Někdy ti fakt závidím

Začněte věřit na zázraky. I když jsem před pár dny říkala, jak se mi nechce do psaní, Múza mi přece jen nakonec přihrál jeden nápad (no, on s ním spíš otravoval tak dlouho, dokud jsem se nevzdala a nenapsala to), o němž jsem usoudila, že by ho šlo zpracovat. Tentokrát to nebude ani tak o lesbičkách nebo gayích nebo heterosexuálech, bude to o jedné romantické orientaci (jo, romantická a sexuální orientace se může lišit, asi bych o tom fakt měla napsat článek, co?), o které jsem já sama ještě docela nedávno neměla ani tušení. Tahle věc ani nemá pořádnou zápletku, berte to spíš jako... menší seznámení s problematikou aromantiků...

„Idiot, to jsi, brácho. Idiot.“
Kývl jsem a dál sledoval, jak moje o rok mladší sestra urputně kouří už zhruba pátou cigaretu od chvíle, kdy jsme se o necelou půlhodinku dříve posadili na balkon.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptala se, když shledala, že to kývnutí bylo jediná reakce, kterou ze mě dostane.
„A co bych měl říkat?“ vzdychl jsem. „Ano, jsem idiot. Tak si to představuješ?“
„Zhruba. Ale mohl bys znít upřímnějc. Trochu víc to prožívat, víš?“
„Promiň, ale to asi nepůjde.“
„Tak nějak jsem to tušila.“
Díval jsem se, jak vyfukuje obláček kouře směrem k zábradlí balkonu.
„Jenže já nejsem idiot,“ zamumlal jsem.
„Tak když to říkáš,“ kývla. „Tak co? Řekneš mi, o čem to celý má bejt? Nebo zůstaneme jen u 'rozešli jsme se', hm? A přestaň mi zírat na vlasy, buď tak laskav.“
„Já ti nezírám na vlasy. Zírám tak nějak... globálně na tebe.“
„Ach. Tak to pak jo. Já už myslela, že to bude jako s mámou, která mi hodinu nenápadně čučela na hlavu a pak se zeptala, jak dlouho to jako takhle zůstane,“ zakřenila se a prsty ruky, která nedržela cigaretu, se podrbala nad pravým uchem, na té straně hlavy, kde měla své tmavé vlasy dlouhé jen pár milimetrů.
„Ale ne, mně se to... celkem líbí. Jde to k tobě,“ pousmál jsem se. „Ladí ti to k tetování.“
„Hodnej kluk,“ kývla.
„Jak že se tomu účesu říká?“ zeptal jsem se.
„Sidecut,“ řekla a oklepala si cigaretu do popelníku. „A neodváděj pozornost.“
„Neodvádím.“
„Hm...“
„Dobře, možná TROŠKU,“ vzdychl jsem pod nátlakem jejího skeptického pohledu.
„Tak povídej. Svěř se mi,“ řekla, a nebyla to žádost. „Proč přesně že jsi nechal svoji vyvolenou, kterou už jsi skoro plánoval požádat o ruku?“
„Když už to musíš vědět, našel jsem ji v posteli s jiným chlapem.“
„Au,“ kousla se do rtu. „Dobře, nejsi idiot. Tohle zní jako dost pádnej důvod.“
„To mi povídej,“ zamumlal jsem. „Posuň mi sem ty cigarety.“
„Leda ve snu. Nekouříš už-“
„Našel jsem ji s ním ráno. Od tý doby jsem zvládnul krabičku.“
„Ach. V tom případě mi dovol, abych ti řekla, že to byla velká chyba a rozhodně jsi to neměl dělat, protože jsi tím zahodil rok odvykání,“ vzdychla a postrčila krabičku cigaret směrem ke mně. „Dej si. Na ty nervy to potřebuješ.“
„Díky,“ kývl jsem. „Ach, bože, někdy ti fakt závidím, věříš?“
„Mně?“ zamrkala. „Ale prosím tě. Mně přece není co závidět.“
„Myslíš?“
„Myslím.“
„Já si myslím pravej opak. Vždyť se podívej na to, co se mnou ta zatracená láska dělá. Kurva, jsem s nervama naprosto v háji. Možná tak nevypadám, ale... podívej se na moje ruce. A to není nikotinovej absťák, fakt ne.“
„To bude dobrý. Zase se to zlepší. Uvidíš,“ mrkla. „Potkáš nějakou jinou, hrozně se do ní zamiluješ, a tahle třeba nebude zatracená kurva...“
„Díky, to je uklidňující,“ zamumlal jsem. „Fakt že jo.“
„Vždycky ráda pomůžu.“
„Fakt ti závidím. Závidím ti, že tyhle věci neprožíváš. Že tyhle věci neřešíš. Že to pro tebe prostě... není.“
„Hm,“ odtušila. „Věříš, že byly časy, kdy jsem já tobě záviděla pravej opak? Hodně často. A hodně intenzivně.“
„Věř mi, že o nic nepřicházíš.“
„Možná,“ kývla a típla cigaretu o dno popelníku. „Jenže ty nevíš, jaký to je, bejt v mojí kůži. Chápej, nejdřív... Nejdřív jsem si myslela, že jsem prostě jen... Že prostě jen nejsem typická holka, že holt nesním o ideálním chlapovi, o kyticích růží, o svatbě a tak. Prostě jsem jen myslela, že nejsem romanticky založená, když bych se ve chvíli, kdy by mě někdo překvapil večeří při svíčkách, zeptala, jestli je něco s elektrikou. Pak mi došlo, že se mi líběj holky, a říkala jsem si, že je to asi tím, že jsem lesba. Pak mi došlo, že nejsem tak docela lesba, tak jsem si prostě začala myslet, v OSMNÁCTI, že jsem asi jednoduše jenom cynická.“
Zvedla svůj hrnek s kafem a napila se.
„Jenže pak mi došlo, že to taky nehraje,“ pokračovala. „Došlo mi, že nikdy, ať se mi ten kluk nebo holka líbí sebevíc, ať je mám sebevíc ráda jako lidi, nikdy se to nepřehoupne přes určitej bod. Nikdy se nezamiluju. Žádný motýlci v žaludku, žádný culení se jako idiot, když si na toho někoho vzpomenu, žádný čekání na esemesky... Nikdy. Pár jsem jich měla radši, jo, ale nikdy... Nikdy ne TAK. Víš, jaký to je, když ti to dochází? Víš, jak DIVNĚ si přijdeš? Nad tím, že jsem asi lesba, jsem mávla rukou, nad tím, že jsem pravděpodobně bi, jsem mávla rukou, ale tohle? Nikdo ti neřekne, že to existuje, že nejsi prostě jen... bezcitnej magor.“
Zapálila si další cigaretu.
„Já vím,“ vzdychl jsem. „Chápu to. Ale...“
„Ne. Ne, nechápeš. Víš, jaký to bylo, když jsem se pak úplně NÁHODOU dočetla o tom, že existuje něco jako AROMANTIK? Víš, jaký to bylo, když jsem četla ty detaily a tolik z nich na mě SEDĚLO? Najednou jsem si nepřišla divná, že si nepotrpím na držení se za ručičky, jakkoliv miluju objímání a líbání, najednou jsem si nepřišla jako chladná mrcha, najednou... Najednou jsem věděla, že je normální NIKDY necejtit... ten druh lásky.“
„Jo, to muselo... bejt těžký,“ vzdychl jsem. „Víš, to, že nikdy nebudeš-“
„Těžký? To byl jeden z nejvíc osvobozujících momentů mýho života!“ zasmála se. „Ten pocit, že je to normální, že si to nemusím vyčítat, že se nemusím SNAŽIT zamilovat, že prostě můžu NEMILOVAT a bejt spokojená. A co já vím, třeba někdy najdu někoho podobnýho, s kým budu sdílet naprosto neromantickej mix mezi přátelstvím a vztahem, a budu totálně happy. Je to skvělej pocit. Fakt SKVĚLEJ pocit.“
„Jo, to ti věřím. Taky mi to momentálně zní poměrně slibně.“
„Jaká škoda, že tobě se prakticky stačí jen na holku podívat, aby ses bláznivě zamiloval, co?“ ušklíbla se.
„Doufám, že se co nejdřív podívám na tu správnou.“
„Kuš. Nevíš, že to se nemá? Vytloukat klín klínem? Doslova, v tvém případě. Jen je tu řeč o trochu jiným klínu.“
„Mám dojem, že když sis myslela, že jsi cynická, nebyla jsi zase tak vedle, zlato.“
„Možná,“ usmála se. „Mimochodem, doufám, že jsi ji z toho vašeho bytu vyhodil. Protože jestli jen uvažuješ o tom, že by ses odstěhoval ty, tak tě asi uškrtím.“
„Bez obav. Požádal jsem ji, aby odešla.“
„Co ona na to?“
„Chce pár dní,“ pokrčil jsem rameny. „Aby si sbalila věci.“
„Takže budeš chtít pár dní zůstat u mě na gauči?“
Zamrkal jsem.
„No, vlastně... Vlastně mě to ani nenapadlo. Ale když jsi o tom začala...“
„Tak radši zůstaneš tady, než abys trávil noc ve stejným bytě jako ta štětka? Brácho, myslím, že teď už ti to můžu říct, ale mně se nikdy zrovna dvakrát nezamlouvala.“
„To nic. Ty jí taky ne. Vždycky mi říkala, jak jsi hrozně divná.“
„Samozřejmě, že jsem. To je na mně nejlepší, ne?“ zaculila se. „Fajn. Pak ti nachystám gauč.“
„Ale nebudu tě tu nějak otravovat, viď? Já jen, že kdyby jo-“
„Radím ti, nedokončuj to. Kdybys mě tu otravoval, dávno jsem ti ukázala dveře, a ROZHODNĚ bych ti nenabízela, ať tu zůstaneš.“ Zamyšleně se zadívala  přes zábradlí balkonu. „Ale jestli hodláš zapíjet žal, budu muset dojít koupit nějakej alkohol. Obávám se, že mám doma jen francovku na bolavý svaly.“
„Já něco koupím,“ nabídl jsem. „Stejně... Stejně budu muset ještě do bytu. Nemám oblečení, kartáček... nic.“
„Fajn,“ přikývla a zamáčkla cigaretu. „Tak se zvedni. Jedu s tebou.“
„Ale to přece vůbec-“
„Ale jo, musím. Ráda bych tvé exnejdražší řekla pár věcí z očí do očí. A navíc nechci riskovat, že se TY podíváš do těch jejích zmíněnejch očí a všechno jí to odpustíš, a ještě ideálně odprosíš. Nic takovýho. Takže jdeme. A bez keců.“
„Ano, madam, jak rozkazujete, madam.“
„Řekla jsem BEZ KECŮ, brácho...“