Dobrý věci

Dneska to uvedu jen stručně, protože vlastně ani tu povídku jsem neměla psát, mám do školy práce až nad hlavu, ale neozvat se víc jak týden mi bylo, no... Tak trochu blbý. A navíc jsem dostala nápad na něco na téma 'Maličkosti, které dělají lidi š´tastnými'. Sice jsem si to tak nějak přebrala podle svýho a toho štěstí jako takovýho tu moc nenajdete, ale... No, ten výsledek se mi docela líbí. Na to, jak je to krátký.

Mimochodem, pamatujete se ještě na dvojku Martin a Martina? Tak tohle je přesně o nich...

 

Sjel Martinu pohledem od hlavy k patě. Voda, která z dívky odkapávala, tvořila na rohožce mokré fleky.
„Nazdárek,“ řekl klidně. „Máš se?“
„Z-z-zima,“ vykoktala.
„Jak dlouho jsi v tom dešti šla?“ pozvedl obočí.
„P-půl hodiny. Zhruba.“
Martin zvedl oči v sloup a ustoupil ode dveří.
„Pojď do obýváku. Naši přijedou z práce až tak za hodinku. Uvařím ti čaj.“
„A co takhle grog? Prosím prosím,“ zamumlala, zatímco si sundávala promočené boty. „Nebo čaj s panákem. Nebo tak něco. A teplou deku. A kdybys měl něco na převlečení...“
„Ty jsi tak nenáročná,“ zvedl oči v sloup. „No tak pojď ke mně. Půjčím ti džíny a tričko. A ten grog ti uvařím, než se převlečeš.“
„Miláček, to jsi. Můj miláček.“
Mávl rukou a vyrazil do svého pokoje.

O deset minut později seděla Martina na gauči, zahrabaná do teplé deky, s vlasy zabalenými do ručníku a s hrnkem plným grogu ve zvolna rozmrzajících rukou. A Martin ji už pěkných pár vteřin upřeně pozoroval.
„Takže...“ prolomil ticho, když pochopil, že Martina sama od sebe mluvit nezačne.
„Takže, jdu sem přímo z naší cukrárny.“
„Jo, to už mi nějak došlo. Vzhledem k tomu, že jsi sem šla půl hodiny. A je to jen můj pocit, nebo jsi tam dneska měla mít rande s tou svojí velkou láskou?“
„Jo. Jenže láska nedorazila. Místo ní dorazila lásky láska.“
„Láska má lásku?“ zamrkal Martin.
„Kurva jedna zatracená.“
„To teda. Zlato... To mě mrzí.“
„Jo. To i mě,“ povzdychla si. „Protože... Jak moc zlý je, že jsem doufala, že s ní mi to třeba nějakou chvíli vydrží? Chci říct, byly jsme spolu jen pár tejdnů, ale... Znáš to. Ten pocit, že s někým by to fakt mohlo stát za to. Ne?“
„Znám,“ kývl.
„No nic,“ olízla si rty a usrkla grogu. „Hádám, že se budu muset vrátit zase ke svejm starejm metodám, trocha sexu, žádný city, možná se uvidíme víckrát, ale rozhodně to nikdy nebude víc. Tady totiž vidíš, jak to dopadá, když je člověk chamtivej a chce víc.“
„Ne, takhle to dopadá, když člověk narazí na kurvu,“ opravil ji. „Ale jak chceš. Já ti právě chtěl nabídnout víc.“
„Martine!“ vytřeštila zděšeně oči. „Promiň, ale ty jsi buzna až na půdu, navíc zadaná, a já svoji orientaci taky měnit neplánuju. Něco mi říká, že by nám to tak trochu nefungovalo.“
„Ne TAKHLE víc,“ ušklíbl se. „Víc-“
„Upřímně doufám, že teď nemluvíš o sexu. I když, tak nějak pochybuju, že bys ho dokázal postavit, když by na to přišlo. Možná kdybych tě trochu opila. Možná trochu víc. A sebe taky. Ale teda mezi náma, pořád je tu ten problém s tvojí zadaností.“
„Víc tady, na tom gauči, tele.“
„Hm, nic proti, ale gauč nikdy nebylo zrovna moje oblíbený místo pro-“
„Martinko...“ zavrčel.
„Ano, Martínku?“ zamrkala nevinně.
„Chtěl jsem ti nabídnout, že ti přece jen donesu nějakýho toho panáka, a k tomu tabulku čokolády, kterou si můžeš celou sníst, a misku zmrzliny, pokud ti na ni teda není moc velká zima. Taky jsem tě chtěl odvelet k sobě do pokoje, zapálit vonnou tyčinku, pustit ti epizodu Doctora Who podle tvýho vlastního výběru a hodit do mikrovlnky hřejivýho medvěda, aby ti dřív bylo teplo. Ale teď si nějak nejsem docela jistej, jestli si něco z toho zasloužíš.“
„Zasloužím. Jsem v depresi,“ zamumlala a vrhla na něj pohled kotěte, které ve vašich prstech spatřilo kus salámu. „Marti... Těch pár dobrejch věcí by mi možná mohlo i zachránit den. Nebo aspoň... malinko zlepšit náladu. Zabránit prohloubení deprese.“
„Ale no tak. Neříkej mi, že jsi tu slepici po pár tejdnech tak milovala, aby ses musela zhroutit, když to s ní skončilo.“
„To neříkám,“ vzdychla, oči zase upřené na grog. „Ale záleželo mi na ní, jo. A můžu si stokrát říkat, že můžu bejt ráda, že se to, jaká je, provalilo tak brzo, protože pak by mi to akorát ublížilo mnohem víc, ale...“
Zavřela oči a pokrčila rameny. Ten pohyb byl pod dekou vidět jen tak tak. Martin zavrtěl hlavou a zvedl se ze svého křesla.
„Tak padej ke mně. Vyber si vonnou tyčinku, rozmysli si, na kterej díl se chceš koukat... A řekni mi, jestli chceš na tu zmrzlinu šlehačku.“
„Ano, prosím,“ zamumlala. „Ach jo, Marti. Já si vůbec nezasloužím kámoše jako ty. Jsem tak pitomá...“
„Možná nezasloužíš, ale oba víme, že zbavit se tě nemůžu. Tak se zvedej a přesuň se.“
„Už jdu. A nechceš... Nechceš třeba pomoct? S něčím?“
„Maximálně s tím, že zatím zapneš můj notebook a sama si najdeš epizodu, co chceš. Jo, a kdyby sis snad všimla, že jsem nechal v prohlížeči otevřenou záložku s pornem, tak to kdyžtak zavři, díky...“
„Jako by se stalo,“ kývla a pomalu vstala z gauče, grog v ruce a deku omotanou kolem sebe. „A Marti? Děkuju moc.“
Když se šourala kolem něj, vtiskl jí na čelo polibek.
„Nemáš zač, zlato. Hned jsem u tebe. Jo, a mezi ty dobrý věci, co díky nim dneska nevyskočíš z okna, si můžeš započítat i trochu toho objímání, dobře?“
„Kotě, proč jen nemůžeš bejt ženská?“ povzdychla si. „Měl bys mě v posteli hned.“
„To tě budu mít tak jako tak,“ ušklíbl se. „I když to bude čistě nevinný, jistě.“
„Jistě,“ pousmála se. „Tak já... Teda jdu. Budeš mít něco proti Vincentovi?“
„Kdybych měl, nenavrhuju ti, ať si vybereš epizodu sama, Marti.“
„Děkuju. Myslím, že dneska fakt potřebuju slyšet, že dobrý věci sice vždycky nenapraví ty špatný, ale naopak ani ty špatný nezkazí ty dobrý.“
„Ale to víš, že dobrý věci můžou napravit ty špatný,“ mrkl. „Prostě ti jen budu muset donýst víc dobrejch věcí...“