sobota 2. března 2013

Díl první: Mám na to vůbec?

Tak vy byste rádi napsali knížku. Fajn, jsem na tom stejně. A věřte, že podobně to má i drtivá většina lidí, co někdy o tvůrčí psaní aspoň zakopli, a dost možná i část těch, co se o něj jen nepatrně otřeli prostřednictvím školních slohovek. Asi je za tím ta člověku vrozená touha po nesmrtelnosti, přání něco po sobě zanechat... Nebo by si možná jen rádi honili ego nad tím, že teď jsou jakože spisovatelé. Ať jsou vaše motivy jakékoliv (upřímně doufám, že je to spíš ta první možnost, pokud možno zkombinovaná s láskou ke psaní), na začátku byste si měli položit jednu zásadní otázku. Mám na to?


Chtělo by se říct, že na napsání knížky má každý. No vážně, vždyť prostě jen skládáte slova za sebe, ne? To přece zvládne i cvičená opice. Možná to nebude zrovna Vojna a mír, ale číst by to jít mělo. No, obávám se, že vás asi budu muset zklamat. Psaní zase tak jednoduchá věc není.

Pokud chcete vážně stvořit aspoň novelu (nebo rovnou román, když máte extra vysoké ambice), skládat slova vám stačit nebude. A nebude vám stačit dokonce ani všechen talent světa. Na delší slohové útvary potřebujete hlavně spoustu času, odhodlání a sebekontroly. (Nebo značně otravnou a neodbytnou Múzu, ale ani ta to vždycky nepojistí.) Protože zatímco krátkou povídku můžete napsat s klidem za odpoledne (i za hodinu, pokud se patřičně 'zažerete'), u novely se musíte smířit se dny a týdny tvrdé práce, která vás ne vždycky bude tak docela bavit.

Řekněme si to upřímně, pokud jste toho v životě ještě moc nenapsali, vrhat se rovnou na novely a romány asi není to úplně nejlepší, co můžete udělat. Román se od povídky totiž neliší zdaleka jen tím, jak dlouho ho trvá napsat. Když nemáte zkušenosti, bude pro vás nepochybně náročné ukočírovat větší množství postav a složitější zápletky, nemluvě o udržení tempa vyprávění a dalších 'pitominkách', které delší slohové útvary prostě bezpodmínečně vyžadují. A taky si musíte uvědomit, že ačkoliv základní námět většiny knížek se dá vyjádřit jednou větou, zdaleka ne každý takto vyjádřitelný námět na nějakou tu knížku vystačí.

"Hele, snažíš se je odradit, aby sis zlikvidovala konkurenci?"
"Kušuj. Víš moc dobře, že jim jen říkám pravdu."
"A jen zcela nepatrně je děsíš k smrti."
"Pravda o psaní JE děsivá."
"Taky fakt. Ale nemusí to hned každej vědět, ne?"
"Kušuj!"

A co tedy máte dělat, když začínáte, ale psát chcete a jednou byste to na tu knížku rádi dotáhli? No, pište. Ale vykašlete se na romány a novely, pokud si vážně nevěříte, že dokážete zatnout zuby a dokončit to. Začněte na povídkách, ať už je budete psát jen do šuplíku, nebo je budete publikovat někde na blogu/literárním serveru. Povídky vás naučí základní slohové postupy. Pak klidně přejděte na takové ty klasické 'kapitolovky', kdy kapitolu tvoří jedna až dvě stránky v textovém editoru. Napsat deset, patnáct, dvacet takových kapitol vás naučí té vytrvalosti, kterou pro psaní delších slohových útvarů budete potřebovat. Neuspěchejte to. Radši mít v počítači pět dopsaných 'kapitolovek', než pět 'románů', co jste po dvaceti stránkách zahodili, protože vás to prostě přestalo bavit.

Múzí tip: Když už se rozhodnete pro ty kapitolovky, publikujte je na blogu. Pakliže se najde aspoň pár lidí, co je budou pravidelně číst, spíš se je 'dokopete' dokončit. Nechcete přece zklamat svoje čtenáře, viďte?

A jen tak pro zajímavost, abyste si mohli představit, jak 'rychle' to člověku na začátku jde, nad svojí první věcí jsem strávila dobré dva týdny tvrdé práce. Měla osmnáct tisíc znaků. V současnosti bych ji při troše snahy dokázala napsat za den.

Takže teď se zamyslete. Vážně do toho chcete jít? Obětujete ten čas, který byste mohli nejspíš věnovat něčemu mnohem užitečnějšímu (nebo taky ne, pakliže holdujete prokrastinaci na facebooku), zírání do počítače, popíjení nadměrného množství kávy (a ostatních povzbuzujících nápojů) a zoufalému mlácení hlavou o klávesnici? Jdete do toho, i když si to možná brzy budete vyčítat? Vážně si troufnete na psaní knížky?

Pakliže je vaše odpověď 'ano', těšte se na příští díl. V tom už se vážně podíváme na zoubek tomu slibovanému námětu a prvotnímu drobnému plánování.

1 komentář:

  1. Tak k tomuto mám iba tri veci. Autor musí byť v prvom rade trpezlivý, vytrvalý a ochotný učiť sa nové veci, ktoré mu v písaní výrazne pomôžu.

    OdpovědětVymazat