Jestli vám vrtá hlavou, jak tohle, sakra, může souviset s pustým ostrovem, račte se pustit do čtení.
„Láskó?“
Polkl jsem a opatrně otočil hlavu směrem ke dveřím obývacího pokoje.
„Co chceš?“ zeptal jsem se.
Můj okouzlující blonďáček mírně našpulil rty a sladce zamrkal.
„Já? Měl bych snad něco chtít?“
„No, já nevím,“ odkašlal jsem si. „Ale pokaždý, když protahuješ 'o' ve slově 'lásko', něco po mně chceš. Takže... CO chceš?“
„Pch. Takže to mi jako chceš říct, že k tobě nemůžu bejt něžnej, aniž bych-“
„Koťátko...“
„No fajn. Mám jednu otázečku.“
„Je to ta z druhu 'Hele, říkal jsem si, nemohli bysme zkusit...'?“
„Ne, náhodou není. Poslední dobou jsem na internetu nehledal nezvyklý sexuální praktiky.“
„No, ono až na hodně brutální sado maso už těžko najdeš něco, co jsme ještě nezkoušeli,“ ušklíbl jsem se. „Ale to je jedno... Měj otázku.“
„Otázečku,“ opravil mě.
„Fajn...“ zvedl jsem oči v sloup. „Měj OTÁZEČKU.“
„Láskó, kdybys měl jet na pustej ostrov, co by sis vzal s sebou?“
„Co to?“ zamrkal jsem překvapeně.
„Pustej ostrov,“ zopakoval s ledovým klidem.
„Jak tě tohle napadlo, proboha? Ne, ne, počkej, nechci nic vědět. Tvoje duševní pochody už se radši nepokouším sledovat,“ mávl jsem rukou.
„To byla urážka, co?“
„Ale kdepak, ty moje borůvečko...“
„Kolikrát ti mám opakovat, že si nepřeju, abys mi tak říkal?“ založil ruce na prsou.
„Promiň. Ale ty tvoje přenádherný tmavomodrý očička mě prostě nutěj...“ usmál jsem se na něj.
„Hm... To je sice hezký, ale to nic nemění na tom, že se mi to oslovení NELÍBÍ. A to hned z několika důvodů. Kupříkladu-“
„Chceš vědět, co bych si vzal s sebou na pustej ostrov?“ zeptal jsem se, než mohl začít s nějakou ze svých tradičních přednášek.
„Odlákáváš pozornost?“ pozvedl obočí.
„Samozřejmě,“ kývl jsem.
„Tak povídej.“
„Vzal bych si okno.“
Zvedl ruku, vrazil si ukazováček do ucha a pár vteřin předstíral jeho usilovné čištění.
„Promiň, asi jsem se přeslechl,“ konstatoval posléze. „Přísahal bych, že jsi řekl 'okno'.“
„Řekl jsem 'okno',“ kývl jsem.
„I když riskuju, že budu vypadat jako idiot, když mi to není jasný, proč by sis, PROBOHA, měl na pustej ostrov brát OKNO?!“
„Není to zjevný?“ pokrčil jsem rameny. „Na pustejch ostrovech asi nebude moc domů, viď? No, nějakej ten dům připomínající přístřešek bych za použití primitivních nástrojů možná i postavil. Udělat k němu dveře by se taky nějak dalo. Ale okno se skleněnou výplní? To vážně jen tak nevyrobím.“
„Na co potřebuješ okno se skleněnou výplní, když budeš v tropickým ráji, proboha?!“
„Abych zabránil tomu aby dovnitř foukalo a pršelo, když přijde období dešťů, a aby dovnitř nelezla a nelítala veškerá havěť, co se bude nacházet v okruhu sto metrů. Což by, při mým štěstí, lezla.“
„Ty jo. To zní skoro i logicky.“
„Samozřejmě,“ usmál jsem se spokojeně.
„Co dalšího hrozně logickýho by sis vzal?“ zadíval se na mě dychtivě.
„No, jestli si toho můžu nabalit víc, nějaký nářadí by se hodilo,“ zamyslel jsem se. „Abych ten barák přece jen nemusel stavět pomocí primitivních nástrojů, abych tak řekl. No, a taky by se hodil nějakej ešus, případně kotlík. Sirky nebudou nutný, rozdělat oheň bych ještě měl umět. Ale možná pár svíček na večer...“
„Tý jo, já si snad našel praktickýho chlapa! Co dál?“
„Hm, ani nevím... Možná tu svoji žlutou košili.“
„Asi mi zase něco uniká. Na co ti bude tvoje KANÁRKOVĚ ŽLUTÁ KOŠILE? Plánuješ na pustým ostrově pochod hrdosti?!“
„No, na pustým ostrově, jehož jedinej obyvatel by byl teplej, by pochod hrdosti asi neměl tak docela smysl...“
„Tak na co ji chceš?“
„Nevím. Mám ji rád. Navíc by se moc pěkně hodila k písku a moři. A něco na sebe potřebuju. Nebo snad čekáš, že budu chodit polonahej?“
„Budeš v tropickým ráji!“
„Proboha. Nevěřil bych, že vyhlídka pustýho ostrova udělá barbara i z někoho, jako jsi ty!“ vytřeštil jsem oči.
„Počkej, počkej. TY si chceš vzít tu otřesnou žlutou košili, ale JÁ jsem barbar?!“
„Tak abys věděl, zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli je povoleno brát si na pustej ostrov lidi, ale teď jsem se naštval a schválně se nezeptám,“ zabručel jsem.
„Copak?“ frkl. „Chtěl by sis snad vzít maminku?“
„Na co by mi byla maminka?“ zamračil jsem se.
„Mohla by se o tebe starat, ne? Prát ti, vyvářet ti... Nebo by sis tam rád vzal Johnnyho Deppa?“
„Ne. TEBE, ty idiote,“ řekl jsem. „Ale vzhledem k tvojí reakci lidi asi povolený nejsou.“
„Lidi jsou povolený!“ vyjekl. Vzápětí, aniž bych věděl, odkud přesně se vzal a jak to udělal, mi seděl na klíně a pevně se ke mně tiskl. „Lidi jsou naprosto dokonale povolený. Stoprocentně. Ale v tom případě bys měl vzít i nějakej koberec.“
„Nech mě hádat. Na neopracovaný dřevěný podlaze šukat odmítáš a na pláži by tě to nebavilo, protože písek zaleze všude, je to tak? A vestoje se to pořád dělat nedá...“
„Lásko, ty jsi tak chytrej...“ zavrněl a zajel mi prsty pod tričko.
„Nech mě hádat,“ ušklíbl jsem se. „Chceš si vyzkoušet, jestli by byl vhodnej ten koberec, co leží tamhle na podlaze?“
„Vážně, tak NEUVĚŘITELNĚ chytrej...“ zavzdychal mi do ucha.
„Ale uvědomuješ si, že na žádnej pustej ostrov neodjíždíme, viď?“ ujišťoval jsem se.
Stejně náhle, jako mi na klíně přistál, z něj zase vyskočil a někam odběhl.
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi!“ zavolal na mě z předsíně. „Respektive když nejdou dvě buzny k tropickýmu ráji...“
„Musí přijít tropickej ráj ke dvěma buznám?“ zamrkal jsem. „Jak to ten ráj udělá?“
Nakoukl zpátky do obývacího pokoje a široce se zakřenil.
„Jednoduše. Jdu koupit pár palem. A možná nějaký ty kokosy. A pár dalších věcí, co mi budou připadat tropický. Vem si zatím tu svoji příšernou žlutou košili, jo?“
Než jsem stihl odpovědět, dveře bytu hlasitě bouchly.
Zaskučel jsem a odevzdaně položil hlavu na opěradlo křesla.
„A já už doufal, že jednou budeme mít aspoň skoro normální sex...“
Polkl jsem a opatrně otočil hlavu směrem ke dveřím obývacího pokoje.
„Co chceš?“ zeptal jsem se.
Můj okouzlující blonďáček mírně našpulil rty a sladce zamrkal.
„Já? Měl bych snad něco chtít?“
„No, já nevím,“ odkašlal jsem si. „Ale pokaždý, když protahuješ 'o' ve slově 'lásko', něco po mně chceš. Takže... CO chceš?“
„Pch. Takže to mi jako chceš říct, že k tobě nemůžu bejt něžnej, aniž bych-“
„Koťátko...“
„No fajn. Mám jednu otázečku.“
„Je to ta z druhu 'Hele, říkal jsem si, nemohli bysme zkusit...'?“
„Ne, náhodou není. Poslední dobou jsem na internetu nehledal nezvyklý sexuální praktiky.“
„No, ono až na hodně brutální sado maso už těžko najdeš něco, co jsme ještě nezkoušeli,“ ušklíbl jsem se. „Ale to je jedno... Měj otázku.“
„Otázečku,“ opravil mě.
„Fajn...“ zvedl jsem oči v sloup. „Měj OTÁZEČKU.“
„Láskó, kdybys měl jet na pustej ostrov, co by sis vzal s sebou?“
„Co to?“ zamrkal jsem překvapeně.
„Pustej ostrov,“ zopakoval s ledovým klidem.
„Jak tě tohle napadlo, proboha? Ne, ne, počkej, nechci nic vědět. Tvoje duševní pochody už se radši nepokouším sledovat,“ mávl jsem rukou.
„To byla urážka, co?“
„Ale kdepak, ty moje borůvečko...“
„Kolikrát ti mám opakovat, že si nepřeju, abys mi tak říkal?“ založil ruce na prsou.
„Promiň. Ale ty tvoje přenádherný tmavomodrý očička mě prostě nutěj...“ usmál jsem se na něj.
„Hm... To je sice hezký, ale to nic nemění na tom, že se mi to oslovení NELÍBÍ. A to hned z několika důvodů. Kupříkladu-“
„Chceš vědět, co bych si vzal s sebou na pustej ostrov?“ zeptal jsem se, než mohl začít s nějakou ze svých tradičních přednášek.
„Odlákáváš pozornost?“ pozvedl obočí.
„Samozřejmě,“ kývl jsem.
„Tak povídej.“
„Vzal bych si okno.“
Zvedl ruku, vrazil si ukazováček do ucha a pár vteřin předstíral jeho usilovné čištění.
„Promiň, asi jsem se přeslechl,“ konstatoval posléze. „Přísahal bych, že jsi řekl 'okno'.“
„Řekl jsem 'okno',“ kývl jsem.
„I když riskuju, že budu vypadat jako idiot, když mi to není jasný, proč by sis, PROBOHA, měl na pustej ostrov brát OKNO?!“
„Není to zjevný?“ pokrčil jsem rameny. „Na pustejch ostrovech asi nebude moc domů, viď? No, nějakej ten dům připomínající přístřešek bych za použití primitivních nástrojů možná i postavil. Udělat k němu dveře by se taky nějak dalo. Ale okno se skleněnou výplní? To vážně jen tak nevyrobím.“
„Na co potřebuješ okno se skleněnou výplní, když budeš v tropickým ráji, proboha?!“
„Abych zabránil tomu aby dovnitř foukalo a pršelo, když přijde období dešťů, a aby dovnitř nelezla a nelítala veškerá havěť, co se bude nacházet v okruhu sto metrů. Což by, při mým štěstí, lezla.“
„Ty jo. To zní skoro i logicky.“
„Samozřejmě,“ usmál jsem se spokojeně.
„Co dalšího hrozně logickýho by sis vzal?“ zadíval se na mě dychtivě.
„No, jestli si toho můžu nabalit víc, nějaký nářadí by se hodilo,“ zamyslel jsem se. „Abych ten barák přece jen nemusel stavět pomocí primitivních nástrojů, abych tak řekl. No, a taky by se hodil nějakej ešus, případně kotlík. Sirky nebudou nutný, rozdělat oheň bych ještě měl umět. Ale možná pár svíček na večer...“
„Tý jo, já si snad našel praktickýho chlapa! Co dál?“
„Hm, ani nevím... Možná tu svoji žlutou košili.“
„Asi mi zase něco uniká. Na co ti bude tvoje KANÁRKOVĚ ŽLUTÁ KOŠILE? Plánuješ na pustým ostrově pochod hrdosti?!“
„No, na pustým ostrově, jehož jedinej obyvatel by byl teplej, by pochod hrdosti asi neměl tak docela smysl...“
„Tak na co ji chceš?“
„Nevím. Mám ji rád. Navíc by se moc pěkně hodila k písku a moři. A něco na sebe potřebuju. Nebo snad čekáš, že budu chodit polonahej?“
„Budeš v tropickým ráji!“
„Proboha. Nevěřil bych, že vyhlídka pustýho ostrova udělá barbara i z někoho, jako jsi ty!“ vytřeštil jsem oči.
„Počkej, počkej. TY si chceš vzít tu otřesnou žlutou košili, ale JÁ jsem barbar?!“
„Tak abys věděl, zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli je povoleno brát si na pustej ostrov lidi, ale teď jsem se naštval a schválně se nezeptám,“ zabručel jsem.
„Copak?“ frkl. „Chtěl by sis snad vzít maminku?“
„Na co by mi byla maminka?“ zamračil jsem se.
„Mohla by se o tebe starat, ne? Prát ti, vyvářet ti... Nebo by sis tam rád vzal Johnnyho Deppa?“
„Ne. TEBE, ty idiote,“ řekl jsem. „Ale vzhledem k tvojí reakci lidi asi povolený nejsou.“
„Lidi jsou povolený!“ vyjekl. Vzápětí, aniž bych věděl, odkud přesně se vzal a jak to udělal, mi seděl na klíně a pevně se ke mně tiskl. „Lidi jsou naprosto dokonale povolený. Stoprocentně. Ale v tom případě bys měl vzít i nějakej koberec.“
„Nech mě hádat. Na neopracovaný dřevěný podlaze šukat odmítáš a na pláži by tě to nebavilo, protože písek zaleze všude, je to tak? A vestoje se to pořád dělat nedá...“
„Lásko, ty jsi tak chytrej...“ zavrněl a zajel mi prsty pod tričko.
„Nech mě hádat,“ ušklíbl jsem se. „Chceš si vyzkoušet, jestli by byl vhodnej ten koberec, co leží tamhle na podlaze?“
„Vážně, tak NEUVĚŘITELNĚ chytrej...“ zavzdychal mi do ucha.
„Ale uvědomuješ si, že na žádnej pustej ostrov neodjíždíme, viď?“ ujišťoval jsem se.
Stejně náhle, jako mi na klíně přistál, z něj zase vyskočil a někam odběhl.
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi!“ zavolal na mě z předsíně. „Respektive když nejdou dvě buzny k tropickýmu ráji...“
„Musí přijít tropickej ráj ke dvěma buznám?“ zamrkal jsem. „Jak to ten ráj udělá?“
Nakoukl zpátky do obývacího pokoje a široce se zakřenil.
„Jednoduše. Jdu koupit pár palem. A možná nějaký ty kokosy. A pár dalších věcí, co mi budou připadat tropický. Vem si zatím tu svoji příšernou žlutou košili, jo?“
Než jsem stihl odpovědět, dveře bytu hlasitě bouchly.
Zaskučel jsem a odevzdaně položil hlavu na opěradlo křesla.
„A já už doufal, že jednou budeme mít aspoň skoro normální sex...“
Katka nažhavil ho pěkně když dokonce běžel pro palmy skvělé
OdpovědětVymazat