Přesně tvůj styl

Na AO3 (archiveofourown, ano, to je to místo, kde tak ráda trávím čas čtením FrostIron fanfiction se svým nejmenovaným oblíbeným pairingem) se povídky jako takhle občas uvádějí, případně uzavírají slovy 'I'm sorry, my hand slipped'. Jo, trochu dost mi ujela ruka, abych pravdu řekla. A vážně mě to dost mrzí, ale... No, dneska mám zkrátka hodně melancholickou náladu, tohle mi nějak vlezlo do hlavy a ven to bylo ochotný vylízt jen v případě, že se to přemístí do počítače, takže...

No, zkrátka, tady je povídka na téma 'Styl', kterou asi nechcete číst, pokud si chcete uchovat dobrou náladu.

Neříkejte, že jsem vás nevarovala...

Tupě jsem zíral na krvavě, doslova krvavě rudou vodu ve vaně. Jedna část mozku mi napovídala, že mám udělat ty dva kroky dopředu, že se mám přesvědčit, ale druhá, mnohem větší, věděla, že je to zbytečné.
Voda byla moc rudá.
On byl moc bledý.
Pozdě. Moc pozdě.
Menší část mozku vyhrála. Dva nejisté kroky.
Větší část měla naprostou pravdu.
„Jo,“ zamumlal jsem. „Přesně tvůj styl, ty... okázalej sobeckej parchante.“
Otočil jsem se a vyšel z koupelny. Z kapsy jsem vytáhl mobil. Pár vteřin jsem jen tupě zíral na displej.
Kam... Kam se vlastně volá?

„Ty víš, proč to udělal?“
Otočil jsem hlavu a zadíval se na ni.
„Protože je to hajzl,“ zamumlal jsem.
Neměl jsem. Byla to jeho máma. Jenže já měl vztek, tak neskutečný vztek...
Zavřela oči a zavrtěla hlavou.
„Nemluv o něm tak.“
„Jasně. O mrtvejch jen dobře, co? Jenže on BYL hajzl.“
„Takže asi nevíš proč.“
„Kdybych to věděl, zabránil jsem mu v tom,“ kousl jsem se do rtu.
Na semaforu se rozsvítila zelená a já se rozjel.
„Proč...“ řekla po chvíli tiše. „Proč bílý růže?“
„Protože to je přesně ten okázalej styl, co by chtěl. Parchant zatracenej.“
Další křižovatka s červenou.
Zase jsem se otočil. Po jejích tvářích tekly slzy.
„Nechápu to,“ zašeptala. „Prostě nechápu. Kdyby aspoň nechal dopis...“
„Možná nechal. Možná jsem ho jen zatím nenašel.“
Chabá útěcha, samozřejmě. A dost naivní myšlenka. Oba jsme věděli, že kdyby ten dopis existoval, válel by se vedle skoro přetékající vany, pocákaný vodou a krví.
Zelená. Rozjel jsem se.
„Už jsi... prošel jeho věci? Víš, co si chceš nechat?“
„Ne. Ještě... Ne jistě. Potřebuju pár dní. Snad po pohřbu...“
Křižovatka s červenou.
Už mě to ani nepřekvapovalo. Ten den byl předurčený k tomu, aby stál za hovno...

„Proč to udělal?“
„Proč to udělal?“
„A víš, proč to udělal?“
„Proč to vlastně udělal?“
„Vážně nemáš ani tušení, proč to udělal?!
Ani jsem netušil, že dokážu slovní spojení 'sebestřednej parchant' vyjádřit tolika nejrůznějšími způsoby.

To, že jsem necítil nic krom vzteku, mě překvapovalo nejvíc.
Dokonce ani u té zatraceně dojemné písničky, kterou on by si nikdy nevybral, jsem se nedokázal přimět k pláči a smutku.
Zíral jsem na jeho rakev a netruchlil. Netruchlil jsem už pět dní.

„Spal se mnou. Nevěděl, jak z toho ven. Teda, hádám, že nevěděl. Nevím... Nevím to jistě.“
Zíral jsem na kluka, kterého jsem viděl prvně v životě, přes okraj sklenice skotské, kterou jsem zvedal ke rtům v okamžiku, kdy si přisedl.
Otočil jsem do sebe všechen ten alkohol a skleničku postavil na stůl.
„Co prosím?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Ale on jen zavrtěl hlavou a zase vstal.
„Promiň. Kdybych věděl, jak to skončí, nikdy si s ním nezačnu.“

Ležel jsem v posteli a v uších mi zněly jen čtyři věty. Čtyři věty z večera předtím, než se to stalo.
„Miluju tě, víš? I kdybych tě třeba někdy podvedl-“
„Ale kotě. To ty bys přece nikdy neudělal.“
Schoulil jsem se do klubíčka a v náručí sevřel jeho polštář. Rozhodl jsem, že první věc, kterou si určitě nechám, bude jeho voda po holení.
„Kurva,“ zašeptal jsem. „Fakt přesně tvůj styl. Zkurvenej sebestřednej parchante. Můj zkurvenej sebestřednej parchante...“
Mohl jsem dál předstírat, že netruchlím.
Slzy se do polštáře vsakovaly bez větších obtíží.