Tohle je jedna z těch povídek, co jsem ještě nepsala na TT. Vznikla dřív, než jsem si vůbec pořídila původní psací blog. Každopádně, tohle je (ač ten název je, pravda, trochu neodpovídající) jedna teplá a nijak zvlášť optimistická věc...
„Co jsi to řekl?“
Položil jsem šálek s kávou zpátky na kuchyňský stůl. Rychle. Jinak by mi z ruky nejspíš vypadl.
Nevěřícně jsem se díval na toho bruneta před sebou, toho, kterého jsem si měl jen za pár dní brát.
„Nechci, aby to bylo… nevyřešený,“ kousl se do rtu.
„Nevyřešený,“ zopakoval jsem mechanicky. „Uvědomuješ si vůbec, co mi to tady říkáš?!“
Posadil se naproti mně, na tváři zoufalý výraz.
„Říkám, že toho hrozně lituju,“ špitl. „Že mě to mrzí, lásko. Jsou to už dva roky. A byli jsme rozhádaný. Prostě se to stalo. Prostě jsem s ní pár nocí byl. Abych se cítil líp. Jo, jsem vůl. Nikdy jsem ti to nechtěl říct, ale… Nechci si tě vzít s tím, že před tebou tohle tajím.“
„Dochází ti, že takhle si mě… nevezmeš vůbec?“
Sám jsem se divil tomu, co říkám. Vždyť na tohle bych za normálních okolností ani nepomyslel. Vždycky jsem si říkal, že když mě podvede, překousnu to, přece ho znám, přece vím, jak na tom býval se střídáním milenců i milenek, než potkal mě. VĚDĚL JSEM, že se to jednou stane…
„Nevezmu… vůbec?“ zajíkl se.
Vždycky jsem myslel, že mu to odpustím.
„Nevadí mi, že jsi s ní spal,“ zavrtěl jsem hlavou. „Teda… Vadí, ale to bych dokázal přežít. Myslím. Ale… Lhal jsi mi.“
„Byl to jen úlet! Nic, co bys potřeboval vědět!“
Aha, jasně. Přede dvěma lety jsem to vědět nepotřeboval. Pár dní před svatbou ale potřebuju. No báječně.
„Kdybych se to nikdy nedozvěděl, bylo by to lepší.“
Kousl jsem se do rtu. Chtělo se mi brečet. Tak zoufale.
Lhal mi. Roky.
„Nebyla to lež,“ pokusil se. „Jen jsem ti to neřekl, ale taky jsem neřekl, že jsem tě nikdy nepodváděl. Chápeš to?“
„Jak ti ještě můžu věřit?“
„Nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Ale byla to jen ta jedna holka, to ti přísahám. Stalo se to čtyřikrát. Pak už nikdy. A nikdy jsem ji už neviděl. Klidně ti to odpřisáhnu!“
„Neobtěžuj se.“
Vstal jsem od stolu.
„Zlato. Zlato, kam jdeš?“
„Od tebe,“ odsekl jsem. „A ty můžeš přemýšlet o tom, jestli ti za to ta pitomá holka stála.“
„Zlato!“ vyjekl.
Vyběhl jsem z bytu, jen v džínách, sepraném tričku a naboso. Venku bylo docela teplo. A já musel od něj. Nechtěl jsem se mu vrhnout do náruče.
A nevěřil jsem, že bych to neudělal…
Položil jsem šálek s kávou zpátky na kuchyňský stůl. Rychle. Jinak by mi z ruky nejspíš vypadl.
Nevěřícně jsem se díval na toho bruneta před sebou, toho, kterého jsem si měl jen za pár dní brát.
„Nechci, aby to bylo… nevyřešený,“ kousl se do rtu.
„Nevyřešený,“ zopakoval jsem mechanicky. „Uvědomuješ si vůbec, co mi to tady říkáš?!“
Posadil se naproti mně, na tváři zoufalý výraz.
„Říkám, že toho hrozně lituju,“ špitl. „Že mě to mrzí, lásko. Jsou to už dva roky. A byli jsme rozhádaný. Prostě se to stalo. Prostě jsem s ní pár nocí byl. Abych se cítil líp. Jo, jsem vůl. Nikdy jsem ti to nechtěl říct, ale… Nechci si tě vzít s tím, že před tebou tohle tajím.“
„Dochází ti, že takhle si mě… nevezmeš vůbec?“
Sám jsem se divil tomu, co říkám. Vždyť na tohle bych za normálních okolností ani nepomyslel. Vždycky jsem si říkal, že když mě podvede, překousnu to, přece ho znám, přece vím, jak na tom býval se střídáním milenců i milenek, než potkal mě. VĚDĚL JSEM, že se to jednou stane…
„Nevezmu… vůbec?“ zajíkl se.
Vždycky jsem myslel, že mu to odpustím.
„Nevadí mi, že jsi s ní spal,“ zavrtěl jsem hlavou. „Teda… Vadí, ale to bych dokázal přežít. Myslím. Ale… Lhal jsi mi.“
„Byl to jen úlet! Nic, co bys potřeboval vědět!“
Aha, jasně. Přede dvěma lety jsem to vědět nepotřeboval. Pár dní před svatbou ale potřebuju. No báječně.
„Kdybych se to nikdy nedozvěděl, bylo by to lepší.“
Kousl jsem se do rtu. Chtělo se mi brečet. Tak zoufale.
Lhal mi. Roky.
„Nebyla to lež,“ pokusil se. „Jen jsem ti to neřekl, ale taky jsem neřekl, že jsem tě nikdy nepodváděl. Chápeš to?“
„Jak ti ještě můžu věřit?“
„Nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Ale byla to jen ta jedna holka, to ti přísahám. Stalo se to čtyřikrát. Pak už nikdy. A nikdy jsem ji už neviděl. Klidně ti to odpřisáhnu!“
„Neobtěžuj se.“
Vstal jsem od stolu.
„Zlato. Zlato, kam jdeš?“
„Od tebe,“ odsekl jsem. „A ty můžeš přemýšlet o tom, jestli ti za to ta pitomá holka stála.“
„Zlato!“ vyjekl.
Vyběhl jsem z bytu, jen v džínách, sepraném tričku a naboso. Venku bylo docela teplo. A já musel od něj. Nechtěl jsem se mu vrhnout do náruče.
A nevěřil jsem, že bych to neudělal…
to je dílo chtěla bych aby mu odpustil ale to se asi nedovím Katka
OdpovědětVymazat