za hodinu staví drahoušek?“
„Už minimálně čtyřikrát. Říkám si, jestli mi tím náhodou něco nenaznačuješ.“
„Ale kdepak. Jak tě to jen mohlo napadnout?“
„Já ani nevím. Asi jen tak, bezdůvodně,“ pokrčila Martina rameny. „Ale zpátky k našemu původnímu tématu.“
„Ano, Marti, jsem si plně vědom toho, že se už čtvrtej den cpu jako nezavřenej. Ano, jsem si vědom toho, že až vlezu na váhu, buď mi vypadnou oči z důlků, nebo ta váha praskne. Nebo taky dost možná oboje. A víš co?“
„Pořád ti to nevadí?“
„Pořád mi to nevadí,“ kývl. „No tak, jsou přece Vánoce!“
„Fajn. Ale až fakt nedopneš kalhoty, tak za mnou brečet nechoď, miláčku.“
„Nebudu kvůli tomu brečet. Nejsem TENHLE typ buzny. Jsem jen naprosto normální gay.“
„Slušnej oxymóron, lásko,“ zaculila se. „Ale jo, máš recht, já jsem přece taky naprosto normální lesba.“
„Marti...“ zamračil se a sjel ji pohledem od hlavy k patě. „Nemáš náhodou nový kalhoty?“
„Ne.“
„Ne? Myslím, že tyhle jsem ještě nikdy v životě neviděl.“
„Jak to můžeš vědět? Nejsi tenhle typ buzny!“
„Jak se zdá, možná TROŠIČKU jsem,“ řekl opatrně. „Ale nový nejsou. Nevypadaj tak, a navíc bys je jmenovala ve výčtu dárků k Vánocům. A chlubila by ses s nima.“
„Martínku, sklapni, ano?“
„Takže zcela logicky to jsou starší kalhoty, který jsi z nějakýho důvodu nenosila. Ale nevypadají špatně, takže to nemohlo bejt z důvodu, že se ti nelíbí, takže...“
„Hraješ si na Sherlocka, lásko?“
„Marti, že ty jsi dneska, když jsi sem šla, nedopla svoje NORMÁLNÍ kalhoty?“
„Na tuto otázku odmítám odpovídat.“
„Ach, to je tak rozkošný. Takže mi zakazuješ jíst vanilkový rohlíčky proto, abych neskončil jako ty?“
„Taky jsi to nemusel říkat takhle ošklivě.“
„Říkám jen pravdu.“
„No právě.“
Martin zamyšleně žvýkal další vanilkový rohlíček.
„Hm...“ zamumlal po chvíli. „Tak co s tím uděláme? Vysportujeme to spolu?“
„Martine!“ vytřeštila Martina oči. „Myslela jsem, že jsme si jasně řekli, že vtípky na společný sportování a podobný narážky na sex mezi náma dvěma vynecháme!“
„Co?“ zamrkal. „Moment, tak jsem to ale vůbec nemyslel!“
„Ne? To by bylo snad poprvé.“
„No fakt ne! Na moji čest!“
„Prosím tě, kde bys ty vzal nějakou čest? O tu tě tvůj drahoušek připravuje několikrát do týdne, ty už nemáš ani POZŮSTATKY cti.“
„A ty snad jo?“
„Rozhodně ne, ale já na ni nepřísahám.“
„Víš, broučku, jestli si mě hodláš dobírat, dost možná tu svoji nabídku zase zruším.“
„Hm... A jaká že je to nabídka, když nejde o sex?“ pozvedla Martina obočí.
„No, vzpomínáš, jak jsem říkal, že jsem od našich k Vánocům dostal, mimo jiné, nový běžecký boty?“
„Ehm... Matně. Promiň, dostal jsi toho tolik, že si nemůžu pamatovat všechno. Nepamatuju si ani všechny SVOJE dárky.“ Náhle se Martina zarazila. „Moment. Říkal jsi běžecký boty?“
„Přesně tak.“
„To ne,“ zavrtěla prudce hlavou. „Já vím, kam míříš. Ne, ne, ne. Odpověď je rozhodně NE.“
„Dobře. Jak chceš. Byl to jen návrh,“ pokrčil rameny. „Já budu chodit běhat sám. A ty budeš dál nosit tyhle kalhoty.“
„Ty jsi příšernej parchant, viď?“
„Já? Kdepak,“ zaculil se.
„Hele, já vím, že to myslíš dobře, ale fakt si nemyslím, že... Sakra, necpi se pořád tím cukrovím, děláš mi chutě!“
„Promiň. Mám si radši dojít pro zbytek bramborovýho salátu?“
„MARTINE!“
„A mám ti taky trochu donýst?“
„Ne. Ne. Rozhodně NE. Jestli nedopnu ani tyhle kalhoty, jsem v hajzlu.“
„Ale prosím tě. Trocha salátu ještě nikoho nezabila.“
„Ne, trocha salátu ne. Ale o letošních Vánocích jsem si to řekla tolikrát, že mě pak málem zabilo to číslo na váze. Martine, myslím to vážně, já-“
„Dobře. Jen jsem se zeptal,“ pokrčil rameny. „Už se toho cukroví ani nedotknu.“
„Hodnej kluk.“
„A salát si dám až večer u drahouška. To víš, máme v plánu takovou malou večeři...“
„Řekla bych, ať si rovnou vezmeš o číslo větší kalhoty, ale mám blbej dojem, že ty tuky hned spálíš, co?“
„Je to v plánu, ano,“ olízl si Martin rty. „V plánu je hodně spalování.“
„No jo, to se tak někdo má. Já můžu jen doufat, že dneska v baru narazím na nějakou slečnu, kterou přítelkyně opustila na Vánoce a která bude nutně potřebovat utěšit...“
„Jsem si jistej, že nějaká se najde.“
„Nějaká, který nebude vadit, že můj zadek je najednou o slušnej kus větší.“
„Ale prosím tě. Máš skvělej zadek. Možná lepší než předtím.“
„To říkáš jen proto, abys mě povzbudil,“ vzdychla. „Ale díky za snahu, broučku.“
„Není zač,“ mrkl.
„Asi bych tě měla už nechat a jít, co? Aby ses mohl nachystat.“
„Ale prosím tě. Dárky mám zabalený, věci s sebou v batohu, sprchu si dávat nepotřebuju, protože stejně nejspíš brzo zapadneme do vany... Klidně tu zůstaň. Pokud teda nespěcháš za těma holkama, co by potřebovaly utěšit.“
„Rozhodně ne tak, abych kvůli nim zanedbala tebe. A navíc o Vánocích.“
„Je sedmadvacátýho, lásko,“ podotkl.
„To jsou pro mě pořád Vánoce,“ zakřenila se. „Navíc, my dva si dárky dávali až dneska. A nehádej se, když ti tu říkám, že jsi pro mě důležitější než sex, buď tak hodnej.“
„Dobře, dobře. Promiň.“
„A vůbec, kde mám ten salát, co jsi mi nabízel?“
„Ehm... Já myslel, že žádnej nechceš.“
„Padej pro salát.“
Martin se s ušklíbnutím zvedl z gauče.
„Ano, madam. Jak si přejete, madam. Hned jsem tu, madam.“
„Mimochodem, kdy na mě tak zejtra budeš mít čas?“
„Můžu si ho udělat odpoledne, proč?“
„Ale, jen tak,“ kousla se do rtu. „Já jen, že bysme mohli zajít na nějaký povánoční výprodeje. Potřebuju si koupit běžecký boty...“