Proč se prostě, já nevím...

Po dlouhé době tu pro vás mám zase jednu povídku. Byla inspirována tématem týdne 'Nikdy', které sice platilo v minulém týdnu, ale, no, tak to holt dopadá, když někdo nemá motivaci ke psaní povídek. Musím přiznat, že poslední dobou mě to vůbec nebaví, přijde mi to všechno na jedno brdo... A tak. Snad je to jen fáze, která přejde, protože už mě to začíná docela slušně otravovat, abych pravdu řekla. Ale hádám, že jste sem nepřišli číst moje kecy, co? Takže zatím, co já trčím ve Vizovicích, vy si můžete přečíst tuhle povídku. A aby bylo jasno, mám internet v mobilu. Takže já budu vědět, že jste komentovali, a rozhodně mě to potěší... :D

„Víš, jestli se ti něco nelíbí, dveře jsou tamhle!“ zaječel jsem a ukázal příslušným směrem.
„Jestli MNĚ se něco nelíbí? Jestli se něco nelíbí TOBĚ. JÁ platím větší část nájmu, pokud se nepletu!“ odsekl.
„Protože JÁ platím většinu jídla!“
„Ach, gratuluju, chtěl bys za to medaili, nebo co jako?“
„No, když tak o tom mluvíš, docela by mě potěšila.“
„A nechtěl bys rovnou i vyznamenání za to, že jsi dneska ráno umyl koupelnu? Nebo diplom za umytí nádobí?!“
„Momentálně by mě nejvíc potěšilo, kdyby ses sebral a ZMIZEL!“
„Bla, bla, bla. Nic ti nebrání v tom, abys šel TY!“ frkl.
„Proč bych měl chodit já, když tu hádku jsi začal TY?!“
„Samozřejmě, že jsem ji nezačal já!“ vytřeštil oči. „Začal jsi ji ty, když jsi... Když jsi...“
„Když jsem?“ pozvedl jsem obočí a založil si ruce na prsou. „Já poslouchám.“
„Začal jsi ji ty,“ trval paličatě na svém.
„Mhm,“ přikývl jsem.
„Ale víš co? Už mě nebavíš. Ani trochu mě nebavíš. A protože moudřejší ustoupí, tak půjdu a... prostě půjdu. Někam ven. Kamkoliv, kde nebudeš ty.“
„Geniální nápad.“
„Viď? Taky si myslím.“
„Vracet se nemusíš.“
„Takovou radost ti neudělám.“
„No ještě aby. To by totiž znamenalo, že víš, co mě potěší.“
„Já vím, co tě potěší. Momentálně by tě nejvíc potěšilo, kdybych vyskočil z okna!“ odsekl. „Ale ne, ani omylem. Abys věděl, já hodlám odejít DVEŘMA.“
„Nohama napřed?“ navrhl jsem.
„Ale kdepak. To přenechám tobě. A jestli mě budeš ještě chvíli vytáčet, tak tenhle byt tím způsobem opustíš hodně, hodně brzo.“
„Nechtěl jsi odejít?“
„Buď bez obav. Už tu prakticky nejsem.“
„Ne? Zajímavý, že pořád slyším tvoje žvanění...“

Sám v bytě jsem zůstal jen asi deset minut. Přesně do okamžiku, kdy mi na dveře zaklepala naše sousedka.
„Tak co zase?“ zeptala se, jakmile jsem otevřel. „Zapálil si s dveřma na balkon přivřenejma o centimetr míň než považuješ za přijatelný? Neutřel správně nádobí? Dejchal moc nahlas?“
„Taky tě rád vidím,“ frkl jsem. „Dala by sis šálek kávy?“
„Nebavíte mě,“ oznámila mi. „Těžce mě nebavíte. Kdo má ty vaše hádky pořád poslouchat? Je to skoro horší než poslouchat vaše usmiřování.“
Poodstoupil jsem od dveří, aby mohla vejít.
„Už jsem ti nabízel, že ti zaplatím špunty do uší.“
„A já ti řekla, ať mi je laskavě rovnou koupíš. Já je shánět nebudu.“
„A proč bych ti já-“
„To kafe, drahoušku, buď tak laskav. To je to nejmenší, co pro mě momentálně můžeš udělat.“

O pouhou hodinu později se dveře bytu otevřely a zase prudce zabouchly.
„Co děláš zpátky tak brzo?“ zavolal jsem směrem do předsíně. „A mimochodem, máme návštěvu. To jen aby tě nenapadlo nějak tupě žvanit.“
„No dovol? Na to jsi expert ty,“ ozvalo se.
„A už je to tady,“ povzdychl jsem si. „Vážně, to od tebe nemůžu mít aspoň pět minut pokoj?“
„Pro mě za mě ode mě můžeš mít pokoj na zbytek života. Jak ten bude dlouhej, to záleží jen na tobě,“ konstatoval a vešel do obývacího pokoje. „Ach, zdravím. To mi mělo dojít. No jo, naše drama queen si prostě nemusí poradit se stresem sama, že?“
„Jestli chceš mít kecy, dveře snad ještě najdeš. Před chvílí jsi přes ně přišel.“
„Ale lásko, klid. Máme návštěvu.“
Zmíněná návštěva si nás oba postupně důkladně prohlédla a pak si povzdychla.
„To mi vysvětlete, vy dva. Když je vám spolu tak hrozně, proč se prostě, já nevím... nerozejdete?“
„Ro... rozejít?“ vydechl.
„Rozejít?!“ vytřeštil jsem já oči.
„NIKDY!“ pronesli jsme oba společně.

Bylo to večer. Dlouho poté, co jsme měli byt zase jen pro sebe.
Posledních pár hodin bylo všechno... divné. Ještě mnohem divnější než obvykle po hádce. Mnohem napjatější. A hlavně to bylo divné úplně novým způsobem.
Takovým, že když jsme se pak potkali ve dveřích koupelny (já z ní zrovna vycházel, on se do ní chystal), nikdo se neobtěžoval s vtipem, že kdybychom do ní rovnou šli společně, mohli jsme si ušetřit dost času. Nebo s jakýmkoliv jiným vtipem. Nebo třeba jen říct jediné slovo.
Takže mě vlastně ani nepřekvapilo, když pak přišel do ložnice a na tváři měl výraz, jaký většina lidí asi nasazuje maximálně tak na pohřbu.
„Poslouchám,“ řekl jsem, aniž bych se obtěžoval třeba jen zvednout do sedu.
Vlastně jsem zhruba v tu chvíli začal upřímně litovat, že jsem se neotočil zády ke dveřím a nepředstíral, že jsem stihl usnout.
Lehl si vedle mě a vzdychl.
„Můžeš mi vysvětit, proč to děláme?“ zeptal se.
„Já nevím. Protože to jinak neumíme?“ pokrčil jsem rameny, tedy jak jen to vleže šlo.
„A proč to jinak neumíme?“
„Protože jsme se to naučili takhle?“
„A proč jsme se to naučili takhle?“
„A babičko, proč máš tak velké oči?“ ušklíbl jsem se. „Já nevím. Nevím, lásko.“
„Už mě to unavuje,“ zamumlal a lehl si vedle mě. „Hádáme se kvůli blbostem. Jeden z nás odejde z bytu, druhej tu zůstane. Pak se ten první vrátí, chvíli na sebe ještě držkujeme, a pak... Pak prostě začneme předstírat, že se nic nestalo. A večer už normálně vtipkujeme, jako by se VÁŽNĚ nic nestalo. A pak se spolu vyspíme... Jen abysme se mohli znova pohádat klidně už další den. Proč?“
„Už jsem ti řekl, že nevím,“ kousl jsem se do rtu. „Ale vzhledem k tomu, že dneska spolu zjevně nebudeme spát, nemůžeme jít... spát?“
„Možná bysme fakt měli.“
„Výborně. Dobrou noc.“
„Nemyslím... jít spát.“
„Tak co?“ zamračil jsem se.
„Rozejít se.“
Tohle mě už přimělo posadit se. Ne, vlastně ani ne tak se posadit, jako spíš vyletět jako čertík z krabičky.
„CO?!“ vyjekl jsem. „To myslíš vážně? Ne, ty jsi musel vážně naprosto zešílet!“
„Ne. Nezešílel jsem,“ řekl. „Podívej, zamysli se nad tím. Copak by to nebylo mnohem lepší řešení? Konec nesmyslnejch hádek, konec neustálýho usmiřování a stresování se, jestli se tentokrát usmířit dokážeme... Prostě konec.“
„Ne. Ne, ne, ne. Nestačilo ti, co jsme si řekli odpoledne? Nikdy? Tak ještě jednou – nikdy, ani omylem, jen přes moji mrtvolu. Bude ti to tak stačit? Ne, žádnej rozchod se nekoná. TEČKA.“
„Ale-“
„Řekl jsem ne. NE!“ zopakoval jsem. „A na tom trvám.“
„Ale já-“
Nerad jsem to přiznával, ale po páteři se mi zvolna plížila pocit naprostého děsu. Ruce se mi začínaly třást, srdce mi bušilo rychleji...
„Prosím,“ zamumlal jsem a lehl si zpátky vedle něj, ale mnohem, mnohem blíž. „Já se nechci rozcházet. Já tě miluju.“
„A já tebe. Ale co když to nestačí?“
„Stačí to. Bude to muset stačit. Ale já si nedokážu představit, že bych měl v dohledný době usínat bez tebe vedle sebe.“
„Jen v dohledný době? To mě zrovna neuklidňuje.“
„Žádnej rozchod,“ zopakoval jsem. „Lidi se rozchází moc snadno. Jedna drobná neshoda a jsou od sebe.“
„Myslíš jedna denně?“
„Chceš dneska zvednout průměr na dvě?“
„A co ho snížit na jednu týdně?“
„Hm... uvidím, co zmůžu. Slibuju, že se budu snažit. Ale za nic neručím.“
„Ještě aby, lásko, ještě aby.“

Přesně o šest dní později, zrovna ve chvíli, kdy jsem odemykal dveře od bytu, jsem uslyšel hlas naší nejdražší sousedky.
„Tak jo. Už skoro tejden jsem neslyšela hádku. Najdou dětičky v pískovišti za barákem mrtvolu, nebo ses dal na chlast?“
„Taky tě zdravím,“ kývl jsem. „Chceš zajít na kafe?“
„Hm...“ zamyslela se. „Tak tvrdý drogy, jo? To bych do tebe nikdy neřekla...“