Jedna ze starejch hetero povídek ještě z doby, než jsem začala psát na TT. Není klasicky hezká, milá a vtipná, ale nemyslím, že by byla špatná. Jestli je v ní něco víc? To mi řekněte vy...
Zatáhla jsem zip na třetím a posledním kufru.
„Broučku. Broučku, tohle se nemusí dít.“
Ignorovala jsem ho, stejně jako celou tu hodinu, kdy stál v ložnici a občas řekl, jestli si to ještě nechci rozmyslet, že si můžeme ještě promluvit, že odcházet není nutné.
Kdyby jediné z těch slov myslel vážně, pokusil by se mě zastavit. Ale on jen tak stál.
Vzala jsem kufr a odtáhla ho do předsíně ke zbylým dvěma.
Nic víc jsem nepotřebovala. Nic víc jsem nechtěla. I tohle málo bylo hlavně kvůli dětem.
„Broučku. Broučku, prosím. Můžeme to spolu vyřešit.“
„Nic se řešit NEBUDE!“ frkla jsem.
Kdybych nemusela čekat na bráchu, jsem z tohohle bytu už dávno, dávno pryč. Kdyby ty kufry aspoň nebyly tři. A kdyby venku nebyla taková zima!
Takhle jsem tu trčela s někým, komu bych nejradši vyškrábala oči.
„Broučku…“
„Nesahej na mě!“
Nenáviděla jsem ho. Tak strašně jsem ho nenáviděla.
„Broučku, může se to vyřešit.“
Pokusil se mě obejmout. Odstrčila jsem ho.
„Jistě, že nemůže! Chtěla jsem po tobě jednu věc. Nepodváděj mě. Snesu všechno, ale nepodváděj mě. Protože to nesnesu. A co jsi udělal? Po sedmi letech jsem se ti omrzela!“
„Broučku, to přece není pravda! Pořád tě miluju, pořád jsi pro mě krásná! Opil jsem se a ujel, nic víc! A můžou za to i kluci, to oni mě zatáhli na ten striptýz!“
„Hlavně, že to máš na koho hodit!“
Práskla jsem za sebou dveřmi ložnice. Doufala jsem, že to pochopí. Nepochopil. Byl tam hned vzápětí.
„Ty to nechápeš. Netajil jsem to. Nemuselas na to přijít díky kamarádce sestry kamarádky tý holky! První věc, co jsem udělal, když mi to došlo, bylo, že jsem šel za tebou a řekl ti to!“
„A první věc, co jsem udělala já, bylo, že jsem odvedla děti k mámě a zařídila, že mi brácha přijede pro věci. Jednoduchý.“
„Broučku…“
„Už mi tak NEŘÍKEJ!“ štěkla jsem. „Na to jsi ztratil právo ve chvíli, kdy jsi ho do ní strčil!“
„Prosím. Prosím, tohle nedělej. Nemusíš.“
Ruka na rameni. Setřásla jsem ji.
„Musím. Bohužel musím.“ Pokud si mám ještě kdy vážit sama sebe. „Nebudu ti bránit vídat děti. To se neboj.“
Otočila jsem se. On sklonil hlavu.
Do tváře jsem mu pořádně neviděla, ale i z toho mála jsem věděla, že usilovně přemýšlí. Měl tu vrásku na čele…
„Tak zůstaňte tady,“ zamumlal pak.
„Už jsem ti řekla…“
„Tak to nemyslím. Půjdu já. Vy tu zůstaňte. Je… Je blbost, abys byla s dětma u mámy a hledala novej byt, když tenhle je pro vás prostě dobrej. Já můžu jít do hotelu. Nebo k někomu. Něco najdu. Stejně je pro mě tenhle byt moc velkej. Buď s dětma tady.“
„To myslíš… vážně?“
Udělal krok dopředu a objal mě. Políbil mě do vlasů. Roztřásla jsem se. Byla jsem tak mimo, že jsem se už ani nebránila.
A pak, hrozně brzo, mě pustil.
„Zavolej bráchovi,“ řekl. „Ať radši přiveze děti. A… Dej mi ty kufry, prosím.“
Takže jsem zase vybalila. A pak si šla sednout do obýváku, zatímco on se balil.
Brečela jsem. Nemohla jsem jinak.
Chtěla jsem jen, aby mě nepodváděl.
Když se za ním zavřely dveře, byla jsem tak prázdná…
„Broučku. Broučku, tohle se nemusí dít.“
Ignorovala jsem ho, stejně jako celou tu hodinu, kdy stál v ložnici a občas řekl, jestli si to ještě nechci rozmyslet, že si můžeme ještě promluvit, že odcházet není nutné.
Kdyby jediné z těch slov myslel vážně, pokusil by se mě zastavit. Ale on jen tak stál.
Vzala jsem kufr a odtáhla ho do předsíně ke zbylým dvěma.
Nic víc jsem nepotřebovala. Nic víc jsem nechtěla. I tohle málo bylo hlavně kvůli dětem.
„Broučku. Broučku, prosím. Můžeme to spolu vyřešit.“
„Nic se řešit NEBUDE!“ frkla jsem.
Kdybych nemusela čekat na bráchu, jsem z tohohle bytu už dávno, dávno pryč. Kdyby ty kufry aspoň nebyly tři. A kdyby venku nebyla taková zima!
Takhle jsem tu trčela s někým, komu bych nejradši vyškrábala oči.
„Broučku…“
„Nesahej na mě!“
Nenáviděla jsem ho. Tak strašně jsem ho nenáviděla.
„Broučku, může se to vyřešit.“
Pokusil se mě obejmout. Odstrčila jsem ho.
„Jistě, že nemůže! Chtěla jsem po tobě jednu věc. Nepodváděj mě. Snesu všechno, ale nepodváděj mě. Protože to nesnesu. A co jsi udělal? Po sedmi letech jsem se ti omrzela!“
„Broučku, to přece není pravda! Pořád tě miluju, pořád jsi pro mě krásná! Opil jsem se a ujel, nic víc! A můžou za to i kluci, to oni mě zatáhli na ten striptýz!“
„Hlavně, že to máš na koho hodit!“
Práskla jsem za sebou dveřmi ložnice. Doufala jsem, že to pochopí. Nepochopil. Byl tam hned vzápětí.
„Ty to nechápeš. Netajil jsem to. Nemuselas na to přijít díky kamarádce sestry kamarádky tý holky! První věc, co jsem udělal, když mi to došlo, bylo, že jsem šel za tebou a řekl ti to!“
„A první věc, co jsem udělala já, bylo, že jsem odvedla děti k mámě a zařídila, že mi brácha přijede pro věci. Jednoduchý.“
„Broučku…“
„Už mi tak NEŘÍKEJ!“ štěkla jsem. „Na to jsi ztratil právo ve chvíli, kdy jsi ho do ní strčil!“
„Prosím. Prosím, tohle nedělej. Nemusíš.“
Ruka na rameni. Setřásla jsem ji.
„Musím. Bohužel musím.“ Pokud si mám ještě kdy vážit sama sebe. „Nebudu ti bránit vídat děti. To se neboj.“
Otočila jsem se. On sklonil hlavu.
Do tváře jsem mu pořádně neviděla, ale i z toho mála jsem věděla, že usilovně přemýšlí. Měl tu vrásku na čele…
„Tak zůstaňte tady,“ zamumlal pak.
„Už jsem ti řekla…“
„Tak to nemyslím. Půjdu já. Vy tu zůstaňte. Je… Je blbost, abys byla s dětma u mámy a hledala novej byt, když tenhle je pro vás prostě dobrej. Já můžu jít do hotelu. Nebo k někomu. Něco najdu. Stejně je pro mě tenhle byt moc velkej. Buď s dětma tady.“
„To myslíš… vážně?“
Udělal krok dopředu a objal mě. Políbil mě do vlasů. Roztřásla jsem se. Byla jsem tak mimo, že jsem se už ani nebránila.
A pak, hrozně brzo, mě pustil.
„Zavolej bráchovi,“ řekl. „Ať radši přiveze děti. A… Dej mi ty kufry, prosím.“
Takže jsem zase vybalila. A pak si šla sednout do obýváku, zatímco on se balil.
Brečela jsem. Nemohla jsem jinak.
Chtěla jsem jen, aby mě nepodváděl.
Když se za ním zavřely dveře, byla jsem tak prázdná…
Žádné komentáře:
Okomentovat